Nahrávka dostala název V peřejích a patří mezi alba, u kterých platí, že by bylo škoda, kdyby zapadla. „Cítím ho jako velmi skutečné, živé, bez kalkulu,“ říká o něm Pepa Malina.
Ještě než se dostaneme k novému albu, zastavil bych se u toho předchozího, Baroquegrass. Propojit barokní hudbu a bluegrass vypadá na první pohled jako bizarní nápad. Jak vás to napadlo?
Luboš: Nebyl to náš nápad, ale nápad našeho kamaráda Stanislava Bohadla. Objevil totiž v archivech hraběte Šporka barokní nápěvky, které vydal knižně pod názvem Šporkovské árie a oslovil nás, zda bychom nechtěli některé z nich zaranžovat pro naši kapelu. I název Baroquegrass vymyslel on, když jsme poprvé vystoupili s tímto repertoárem na jeho festivale Theatrum barokní hudby na Kuksu. Myslím, že baroquegrass je unikátní styl, zatím jsem u jiné kapely takové spojení neslyšel. Když jsme se k nahrávání odhodlali, bylo pro nás automatické, že budeme natáčet na Kuksu, přímo v Rentzově muzeu barokního tisku. Nahrávání mezi rytinami a historickými stroji na tisk bylo velmi inspirativní.
Mají barokní hudba a bluegrass po hudební stránce něco společného? Přece jen jsou to jiná historická období, jiné kontinenty, jiná instrumentální tradice…
Luboš: Dobrá otázka, teď už ano… (smích) Pořád se jedná o relativně jednoduché melodie. Kromě toho v baroku vznikla pravidla harmonie, která se od té doby nezměnila, a platí tedy i v bluegrassu. A pokud jde o instrumentaci, tak housle a basa už v baroku byly, kytaru můžeme brát jako loutnu a bendžo při troše představivosti zvukově připomíná cembalo… (smích) Ale vážně, vzpomínám si, že když mi Standa Bohadlo dal knížku Šporkovské árie, hledal jsem v nich ty, které by bylo možné hrát jako bluegrass. Jenže postupně jsem se od tohoto kritéria odpoutal a nakonec některé z aranží mají s bluegrassem společné jen nástrojové obsazení.
Jaké jste měli na Baroquegrass ohlasy od vašich fanoušků? Nebyli zaskočeni?
Pepa: Ptali se, jestli budeme hrát celý koncert baroquegrass (smích). Ale vážně, ohlasy byly skvělé. Standardní repertoár jsme obohatili o ukázky z alba. Při výjimečných příležitostech ale repertoár hrajeme celý.
Ozvali se vám taky nějací specialisté na barokní hudbu? Nepovažovali vaše verze za jakési „znesvěcení“?
Luboš: Neozval se zatím nikdo, asi na nás nemají telefon… (smích)
Jste hodně v kontaktu se zahraničím. Co na Baroquegrass říkali zahraniční posluchači? Zvláště mě zajímá, zda máte nějaký ohlas od Američanů, kteří asi přece jen baroko nemají tolik „v krvi“ jako Evropané.
Luboš: Zajímavostí je, že jsme s tímto programem byli předloni v Americe, zaujalo to některé univerzity v Tennessee, Kentucky a Severní Karolíně. Absolvovali jsme několik besed se studenty a bylo to skvělé.
Nové album V peřejích je vaše první téměř autorské. Proč k němu dozrála doba zrovna teď?
Pepa: Nebylo to nic plánovaného. Přišlo to spontánně. Písničky vznikaly zhruba rok, během kterého vykrystalizovaly všechny melodie. K nim nám pak některé texty napsala Radůza, Pepa Lábus, Pavel Peroutka nebo já.
Hlavním tématem alba je láska k rodnému Náchodsku, povodí řeky Metuje, ale také myšlenka návratu či cesty domů. Souvisí tohle ohlížení nějak s věkem, kdy muzikanti, kteří už viděli kus světa, nacházejí pozitiva domova?
Pepa: Souvisí to s tím, že jsme se všichni bratři sestěhovali zpátky do rodného Náchoda. Je to pro nás místo našeho dětství, životních jistot a starých přátel. Máme v sobě lásku k rodnému kraji, která se v těch textech objevuje.
Vybírali jste hostující textaře podle „geografického klíče“? Pepa Lábus je z Trutnova, Radůza, která přispěla hned třemi písněmi, vyrůstala na Hradecku…
Pepa: Myslím, že výběr textařů byl zcela spontánní. S Radůzou už jsme v minulosti trochu spolupracovali. Cítím, že je mezi ní a kapelou nějaké souznění. Dokáže se na nás napojit a v textech vypíchnout to podstatné. Píše tak, že to jde dobře do pusy. Řekl bych, že jsme na podobné vlně. S Pepou Lábusem jsme se zase občas setkávali v rádiu, kde pracuje. Jednou jsme se dali do řeči a zjistili jsme, že má přehled nejen o bigbítu, ale taky o bluegrassu, který hrajeme. Možná právě proto, že pochází z Podkrkonoší, napsal tak hezký text Navracím se na melodii bráchy Pavla.
