Matěj Čech, jak zní jméno za jeho pseudonymem, je milý kluk. Docela tichý a hodně přemýšlivý typ. Má rád humor, jinak by nemohl tvořit asi nejlepší youtubový seriál Eastfield nebo čím dál víc populární podcast Swag. A taky má rád hudbu. Povídali jsme si o jeho nové desce i o vymezení hřiště, na kterém hraje svoji hru.
Když už jsem měl vypnuté nahrávání, začal mluvit o tom, že jeho další nahrávka bude možná nu-metalová a že je vlastně romantik. Mat213 je digitální písničkář, který posouvá zažité představy o songwritingu, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Došlo i na zásadní otázku – kterou skladbu by doporučil k poslechu všem, co mu nadávali za 7teen?
Jsi vlastně docela renesanční umělec, jsi malíř, vizuální umělec, který dělal youtubový seriál Eastfield, v podcastu SWAG komik a jako Mat213 hudebník…
Nejvíc se cítím jako muzikant. Všemi mými projekty se prolíná jedna linie, která je dost patrná i v té hudbě. A to je nějaká kreativní vize, prostě přemýšlení o vizuálech – art direction. I když to zní hodně honosně, cítím se jako kreativní umělec. Krystalizuje mi průsečík, který bych nazval něčím jako vizuální poezií.
Tvoje album Party in Prague vyšlo relativně nedávno, jaké máš zatím ohlasy?
Úplně skvělé. A kromě ohlasů tedy i nejlepší čísla, co jsem zatím kdy měl. Lidi to poslouchají hodně – zajímavé mi přijde, že mě vlastně zatím neslyšela nějaká hromada lidí, ve statistikách mám nějakých 9–10 tisíc lidí, ale každý posluchač mi udělá třeba patnáct streamů. Píšou mi, že se jim to líbí, a mám z toho radost. Na albu jsou dvě písničky, co hodně vyvstávají nad ostatní, ale všechny ostatní si vedou výborně, takže mám radost, že tam není vyložený propadák.
Takže ta meta, o které zpíváš v tracku 1000views, je dosažena?
Té jsem dosáhl vlastně hned první den, já jsem trošku tušil, že to půjde, ale když jsem tu píseň psal, ty pocity byly hodně autentické. Napsal jsem ji někdy před půl rokem v době, kdy jsem hodně pracoval na podcastu SWAG. Přemýšlel jsem, že pro veškerou hudbu, co jsem do té doby vydával, byla tisícovka přehrání meta, ke které se to vždy horko těžko dostalo. Myslím, že hodně umělců to tak má, že než něco vydají, tak si představují, jak všechno zboří, jak se z toho posluchači poserou, a přitom se nic nestane. Ta pomyslná meta tisíce views je přitom taková upocená. Vlastně jsem to tak měl ve všem, co dělám, a tak jsem se rozhodl o tom napsat písničku…
Tobě se ale podařilo prorazit, nebo na sebe alespoň výrazně upozornit tím prokletým trackem 7teen, který vyhrál několik cen a vyvolal dost kontroverzí… I přes to jsi měl strach, jestli s novým materiálem uděláš tisícovku?
Měl, 7teen je prostě jen jedna písnička, která se ti povede jednou za X let, pokud vůbec. Pak jsem udělal další tři singly a kromě jednoho (Erasmus) to byl vlastně všechno propadák. Jsem si říkal, že jsem se trochu nakrmil, ale šel jsem rychle zpátky na zem, kde jsou reálná čísla, koho to opravdu zajímá. A přišel na to, že těch 1000view je taková moje reálná fanbase.
A dneska jsou ty tisíce tři…
To je šílený, protože žádné moje písničky takhle během týdne nevystřelily. Já vím, že to jsou takové komické mety, ale pro jakéhokoli začínajícího umělce jsou tyhle násobné vzestupy i malých čísel tím, co ti dodá chuť a energii dělat na dalším materiálu.
Kde bereš inspiraci a témata k písničkám? Čerpáš vždy ze svého vlastního života?
