„Naše album je zvláštní v tom, že jsme k němu přistupovali po víc než třiceti letech znovu jako k vinylové desce. Na CD uvažujete lineárně, tak jak jdou písničky za sebou. Na vinylu ale máme čtyři strany – je to dvojalbum – a ten výběr musíte proto rozčlenit na čtyři díly,“ říká muzikant, který v dubnu oslavil pětaosmdesátiny.
Já vím, že deska vyjde i jako CD, ale to je něco jako „bokovka“. Najednou je pro vás důležitější vinyl. Proč?
Ten nápad mě oslovil. Pojďme se vrátit do minulosti, ale jinak. My jsme byli kapela, kterou minuly snad jen Edisonovy válečky. A samozřejmě nenahrávali jsme ještě ani na šelakové desky, ale doma jsme jich měli spoustu. Táta sbíral klasiku, máma trampské a romantické písně a já se pídil po deskách Voskovce a Wericha, které jsem zbožňoval. Pak přišla éra elpíček a to byla naše nejslavnější doba. Bylo to krásné, vrátit se do dob, kdy byl v každé domácnosti gramofon, kdy obal 30 x 30 mohl skýtat umělecké dílo a s každým zapraskáním byla píseň intimnější.
Těch kompilací z šedesáti let Spirituál kvintetu je už pěkná řádka. Patříte k těm, kdo si je sestavují sami, nebo to necháváte na redaktorech vydavatele?
Hlídám si to. Naprosto na všechny desky jsem dělal dramaturgii sám. Samozřejmě že vím, které naše skladby byly nejúspěšnější, ale nechám si i poradit, protože se často muzikantům stává, že člověk dá dohromady nějakou písničku, myslí si, že je zásadní, ale ona projde bez povšimnutí. A jiná, kterou berete jen tak, naopak zabere.
Jenže vy máte těch hitů víc než na osmdesát minut, které pojme vinylové dvojalbum nebo CD!
Máme hodně úspěšných písní, takže občas musí některá z těch žádaných vypadnout, protože se už na nosič nevejde. Teď tak třeba vypadl Čelakovského Pocestný, protože nám šlo o to, abychom ukázali různorodost žánrů, kterým se Spirituál kvintet věnoval. Máme nahraných přes 500 písní, takže do těch šestadvacet písniček se už nevešel.
V souvislosti s tím Pocestným se nabízí otázka, co se to v té době dělo, proč písně národního obrození? Traxleři vydali České písně vlastenské, vy jste také nahrávali obrozenecké písně…
Myslím, že naše motivace byly trochu odlišné, ale v něčem se spolu dotýkaly. U mě to byl nejen zájem muzikologa, ale i kytaristy. Národní obrození bylo v Čechách prvním významným věkem kytary. Já jsem sbíral zpěvníčky z té doby, a když jsem jich měl dost, řekl jsem si, že bychom s nimi měli něco zkusit. Bavilo mě totiž na nich takové to skryté vlastenecké buřičství. A v tom jsme se myslím se Skiffle Kontra protnuli.
Ve vaší diskografii je jeden háček. V devadesátých letech jste odešli od Supraphonu a vydávali u jiných firem. Myslím, že jedna z nich dokonce úplně zanikla. Není škoda, že se některá vaše alba nedají znovu vydat?
My jsme odešli od Supraphonu už v roce 1984, když jsme se nepohodli kvůli vydání nebo spíš nevydání koncertu k našemu dvacetiletému výročí. Pak jsme byli v pohodě v Pantonu, ale po listopadu se objevila spousta dalších vydavatelství, která chtěla vydávat desky opravdu zavedených skupin. Zkusili jsme jich několik. Měli jsme v té době velkou nadprodukci a potřebu jít se vším, co jsme hráli, ven. Dneska už bych řadu těch písniček nenatočil. Myslím ale, že ty nejzásadnější skladby z tehdejších dob bez problémů najdete na desetideskové kompilaci, kterou kdysi Supraphon vydal…
Spirituál kvintet toho za ta léta stihl víc než dost. Je také něco, co nestihl?
Za sebe bych řekl, že by mi bylo milé, kdybychom měli víc původní autorské tvorby.
Ale řada vašich skladeb je tak blízká českému vkusu, že vzniká dojem, že nejde o černou hudbu, ale původní domácí písně.
Snažili jsme se nekopírovat. Nám nešlo o to, jestli zníme nebo nezníme jako nějaká kongregace v Harlemu, nechtěli jsme říkat stejné věci jako oni. My jsme se přes tuhle muziku chtěli vyjadřovat sami za sebe. Proto ty skladby fungovaly i u nás, daleko od nějakých kostelíků z jihu USA.
Vnímáte tedy éru Spirituál kvintetu jako uzavřenou?
Ale jistě, dalo by se přidávat. Ale v délce jednoho lidského života je to éra uzavřená. Jsem ostatně poslední z té první generace souboru, který se dožil dneška. Ano, při pohledu zpět musím říct, že toho vlastně moc neschází.
Ta otázka tu byla proto, že na troskách definitivně uzavřeného Spirituál kvintetu vyrostly dva nové soubory.
Ano, vím o dvou. Verča Součková a Jirka Holoubek z naší poslední sestavy si přibrali dva lidi a vystupují jako Spirituál kvartet. A hned dodávám, že jsou rozumní a vědí, že nemohou žít jen z toho, co bylo, a jdou si po svém, částečně prý v novém repertoáru. A pak existuje kapela, kterou vede manželka Dušana Vančury. Říkají si Antikvartet, což bylo jméno kapely, kterou si založil Dušan v době, když my jsme zakládali Spirituál kvintet, ale nehrála, protože se nakonec přidal k nám. Antikvartet je pro mě trochu zamlžený, nevidím do toho, ale prý je o ně zájem. A to mě těší. Oběma souborům držím palce.
Říkáte „prý“. Vy s nimi nekomunikujete a neradíte jim?
Ne. A ani bych to nechtěl, i kdyby se na mě obrátili. Je to už jejich cesta a mě už jen z dálky zajímá, jak se bude dále vyvíjet. Obě kapely jsou dobře muzikantsky fundované, tak proč bych jim mluvil do jejich práce. Držím jim palce.
Zpívat se nepřestane
Novou kompilaci hitů Spirituál kvintetu sestavil přímo Jiří Tichota a nabízí nejdůležitější písně souboru jeho pohledem. Vydání doprovází řada dokumentárních fotografií a ohlédnutí kapelníka za ukončenou existencí Spirituál kvintetu. Vnitřní obal připomíná všechny průběžné členy kvintetu. Nechybí tedy Dušan Vančura, Karel Zich, Oldřich Ortinský, bratři Nedvědové, Zdenka Tichotová nebo Irena Budweiserová a nověji Jiří Cerha, Jiří Holoubek, Veronika Součková a Pavel Peroutka, kteří spoluvytvářeli legendu jménem Spirituál kvintet.