Deset let kapely, nová deska a největší koncert za dveřmi – trochu jsem čekal, že kapelník Jelena dorazí trochu ztrhaný, ale opak byl pravdou. Se širokým úsměvem od ucha k uchu a plný energie odpovídal na otázky bezprostředně. A bylo z toho tak milé setkání, že po téměř hodinovém rozhovoru jsem měl chuť povídat si dál…
Co takhle na přelomu léta a podzimu nejvíce posloucháte? Ovlivňuje váš hudební život i třeba změna ročního období?
Upřímně řečeno, takhle ke konci sezony, kdy je člověk pořád obklopený muzikou, zjišťuji, že jí ve volných chvílích poslouchám čím dál méně. Třeba když jezdím autem, pouštím si nejčastěji audioknihy. Teď zrovna poslouchám svou oblíbenou Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla. Přestože neběhám, tak je to pro mě fajn knížka, která má široký záběr a zábavný příběh.
Co se týče muziky, poslední dobou mě nejvíce nadchlo nové album Terezy Balonové. Moc často se mi to nestává, ale třeba dneska ráno jsem zjistil, že mi v hlavě leží jedna z jejích nových písniček, a musel jsem si ji okamžitě pustit.
Jaká konkrétní?
Já jsem nejdřív ani nevěděl, která to je, a zněla mi v hlavě jen jedna fráze. Je to písnička Kdo jsme byli, ke které Terka vydala nedávno klip. Hodně mě ale baví i třeba první písnička Lampiony a vlastně všechny z nové desky. Je to opravdu povedená nahrávka.
Pojďme se ale přesunout ke kapele Jelen. Brzy vám vychází čtvrtá autorská deska s názvem Všechno bude dobrý. V čem je odlišná od předchozích alb?
S každou další novou deskou je znát, že se člověk nějak vyvíjí, zažívá nové zkušenosti a ovlivňuje ho jiná muzika. Tohle už za ty roky beru jako samozřejmost a přirozený hudební vývoj. Tahle deska je pro nás ovšem speciální v tom, že jsme si ji tak trochu nadělili k deseti letům kapely. Je to pro nás v podstatě takový dárek. Albem jsme si chtěli udělat radost, a proto jsme si na něj pozvali hosty, které máme rádi a jsou pro nás určitým způsobem inspirativní. I proto se na desce třeba objevuje Robert Křesťan se skupinou Druhá tráva a další lidé, kteří nám v začátcích kariéry hodně pomohli.
To však zdaleka nejsou jediní hosté na desce.
Na desce nám hostují i lidé, kteří jsou dlouhodobě našimi vzory, a to i třeba na poli folkloru, který nás od začátku provází. Proto jsme rádi, že naše pozvání přijali třeba Jiří Pavlica s Hradišťanem. Dále tam máme hosty, kteří jsou vyloženě kámoši a s nimiž se potkáváme často i na fesťácích. Nechybí tam proto třeba Rybičky 48. Pravdou je, že to je spojení, které naši fanoušci zřejmě nečekali, ale myslím, že to pro ně bude milé překvapení. Na desce nechybí ani můj brácha Petr, se kterým jsme toho na hudební cestě hodně zažili a často jsme spolu jezdili inspirovat se třeba do Irska tamní hudbou.
Chtěli jsme to celé pojmout opravdu pestře a nedržet se nějakého jednoho konkrétního směru nebo konceptu. Šli jsem po tom, co nám dělá radost a co nám přišlo v danou chvíli fajn. Proto je tam znát více vlivů od country, bluegrassu až třeba po muziku devadesátých let. Od začátku se hlásíme ke stylu Roots music, návratu k našim kořenům. A tahle deska to, myslím, hezky demonstruje.
Připadá mi, že skutečně působí tak trochu jako jelení guláš.
Sami jsme se tomu smáli, že to je takový jelení guláš. Ale musím říct, že když jsem si pak poslechl finální mastery a všechny ty písničky v konečném pořadí, mile mě překvapilo, že ten jelení guláš hezky drží pohromadě. Myslím si, že to ve výsledku působí jako homogenní deska.
A byl od začátku záměr mít tolik hostů? Nikdy předtím jste jich tolik nezvali…
Přesně tak. Chtěli jsme si udělat radost a koneckonců náš pracovní název zněl „Jelen a přátelé“. Určitě jsme do toho chtěli vpustit jinou inspiraci a nový vítr. Těm novým písničkám to jenom prospělo. Ať už člověk chce, nebo nechce, má za ty roky už nějaké navyklé postupy, a tak je fajn, když vás host z tohoto komfortu vytrhne. Donutí vás to podívat se na věci z nových úhlů.
Řada těch písní vaše fanoušky asi překvapí. Třeba už druhá skladba Voda není krev, která mi, netuším proč, svou rytmikou a melodií připomněla hit Cudzinka v tvojej zemi od Xindla X. Proběhla tam nějaká inspirace Ondřejem Ládkem?
