„Víš, jak jsme se, wlado, s Marpem seznámili?“ ptá se mě Honza před začátkem následujícího rozhovoru v jedné karlínské kavárně. „Já jsem mu zkritizoval jeho první desku. Ale když pak vydával druhou, říkal jsem si, že bychom o něm mohli napsat do Filteru. Aniž bych ji slyšel, volal jsem Marpovi o rozhovor a ten se hodně divil… Když jsem si ji poslechl, zjistil jsem proč. Natočil tam o mně diss track,“ vypráví pobaveně. „Takovej Marpo prostě je – řekne ti, co zrovna cítí, přímo a bez ohledu na následky.“
Já vůbec nevím – asi že jsem vyměkl. Opravdu mi přijde, že brutálně měknu, ale to je také samozřejmě daný dětma a rodinným kolotočem. A asi bych byl na sebe nasranej, že jsem neodešel alespoň na chvíli do Států. Alespoň třeba studovat.
Ono je to těžké. Každej průser mě ve finále někam posunul, někam dostal. Nemůžu říct, že to byla chyba, ale možná bych si poradil, abych trochu ubral v zarputilosti. Furt jsem na všechny nadával, protože jsem to bral tak, že to k rapu patří. A v tom jsem možná mohl víc brzdit, občas držet hubu víc než něco vykřikovat do světa.
Takže když tě něco nasere, je to pro tebe motivátor…
Asi bych neřekl přímo motivátor. Třeba nedávno jsem jel na motorce, asi jsem někde přibrzdil trochu ostřeji. A nějakej dělník na mě začal řvát něco o čůrácích. Já jel chvíli dál, ale pak jsem si řekl, že už mě tohle nebaví, a tak jsem to otočil, že si to vyříkáme. On přede mnou začal mávat telefonem, tak jsem mu ho vypinknul a trochu jsme se šťouchali… (Jedná se o jiný příběh než kauza „prokousnutý biceps“. Ta se udála až po tomto rozhovoru. – pozn. redakce). Já jsem asi takovej ten kat – stokrát na někoho ukážeš fakáče a po stoprvé si to někdo nenechá líbit. A to jsem prostě vždycky já… jsem takovej. Proto jsem se třeba ohradil i proti těm Cenám Anděl, myslím si, že většina muzikantů si myslí totéž, ale nikdo z nich to neřekne, protože vědí, co pak bude za shitstorm. Ale já to prostě vždycky vezmu na sebe.
Takže nakonec stejně jsi za toho štěkajícího psa…
Nakonec asi stejně jo. I když si pak vždycky řeknu, že jsem měl držet hubu. Já to mám asi po tátovi – objevil jsem s ním jeden starší rozhovor a on tam říká, že zvukaři v českých studiích stojí za hovno a že neumí nahrávat. A máma mi říkala, že potom se s ním taky skoro nikdo nebavil…
No ale ty jsi extrémnější, když pak chodíš v klipu Zavři hubu 3 po Praze v military vestě. Ale protože tě znám, je mi jasné, že i v tom je nadsázka…
To je právě ono! Vždyť já to taky řeším pořád – jdu na rozhovor a oni jsou překvapený a řeknou mi, že jsem vlastně milej. A já musím vysvětlovat, že v rapu to prostě tak je, že si přece doopravdy nesednu na motorku a nepojedu někoho střílet. Když si takový track pustí rapper, tak si řekne tssss a nahraje mi disstrack zpátky. Jenže když ho pustím popíkům, tak se rozklepou strachy. Po tom klipu mi opravdu volala spousta lidí, jestli to myslím vážně… Přitom jenom dělám, co je v rapu běžný.
Nejsi ale trochu pozér?
Ok, určitě se to tak dá brát. Ale v mém případě to prostě pořád trochu smrdí realitou, protože jsem rváč byl. Když ale pak udělá to samý Yzomandias nebo někdo jiný a má kvéry v klipech, tak je to pro všechny v pohodě. I u nich je to ale okopčená Amerika, ale všichni to berou. Občas mi přijde prostě zvláštní, že já to vždycky odseru. Já jsem vždycky bral tu americkou kulturu sem do Česka, ale vždycky na mě ukázali prstem, že jenom kopíruju a dělám blbě tohle a tohle, co je u všech ostatních pak v pohodě.
Honza: Ale to je ten přístup. Když to vztáhnu k aktuálnímu songu Klenoty s Lenny, koukal jsem na klip a říkal si, že jste tam oba namachrovaní, že už tím snad lidi chcete normálně nasrat…
wlado… v tom jsme se vůbec neshodli – když si pustíš Jay Zího s Beyoncé jako The Carters a jejich Apeshit, tak je to dost podobný – za mě je to hezkej klip…
Jo, my jsme šli hodně po vizuálu…
Ale jste tam oba arogantní a tvrdí, což český posluchač nemá úplně rád. A ještě k té Lenny…
Rapuje dobře viď?
