Neil Barnes s Paulem Daleym v devadesátých letech vydali ikonická alba Leftism a Rhythm and Stealth. Dvojice se poté rozpadla a pod jménem Leftfield pokračoval už jen Barnes, který v nové éře natočil dvě desky. Mluvili jsme spolu především o aktuální This Is What We Do, ale probrali jsme i začátky.
Čeká vás festivalové léto, na co se nejvíc těšíte?
Jet do Evropy a setkávat se s lidmi je vždycky fajn. Každé další publikum je novou výzvou. Cestování miluji a do Prahy se obzvlášť těším. Tentokrát tedy míříme do Brna, ale předpokládám, že nejspíš přiletím do Prahy. A hodně se těším na tři zastávky, které jsou takové naše klasiky – Dublin, Galway a ve stejný víkend ještě festival v Clitheroe na severu Anglie. Ten bývá naprosto bláznivý. Tuhle trojici pojedeme na jeden zátah v tourbusu, což je zábava, pořád rád vyrážím na turné s touhle svojí rozšířenou hudební rodinou. Autobus je jako druhý domov. I když se v něm pokaždé udělá nepořádek, je bezva, že člověk se nemusí pořád balit a je přímo na místě akce. Mám teď v týmu lidi, se kterými se známe nějakých patnáct let, a společně strávený čas je pro nás vzácný. Čeká nás skvělé léto.
V rozhovoru pro FaceCulture jste uvedl, že chcete, aby Leftfield zůstali relevantní. Co přesně to pro vás znamená?
Někomu je to jedno a spokojeně hraje dokola staré písničky. Pro mě je ale důležité zůstat v kontaktu se současnou kulturou. Vnímat, co je důležité pro publikum a taky cítit sám za sebe, že děláme něco vzrušujícího a čelíme novým výzvám. Myslím, že pro tohle chtějí umělci dělat svou práci. Trochu se to tluče s tím, že část publika chce také to staré a známé, stejně jako nahrávací průmysl, jemuž jde o prodeje. Ale to není zábava. Zábava je dělat to jako Bowie – neustále si před sebe klást další výzvy. Nebýt pohodlný. Dělat to tak, abyste měli pocit, že na tom záleží a výsledek není jen tapeta. Já mám tapety rád, výběrem těch domů trávím hodně času, ale hudba nemá být jen dekorace. To je pak nuda.
Mluvíte o výzvách. Nahrávání dva roky starého alba This Is What We Do pro vás nebyla jen kreativní, ale i osobní výzva. Bojoval jste s vážnou nemocí, o pár let dříve jste se rozvedl, měl jste deprese. Co pro vás ta deska dnes, když víte, že jste leccos překonal, znamená?
Jo, zvládl jsem to. Je pro mě proto velmi důležitá v mnoha ohledech. Zaprvé jsem pyšný na nahrávku samotnou. Myslím, že to je o dost lepší album, než se odrazilo v prodejích. A je mostem mezi mým životem před rakovinou a po ní. Začal jsem nahrávat ke konci pandemie, pak mi byla diagnostikována rakovina tlustého střeva a měl jsem velkou potřebu desku dotáhnout, nebo ji aspoň dokončit do takové míry, aby ji pak někdo mohl uzavřít za mě. A nějakým způsobem jsem do ní díky tomu obtiskl, co pro mě znamená zdraví. A když jsme se bavili o té relevanci – mám pocit, že tahle deska opravdu relevantní je. Z velké části pojednává o našem propojení s ostatními lidmi a obzvlášť o propojení žen s dětmi a teorii citové vazby, která mě v té době zaujala. Rád na vznik toho alba vzpomínám, navzdory zmíněné potřebě desku dokončit pro případ, že by se něco stalo, jsem byl vždy přesvědčen, že se uzdravím. Věděl jsem to. Nevím proč, ale cítil jsem to tak. Není to arogance, prostě jsem měl pocit, že to bude dobré.
Na albu This Is What We Do hostuje Grian Chatten z Fontaines DC.
Zmínil jste, že prodeje posledního alba nebyly příliš uspokojivé. Co vás naopak utvrdilo v tom, že se deska povedla?