Většinou je to spíš taková umělecká licence, kdy se vtělesňuji do nějakých postav a charakterů. Tahle deska vlastně přímo navazuje na moji první Forest Behind Prague, kde jsem se stylizoval do postavy romantického barda, který utíká od společnosti. Tady je to naopak, do té společnosti se vydává zažít neřesti nočního života. To není úplně můj lifestyle, když zpívám „naše párty je mega divoká, šňupe se a paří se“. Já takový věci vlastně vůbec nedělám.
Nešňupe se a nepaří se?
Je to takové uzavření takového mého „coming of age“ (dospívání z dítěte do dospělosti – pozn. autora), do nějaké míry se to kolem mě samozřejmě dělo, ale jak říkám, hlavně je to umělecká licence…
Patří glorifikace drog do současné hudby?
Teď jsem se o tom bavil s kamarádem, že to vlastně ani v tom rapu není tolik často. Jasně, hodně se rapuje třeba o hulení, ale že by byl nějaký velký počet skladeb třeba o amfetaminech nebo perníku nebo koksu – přijde mi, že je málo umělců, kteří by na toto téma byli nějak výrazně explicitní. Ta glorifikace, to je samozřejmě ošemetné – jestli jde o nějaké až naivní vzývání anebo naturalismus a realismus, kdy se tyhle věci kolem nás normálně dějí… „Jasně, amfetamin, pochopili jsme to, jasný.“ Ale líbí se mi zároveň ta šoková hodnota, kterou to má. Když se v popu, v těch roztomilých písničkách, zpívá o něčem naturalistickém, dobře to vyzní a to mě baví.
Když jsem byl na jednom tvém koncertě, tak mě až zarazilo, když jsi zpíval píseň Don Don o šňupání z talíře a maminky tam tančily s miminy v náručí. Vůbec jim nevadilo a nikoho nezaráželo, o čem zpíváš, přišlo mi to bizarní…
To je přesně ono. Napiš tam, že jsem to řekl já… To je ten kontrast, co mě baví.
Co téma cestování? Nebo vlastně cesta celkově? O tom zpíváš taky dost často.
První, co se nabízí, je vlastě taoismus, cesta, poznání sama sebe – ano, to samozřejmě nějakým způsobem feeluju. Ale ta doslovná cesta, přesun z místa na místo, je pro mě metaforou k osobnostnímu posunu. Písnička Vyrážím z Jíloviště je metafora k tomu, že odjíždím z romantického místa do té špinavé Prahy. Další cesta je třeba skladba Paris – v Praze na koksu, ve víru párty jsem měl ego tak naboostované, že jsem si začal věřit i na tu Paříž, na kulturní metropoli, kde jsem vyhořel. Praha, Palačák, Jíloviště, všechno to jsou lokace, jejichž genius loci pro mě funguje silněji než popisy nálad. Lokací si pomůžeš – všichni víme, co to znamená, když prší na zastávce, to je nějaká romantická situace, když jsi na Petříně, taky romantika. Užíváš si život jako hédonistický moment, taková ta epikurejská zahrada. Snažil jsem se o nějakou ne úplně příběhovost, ale aby každá ta písnička na albu byla o něčem.
Pro tvůj projev je hodně typické používání neologismů a anglických slov i celých vět v textech, jak se rozhoduješ, kdy je použít?
Třeba 70 % toho se odvíjí od struktury textu, aby to sedělo, aby se to rýmovalo, aby se mi to dobře zpívalo, ale těch dejme tomu 30 % vychází z toho, jak reálně mluvím a chci, aby to tam bylo reflektovaný. Když jsem začínal psát, tak mě hodně motivovalo nasrání na české písničkářství, na takový ten patos, ten velký poetismus. Chybělo mi takový to správný zmrdství, jak je běžné v rapu. To, jak se reálně mluví. A tak jsem chtěl udělat folkové album, takové to tradiční – jako třeba Vladimir Vysockij, ale zpívat reálným současným jazykem. Chtěl jsem bojovat proti tomu „hnědáckýmu“ aspektu písničkářství – chtěl jsem zpívat s akustickou kytarou a jordanama na nohou, teď už je to jen víc taneční, víc swag a místo kytary s macbookem…
Jak je pro tebe jako pro autora důležitá práce s kýčem?