Rapuje úplně fantasticky!
Mě to úplně rozstřelilo, když přišla, tak nejdřív říkala, že se úplně stydí mi to zarapovat. Ale ona má takovou tu oldschool devadesátkovou flow.
Vaše předchozí písně byly klasické love songy, duety a teď jste oba hustý…
Je to rap – taková ta klasická egotripová věc. Já neřeším, co si budou lidi myslet, dělám hudbu hlavně pro sebe. Když to vezmou, tak dobrý, když ne, tak ne. Co si s tím mám počít? Dělat hudbu tak, abych nikoho neurazil? To nejde! Ještě tady v zemi, kde jsou všichni uražený na všechno.
V textu přímo říkáš, že „český posluchač je pivo a fuckin párek…“
Vždyť to tak je! Lidem tady stačí málo. U mě jsou na tohle posluchači zvyklí, neodháním je od sebe. Možná u Lenky to někoho překvapilo… a taky že tam ani moc nerapuju. Mám tam jen ten refrén a jednu sloku…
Tvoje poslední album Backwoods Bred bylo country, další EP byl pop, teď vyšly Klenoty… Kdo je vlastně teď Marpo?
Začal jsem hodně experimentovat s žánry, zahodil jsem to svoje boomerství. Dřív jsem říkal: „Tohle je moderní, to dělat nebudu.“ Teď jsem tomu dal šanci a myslím, že jsme udělali pár opravdu dobrých tracků, které budou vycházet příští rok. Mě osobně ale nejvíc baví country, teď děláme s Marcusem Tranem na desce. Ale celkově mě nejvíc baví volnost, kterou teď v hudbě mám.
Vnímáš nářky svých fanoušků, co píší, že chtějí toho starého Marpa?
Jasně že to vnímám, ale posun prostě musí být, nemůžu dělat rap jako před dvaceti lety. Když Korni vydali čtvrtou desku po Follow the Leader, začal sis říkat, že už to není, co bejvalo. Podívej, kde začínali Bring Me the Horizon, a co hrajou dnes – je to taková tvrdá popina. Líbí se mi to, ale fanoušci jejich začátků jsou úplně zoufalí. Ale ve světě třeba ztratíš nějakou komunitu, ale můžeš nabrat kvantum úplně nových posluchačů. To tady u nás prostě nefunguje, když je nás tak málo.
Honza: Pro lidi z rapový komunity, jako je třeba Karel Veselý, jsi úplný odpad, pro lidi z popový scény zase moc tvrdej. Kde tedy jsi?
Úplně v prdeli, no. Myslím, že jsem si vytvořil vlastní škatulku. Nikam nepatřím. Hiphopeři mě vůbec necení, pro popíky je to too much. Ale myslím, že jsem oslovil tu pracovní sílu, klasický working class people. Lidi, co třeba jezdí PPLko, makají ve skladu, většinou jsou odjinud než z Prahy. Ti, když viděli, jak jde z hovna uplést bič, dalo jim to do života naději. Tím, jak jsme teď začali dělat country, se ty nůžky zase rozevírají… Ale já hlavně miluju muziku! Dělá mi dobrou náladu… Letos za mnou na festivalu přišel nějakej pán a řekl mi: „Já poslouchal vašeho tatínka, k rapu mám negativní postoj, to mě nebaví, ale to vaše, to se mi líbilo…“
wlado: Já to z desek stočím ke koncertům. Viděl jsem vás s TroubleGangem na Metronomu, kde jste hráli odpoledne. Nebylo tam moc lidí, ale i tak jste to odpálili a byla to poctivě odvedená show a ve finále jsem se dobře bavil…
Hele, já to tak mám hozený. Lidi na nás chodili, pak jich chodilo míň, pak zase hodně, to je ve finále pořád dokola. Když to řeknu upřímně, tak teď na nás taky nechodí kvanta lidí. S tím se ale po covidu potýká hodně muzikantů. Ale i když máš pod pódiem jenom dvacet lidí, pořád ti dali svoje prachy za lístky, který poslední dobou taky zdražily. Ty lidi na to makali, aby mohli přijít, tak je přece neojebeš… Přece tam nezahraju třicet minut na půl plynu a neřeknu, že kdyby bylo víc lidí, zahrál bych víc. Nakonec nikdy nevíš, kterej koncert bude tvůj poslední.