Když odhlédnu od prodejů, jsou reakce lidí úžasné. Zdá se mi, že kdo si desku poslechne, miluje ji. A těch lidí je vlastně dost – že jen neprošuměla, vnímám, když koncertuji a hraji nové tracky. Lidé jsou nadšení. Zařazuji je moc rád, velmi dobře fungují. Udělal jsem navíc dub verzi a zdá se mi, že na tu se posluchači napojili ještě víc. Je temnější, člověka vezme na dobrodružnou výpravu. Z reakcí fanoušků vím, že to jsem trefil, lidé si o ní chtějí často povídat. Na tohle všechno se ale člověk nemůže příliš fixovat. Jakmile desku pustíte do světa, nemůžete ji kontrolovat, už jen pozorujete, jak se jí žije.
Jedním z hostů alba je Grian Chatten z Fontaines DC. Proč jste si ho vybral?
Jeden z důvodů je právě přání, aby Leftfield stále měli svou relevanci. Spolupráce se zajímavými umělci k tomu rozhodně může pomoci a já jsem z nich vždy nadšený. A Grian je velmi zajímavý mladý umělec. Obrovský talent. Když souhlasil, že rád s Leftfield něco nahraje, byla to pro mě pocta. Miluji jeho sólová alba i co dělá s kapelou. Podle mě jsou Fontaines DC velmi důležitá skupina, zosobňují dnešní rokenrol. Bylo to podobné, jako když jsme něco dělali s Jasonem ze Sleaford Mods, miloval jsem to. Jsem rád, že tentokrát mé pozvání opět přijal i úžasný člověk Lemn Sissay. V takových chvílích jsem okouzlen a říkám si, jaké mám štěstí, že mám tak fantastickou práci.
Když mluvíme o zajímavých spolupracích – jeden z vašich prvních singlů z ikonického alba Leftism s vámi natočil John Lydon. Jak k tomu došlo?
Můj nejlepší kamarád je John Gray. V historii punk rocku figurují čtyři Johnové. John Lydon, John Warlde alias Jah Wobble, můj přítel John Gray a Sid Vicious byl taky John. Díky Grayovi, se kterým jsem pracoval, jsem se seznámil s Lydonem a docela jsme si padli do oka.
Já byl mladý a uměl jsem dělat dobrý dojem, John byl miláček, stejně jako jeho žena Nora, která loni bohužel zemřela. Dlouho jsem pak myslel na to, že bych rád s Johnem udělal taneční track. Věděl jsem, že jeho hlas by skvěle fungoval. Když jsem ho o to o pár let později požádal, už nás znal, bavila ho povaha naší muziky, tak do toho šel. Bylo to snadné. A vlastně to byla asi jedna z nejsnazších skladeb, jaké jsme kdy udělali. Producentovi přitom bylo jen šestnáct a půl! Byl to magický zážitek. A teď si dovolím trochu arogance a řeknu, že ta nahrávka podle mě má nejlepší basový zvuk všech dob. Můžu to zahrát na jakémkoli festivalu na světě a lidi budou šílet. Je to na piedestalu někde vedle Prodigy a dalších velikánů. I když podle mě je úplně nejlepší. Nikdo ji nepřekonal. Jsem pyšný, velmi se nám s Paulem povedla.
Můžu to zahrát na jakémkoli festivalu a lidi budou šílet, říká Barnes o nejslavnější písni Leftfield.
Jaká je situace mezi vámi dvěma?
Už v Leftfield není dvacet let. Rozhodl se jít, bylo to smutné, ale chtěl to tak a já to respektuji. Leftfield už jsem dlouho jen já a důležitou součástí už je dlouho Adam Wren. Pokračujeme v práci a koncertování.
Ještě se ale vraťme zpět, jak jste prožíval dobu po vydání Leftism?