Zpívat o Paříži je kýč, Party in Prague je kýč. Když jsem psal text „miluju tu Paříž, miluju to město, miluju ten čas, miluju to asi úplně všechno“, tak jsem se až osýpal. Viděl jsem před sebou Eifelovku. Jak je to město načančaný tou vysokou kulturou. Říkal jsem si, jak je to vlastně trochu nechutný, trochu slizký, trochu ten kýč. Ale zároveň chci být s posluchačem na jednom hřišti. Řekneme si pravidla. Představte si Paříž, jasně, Eifelovka. Jasně, jídlo. A teď spolu vystavíme příběh. V Party in Prague jsou to spíš jen takové narážky na večer v Praze, tak jak jste zvyklí: drogy, limuzína, noční život, turisti… V Paris se mi to povedlo trochu víc, ale zkrátka chci, aby posluchači byli na tom kýčovitým hřišti se mnou.
Metafora s tím hřištěm se mi líbí, k tobě se totiž po vítězství v Apollu začalo vyjadřovat hodně lidí, kteří s tebou na tvoje hřiště prostě odmítalo jít. Odmítali pochopit, co děláš.
Teď jsi to možná víc přenesl na formální rovinu, na hudbu, zvuk a na popovost, což je taky dobrá paralela. Ale myslím si, že to hřiště jsem prostě na začátku sám dobře neokolíkoval. Kdyby to bylo jasněji zarámované, možná by to lidi líp strávili. Jenže kdyby to bylo jasnější, zase by to nevyvolalo tolik reakcí. Tolik lidí by se mou nenastoupilo na tu cestu a nehráli by tu hru se mnou.
Na nové desce je patrný velký progres, co se týče hudební produkce…
Snažil jsem se o větší jednoduchost, přestaly mě bavit hyperpopové postupy, ta hudební distorze. Industriální a experimentální zvuky jsem úplně vypustil. Dřív se mi hodně mlátily frekvence, a tak jsem se je hodně snažil vyčistit – dostalo se ke mně, že to teď někomu přijde málo, ale podle mě je tohle cesta k větší srozumitelnosti a přístupnosti a přímočarosti. Hodně mi také pomohlo, že mi mix a master dělal Tomáš Havlen.
Poslední otázku jsem si připravil jako takový úkol směřovaný nejen do naší redakce, ale pro všechny ty, co tě po 7teen odsuzovali a nadávali ti. Kdyby si měli pustit jednu písničku, aby trochu víc pochopili tvůj koncept, to hřiště. Kterou bys vybral?
Z nového alba možná Vyrážím z Jíloviště, protože se v ní míchají jungle bicí a jsou v ní samply ze šedesátek. Je zvukově dost postmoderní, což by mohlo nasytit i náročnějšího posluchače. Ale možná taky z předchozí nahrávky R/Interstreamin‘ písničku Renegát. To je totiž takový průsečík mezi tím hravým popem, který byl v 7teen, ale je to víc ironické. Zároveň má ta písnička experimentální stavbu, není to tradiční model sloka–refrén–sloka–refrén. Je v ní srozumitelnější, o co mi jde…
Seznamte se
Mat213 je hudebník a producent, vlastním jménem Matěj Čech. Dříve působil v kapele See You Inside a jako Mat213 debutoval nahrávkou Forest Behind Prague v roce 2021. Se svým singlem 7teen letos vyhrál cenu Apollo za singl roku a cenu Vinyla za Objev roku. V současnosti je také studentem AVU. Spolupodílí se na youtubovém seriálu Eastfield a podcastu Swag. Aktuální album Party in Prague vyšlo 23. 6. na labelu Championship Music.