Vy se teď vracíte do O2 universa. Přemýšlím, co se stalo, vy jste udělali velkou Sportovní halu, Forum Karlín, pak O2 arenu jako první rappeři u nás. Pak se plánoval Eden, který nakonec padl kvůli covidu. Proč se teď vracíte do menšího prostoru?
Protože jsem kvůli Edenu přišel o spoustu peněz za reklamu a marketing. Už se bojím do toho jít. A taky mi přijde, že na to společnost není nastavená, že bych si teď mohl troufnout na velkou O2 arenu. Nechci zase nadávat, ale když jsme udělali tu O2 arenu, tak to bylo fakt velký. Byl to drahej koncert jako kráva a dneska si na to nikdo nevzpomene. Marek Ztracený – nic proti němu – má pak na stadionu tři ledkový pásy a molo do Mka, což stojí „pět korun“, a lidi jsou ve finále stejně spokojení. Když jsme dělali první Sportovku a měli jsme to do stylu Mad Maxe, chtěl jsem, aby spadla opona a lidi byli u vytržení: „Ty bláááho!“ Ale má to vůbec cenu? Zahučet přes milion do koncertu a pak zjistit, že to děláš vlastně pro sebe?
Každýmu je to za nějakej čas u prdele a zapomene… Podívej se, co se dneska vozí na rapových show – jednu ledku a kámoše, co se jim vzadu opíraj o pult…
Co bude teda za show v O2 universu?
Bude to hodně moderní. Byl jsem v Kodani na Post-Malonovi a on má takový ufo talíře. To mě dostalo… budeme tam mít hodně moderních prvků.
A dál? Jaký máš výhled?
Žádnej. A ani ho mít nechci. Covid mě naučil, že už nechci nic plánovat. Přijde mi, že se situace dost mění z roku na rok a kdo ví, co bude, no. Uvidíme, jak nám dopadne Universum, na jaře bych chtěl udělat novou desku…
Ty jsi na scéně od roku 2005, skoro dvacet let. Jaké to je stárnout v žánru, jako je rap?
I proto mám tak rád kytary a chtěl bych hrát s kapelou. Rocková hudba bude navždy, Dave Grohl může hrát na kytaru do devadesáti, podívej se na Rolling Stones. Živá hudba bude věčná, i když se mění styly. Proto mi přijde, že i když mi bude padesát, nebude to tak trapný. Abych si hrál na nějakýho mladýho rappera, vožíral se a rapoval o fetu, navíc když já ani nefetuju… Jasně, kalící tracky mám, ale to kalej všichni, i dechovkáři… ty možná ze všech nejvíc. Nikdy jsem si nehrál na to, že mám auta a zlatý řetězy, snad paradoxně jenom když mi bylo těch osmnáct. Pak jsem dospěl, říkal si, že tady jsme v Evropě a že je to blbost, a teď, když je to vlastně úplně normální, mi to už přijde blbý. Dneska si lidi vydají projekt a stylizují se do nějaké postavy – když byli pankáči jako Sex Pistols, tak to prostě byli pankáči. Ale teď nějaká popová kapela jako třeba MGK vydá punkovou desku a najednou jsou z nich pankáči, ale reálně víš, že to pankáči nejsou a nikdy nebyli.
wlado: To bylo vždycky, vem si Davida Bowieho…
To jo, asi máš pravdu.
Honza: Já myslím, že Marpo mluví spíš o vyjádření autenticity, že když zpívá a nějaké rvačce, tak se prostě reálně popral…
wlado… brutálně zabíjí…
No ty vole, tenhle track chtějí lidi vždycky slyšet. Tu píseň jsme asi patnáct let vůbec nehráli. Teď jsme ji zase na nějakou dobu zařadili do setlistu a já u toho chcípal. U těch šestnáctitaktových slok jsem byl úplně vyřízenej. Modlil jsem se, ať už to hlavně skončí.
Která píseň tě štve nejvíc?
Mrdám tě, co jsem dělal s Gipsym. Bylo to první R&B tady, ale jestli to někdy uslyší moje dcera, tak to bude něco. Doufám, že se to k ní nikdy nedostane…
Měl jsi někdy pocit, že už se na rap chceš vykašlat?