Byla kouzelná. Všechno, co jsme s Paulem udělali, fungovalo. V té době jsme byli opravdu skvělá dvojka. Naše energie spolu dohromady ladily. Jsem si jistý, že už tehdy jsme měli spolu nějaké třenice, ale podporovali jsme se a doplňovali. Deska vznikla z neustálé výměny nápadů, sami jsme si ji financovali a nahráli. Pak jsme udělali největší chybu – že jsme s tím šli za Sony. Mohli jsme to udělat úplně nezávisle a vydělali bychom třeba desetinásobek, což by bylo bývalo fajn. Zasloužili jsme si to. To je jediné, čeho lituji, mrzí mě, že jsme vše neudělali sami. Nečekali jsme, že to bude mít takový úspěch. Vydavatelství si myslelo, že prodáme 20 000 kopií. To se stalo asi tak během prvního dne. Vydali jsme to na trojvinylu. Dnes se původní vydání prodává i za 500 liber za kus. Za tři roky nás deska Leftism dostala kolem světa a vystřelila do nebes.
Něco takového je ale také závazek.
Člověk si pak tíhu toho úspěchu nese s sebou. Natočit další desku pak není snadné. Jak chcete navázat? Ale i to se nám naštěstí podařilo. Je škoda, že vznikla deska, která zlomila vaz naší spolupráci a zničila náš vztah. Když se dnes ohlédnu, jasně vidím, proč se to stalo. Když vás něco tak rychle vyzdvihne, je těžké jít v klidu dál. Je to dvousečný meč, je těžké udržet rovnováhu. Já mám doteď pocit, že se nám to docela dařilo, nestouplo nám to až tak do hlavy. Užívali jsme si, ale věděli jsme, že kapela je jen tak dobrá, jako její další deska. A na tu jsme hned po vydání Leftism mysleli. Ale až dneska si plně uvědomuji, že to člověku prostě naprosto změní život, ať chce, nebo ne. A Leftism, to je samotné ztělesnění devadesátek. Je to klubová kultura devadesátek v kostce, má v sobě energii raveů a braní drog. V té desce je celý taneční parket. A já jsem na to pyšný, je to skvělý kus práce, i když jsem si to vždy nepřipouštěl. Až dnes umím její význam docenit.
Musí být hezký pocit si to uvědomit.
Úžasný! A těší mě, že má vnoučata, pokud někdy budu nějaké mít, budou dostávat za Leftism licenční poplatky. Snad to pořád bude deska, k níž se budou lidé rádi vracet.
Ještě bych se nakonec ráda zeptala na vaše loňské vystoupení na festivalu Glastonbury.
Hráli jsme tam třikrát, pokaždé to stálo za to. Mám na Glasto jen ty nejlepší vzpomínky. Loni jsem z Park Stage, kterou mám rád, koukal na víc než dvacet pět tisíc lidí. Byla to skvělá noc, ten koncert jsem si velmi užil, byl to jeden z těch zásadních okamžiků.
Je tam mimochodem scéna, která se jmenuje Left Field, i když to s vaší kapelou nemá nic společného. Kamarádíte s Billym Braggem, který ji pořádá?
Dvakrát jsme se setkali, protože moje dcera Georgia na jeho scéně hrála. Stál jsem během jejího koncertu vedle Billyho. Miluji ho, myslím, že je úžasný. Cením si ho za jeho politické názory a fandím mu. Je to výjimečný člověk. Jeden čas se mluvilo o tom, jestli se Left Field nemá zrušit, nebyla vždy úplně v kurzu, ale myslím, že letos se jí zase bude dařit a bude patřit do centra dění. Možná z ní letos bude hlavní pódium. Očekávám totiž, že tenhle rok bude hodně politický, mimo jiné kvůli strašné situaci v Gaze. Podle mě Glastonbury tenhle duch mít má, aby zůstal relevantní. A Left Field se věnuje důležitým tématům a taky místní kultuře, což je něco, co v Anglii nyní také hodně rezonuje.
Leftfield v kostce
Leftfield založili v roce 1988 Neil Barnes a Paul Daley. První dvě alba, Leftism z roku 1995 a o čtyři roky mladší Rhythm & Stealth, byla nominována na Mercury Music Prize a Leftfield se rychle etablovali jako zásadní průkopníci elektronické taneční hudby. Po následující osmileté pauze vrátil Leftfield na scénu v roce 2010 Neil Barnes. Na album Alternative Light Source si o pět let později pozval mimo jiné Jasona Williamsona ze Sleaford Mods a Tunde Adebimpe z TV on The Radio. Předloni Barnes, který nyní spolupracuje s Adamem Wrenem, vydal album This Is What We Do.