Člověka nemůže nenapadnout, proč – když jste oslovovali výrazné textaře – není na albu žádný příspěvek Roberta Křesťana. Nechtěli jste míchat poetiku Druhé trávy do Malina Brothers?
Pepa: Osobně mám texty Roberta moc rád. Vlastně ani neznám nikoho jiného, kdo by dokázal takhle propojit poezii s hudbou. Řekl bych, že Robert je ve svém žánru absolutní. Malina Brothers jsou přímočařejší. Možná si tolik neděláme z nějakých klišé a řemeslné nedokonalosti. Pro mě je důležitá opravdovost, melodičnost, hezká harmonie. To tam myslím máme. Proto už si víc stojím za naší tvorbou a osobně už jsem asi smířený se svou nedokonalostí. (smích) Myslím, že Pepa Lábus i Radůza se na nás dokonale napojili. No a vlastně dál už ani nebyl prostor přemýšlet o dalších písních a textařích. Uvidíme, co ukáže budoucnost.
Luboš: Míchat poetiku Druhé trávy do Malina Brothers by asi fakt nešlo, ale to není ten problém. Kromě toho Robert umí napsat i skvělé přímočaré texty, stačí si poslechnout Trapery. Já s ním hraju už čtyřicet let, a pokud si vzpomínám, tak pro jiné interprety napsal jen pár textů. A taky vím, že psát pro jiné zpěváky není pro něho vůbec snadné, a tak bych ho s tím ani nechtěl zatěžovat.
Přes převažující náladu alba jste zařadili i další písničku Miroslava „Skunka“ Jaroše Odjíždím do Kalifornie, která svou nadsázkou a americkou romantikou, ale i ortodoxním country hudebním laděním z alba výrazně vybočuje. A to se vlastně týká i instrumentálky Dostavník. Byl v zařazení těch skladeb nějaký konkrétní záměr, nebo vás prostě „jen“ bavily?
Pepa: Odjíždím do Kalifornie jsme zařadili do repertoáru asi před rokem. A protože se lidem na koncertech líbila, nakonec jsme se rozhodli ji na CD nahrát. Je to taková retrospektiva našich předešlých alb, na nichž se Skunkovy písničky hodně objevovaly. No a v létě roku 2023 jsme s touhle písničkou rozehnali deštivé počasí v Ratibořicích, což vedlo ke spontánnímu aplausu publika v průběhu písně. A pak ji nedejte na desku… (smích)
Luboš: Dostavník je jediné, co jsem přinesl na tohle CD jako autor a má to svůj původ taky v našem kraji. Totiž na jednu chatu u Metuje začal jezdit hornista libereckého divadla David Minár a s ním jsme si chtěli něco zahrát. Já mám zvuk lesního rohu rád a uvědomil jsem si, že horny často znějí v hudbě k westernům, tak jsem vlastně napsal takový soundtrack, ve kterém jsem si vzpomněl i na časy u Poutníků. Na nahrávce hraje kromě Davida další skvělý hráč, Mikuláš Koska z České filharmonie.
V písničce Odjíždím do Kalifornie hostuje bubeník Winston Watson, dlouholetý spoluhráč Boba Dylana. On je dost razantní hráč, ve vaší písničce hraje ale dokonale stylově, countryově. Nepřekvapilo vás to?
Luboš: Vlastně ani ne. Bylo mi jasné, že když hrál s Dylanem, tak musí něco vědět i o country. Ale je fakt, že jsem i tak zíral, s jakou samozřejmostí a nadhledem bicí nahrál. A hodně mě pobavila jeho reakce, když si poslechl nahraný základ. To se mu rozzářily oči a řekl: „To zní jako kapela mojí mámy!“
Považujete album V peřejích za zásadní posun v historii Malina Brothers? Dlouho ta kapela působila jako uvolněné setkávání tří bratrů a jednoho kamaráda a hraní písniček, které máte rádi „od táboráků“. Baroquegrass byl asi spíše „vedlejší projekt“. Ale teď, když máte vlastní autorskou tvorbu, už to vypadá hodně „navážno“…
Pepa: Album V peřejích chápu jako naši první skutečně autorskou nahrávku. Tím, že jsme do něj každý přispěli svým dílem, jsme se tak trochu sami otevřeli světu. Cítím ho jako velmi skutečné, živé, bez kalkulu. Romantiku a nadsázku Divokého západu teď střídá návrat k vlastním vzpomínkám a zážitkům. Ono se zpívá jinak, když máte text propojený s osobním prožitkem. To je asi ten největší rozdíl. A publikum to pozná.
Luboš: Spíš než posun bych řekl změnu. A změna to jistě je dost zásadní, ale já doufám, že pocit z uvolněného setkávání zůstane, protože tak to v našem případě má být.