Jasně, několik krizí jsem měl, největší asi po zápase s Vémolou. Věřil jsem, že deska Dva, kterou jsme vydali s TroubleGangem, se povedla. S Marcusem jsme na ní nechali hodně práce. Říkal jsem si, že to přece musí dostat alespoň nějakou nominaci. Proto jsem byl tolik zapšklej i proti Andělům, že tu cenu dostávají takoví joudové. Já jsem byl ten „sráč, co hraje na bubny s Chinaski“, což mi přijde taky podivný. To, že umím hrát na nějaký hudební nástroj, je vlastně můj hendikep. Ono se to posouvá, dneska už máme rappery, co uměj aspoň drnkat na kytaru. Přitom je vtipný, že nevidíš rappera z Ameriky, co by nehrál s kapelou! Jay-Zímu nahrává bicí Tony Royster Jr., oni to pak nasamplujou do MPCčka, a proto to zní tak dobře. Ale to nikdo neví…
Nedořekl jsi to s tou krizí…
Prostě jsem doufal, že ta deska bude mít úspěch, a neměla vůbec – nevím proč. Do toho jsem udělal tu album z Louisiany, kde jsme šli až do gospelů a blues. Když jsem ji pustil ve Státech lidem ve studiu, nabízeli nám, ať tam přijedeme takovou hudbu produkovat pro ně. Říkali nám, že nikdo u nich nemá takovej sound jako naše deska. A u nás – nevím, jestli to bylo tím covidem nebo čím, můžeš se vymlouvat na milion věcí – ale nezarezonovalo to.
Tušíš proč?
Problém je možná v tom, že čeští rappeři uměj dobře vzít Ameriku, ale dodají jí český prostředí. Jenže já vezmu Ameriku a řeknu, že piju Miller, ale tady nikdo neví, co je to za pivo. Lepší je říct, že piješ Braník. Ale já prostě popisuju Ameriku, jak jsem ji poznal, ale většina lidí ji nezná, nejezdí tam na dovolenou, natož do těch buranovů co já. Já do rapu ten českej svět nedávám a to může být kámen úrazu. Ale já Braník nepiju, tak co o něm mám říkat… Mrzí mě třeba, že si nikdo na albu Backwoods Bread nevšiml té poslední písničky Trailer Park – to je taková triolka, jakou v rapu prostě nikdo neudělal. A když pominu texty, když odmažeš mě jako interpreta, alespoň Marcus by si zasloužil nějakou nominaci. Vždyť dělá možná lepší americký country než lidi z Texasu…
Ale záleží vůbec na uznání nějaké akademie?
Spoustu hádek jsem o tom absolvoval. I doma, když mi Lenka řekne, ať jsem rád, že to poslouchaj lidi a kupují si merch. Měl jsem plnou O2 arenu, v merchi milionový obraty… A ona, že má sice sošky, ale velkou halu neudělala. A na to já jí řeknu, stejně jako ona chce tu halu, tak já chci tu sošku. Prostě chceš uznání od kritiky, táta ho měl a já trpím, že mě neuznávaj. Chtěl bych držet jeho odkaz – občas si přečtu ty komenty. Beru je u nějakejch starejch věcí, ale zrovna tam pod těma country písničkama mi někdo napíše, že se starej Petřina obrací v hrobě. A když ti tohle napíšou pod písničku Sinner, kde jsou gospelový zpěvy, nerozumím tomu. Tohle, kdyby táta slyšel, tak by řekl: „Konečně ten debil dělá pořádnou muziku!“ Táta byl na jediným mým koncertu v Sasazu a říkal mi: „Energie dobrá, ale víš, že mě ten hip hop moc nebaví…“ Myslím, že právě tohle by ho hodně bavilo.
A není nejdůležitější být spokojenej a vykašlat se na ocenění?
No to máš pravdu, ale když máš prostě ty hopes and dreams a říkáš si, jak je skvělý, co jsi natočil, že se to musí lidem prostě líbit, jenže ti řeknou, že je to na píču… Ale jasně, mít ceny a prázdný koncerty, to by bylo na hovno…
Dokážeš si představit, že bys skončil s rapem?
Asi jo. Teď třeba poslouchám novou desku Zacha Bryana, je to folkový country, a dokážu si představit, že až budu starší, mohl bych něco takovýho dělat. Jen netuším, jestli tu je na to trh…
A dokážeš si představit, že bys skončil s hudbou?
Ne, to určitě ne, to nikdy – uvažoval jsem už kolikrát, že se na to vyseru, říkal si, proč to dělám, ale ve finále bez toho nemůžu být. Je to součást mého života, i kdybych si měl skládat sám pro sebe, pořád to bude můj život.
Marpo x Lenny
Na konci října vydali Marpo s Lenny nečekaně nové EP. „Byli jsme ve studiu na chatě ve Sklenařicích, kterou nám přenechal fotbalista Pavel Kadeřábek, Lenka tam za mnou vždycky přijela s něčím pomoct, a nakonec nám z toho vylezly písničky,“ popisuje Marpo vznik EP. „My si v muzice rozumíme – Lenny sice dělá popík, ale poslouchá tvrdou hudbu. Je ale docela vtipný, že to je paradoxně založený hodně na synthech… Jsou to prostě popiny, takový moderní popiny s rapem…“