Haha, opravdu? To by mě vůbec nenapadlo.
Řekl bych, že hlavně barvou hlasu a intonací.
Na jednu stranu můžu s čistým svědomím říct, že v našich písních není žádná vědomá inspirace. Na druhou stranu tvrdit, že člověk nevnímá a nenasává to, co se děje kolem něj, je také nesmysl. Vše, co slyšíme, nás ovlivňuje, takže jestli tam podvědomě někde je nějaký pocit z Cudzinky, možné to je.
Sice jsem na začátku hovořil o tom, že teď nejvíce poslouchám nové album Terky Balonové, ale po pravdě spíše poslouchám zahraniční muziku. Konkrétně hlavně americkou, britskou a většinou alternativní věci, které nejsou v hlavním proudu. Každopádně Xindl je kámoš a Cudzinka je skvělá písnička, kterou mám moc rád. Takže jestli tam někde proklouzla nějaká podobná nálada, je to jenom dobře.
Z desky vyčnívá i píseň Miluji tě, která má krásnou houslovou plochu. Jak došlo ke spolupráci právě s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem?
Od začátku jsme téhle písničce chtěli dát folklorní zvuk. Folklor nás hodně ovlivňuje a zkrátka v nás je. Prvotní nápad přinesli Kása s Ondrou. Kluci jsou z Přibyslavi a tam už je Morava hned za kopcem. Chtěli jsme tam dostat zvuk klasické cimbálovky, s klarinetem, houslemi a vším, co k tomu patří.
S Jiřím Pavlicou a Hradišťanem jsme se několikrát předtím setkali a hráli na společných akcích. Jsou to obrovští sympaťáci, a navíc hrají už dlouho, svým způsobem k nim také vzhlížíme. Právě oni byli prvním hudebním tělesem, které jsme chtěli na desku přizvat.
A jak se s nimi spolupracovalo?
Jirka je opravdu fantastický chlap. Byla radost ho sledovat ve studiu. Byli jsme zvědaví, jak to bude celé probíhat, přece jen je to už sedmdesátiletý pán. No a pak se otevřou dveře a vyskočí mladý kluk, co si jen opláchne obličej a řekne: „Klucí, tak jdeme na to!“ Neskutečně nás nabíjel energií, byl to ohromný zážitek a myslím si, že to je z té písničky cítit. Líbí se mi, že v tom je přenos té tradice, který zároveň není vyčpělý.
Podle mého názoru je totiž nejhorší, když se dělá tradiční hudba přehnaně vážně. Nestačí jenom obléknout se do krojů a tvářit se závažně. Tradiční hudba se musí žít, nejen pouze udržovat. Ta hudba má návaznost, v žádném případě to není mrtvá muzika. Pokud k tomu přistupuješ jako k živému organismu, tak si myslím, že je folklorní hudba stále aktuální záležitostí.
Rád bych se také zeptal na kooperaci s Rybičkama v písni Je lepší se opít. Jak konkrétně se spolupracovalo Jelenovi s rockovou kapelou?
Úplně super. Kluci jsou zlatí, známe se s nimi dlouho a v podstatě se pořád setkáváme na koncertech. Takže to spojení není tak překvapivé, jak se možná může zdát. My všichni jsme vyrůstali na rockové muzice. Moje prvotní inspirace pro to, začít dělat hudbu, byli Kiss. Vyrůstal jsem na hard rocku a metalu. K akustické muzice a všemu ostatnímu jsem se dostal až oklikou později, ale tyhle základy prostě máme všichni v sobě.
Na Rybičkách mě baví, že si na nic nehrají a prostě milují rokenrol. Sice napřed člověk vidí jen ty pokérované týpky v kožených hadrech na pódiu, ale pak je potká v soukromí a zjistí, že jsou moc milí a obrovští srdcaři. Od začátku jsme si padli do oka a po všech těch letech nám přišlo, že by bylo fajn konečně něco společně udělat. Písničku Je lepší se opít jsme už nějakou dobu měli, a dokonce jsme ji i hráli, jen nebyla na žádné desce. Pořád jsme nějak nevěděli, co s ní. Nakonec jsme s řekli, že by se nám líbilo ji mít více v tom rockabilly a psychobilly stylu a trošku to celé našlápnout.
Pozvali jsme je k nám, něco jsme nahráli ve studiu SONO a něco naopak u kluků v jejich studiu v Kutné Hoře. Musím říct, že to byl opět velký zážitek, a bylo fascinující vidět, jak dobře hrají. Úplně mě to odvařilo. Člověk ví, že jsou dobří muzikanti, ale když pak sedí ve studiu a slyší ty bicí, kytary a celkově ten vychytaný zvuk, je to zkrátka radost.
Když už jsme u této písničky, co vy a alkohol?
Určitě nebudu tvrdit, že jsme skupina abstinentů. Hrajeme hodně na Moravě a máme rádi víno. Nějaká ta slivovice se u nás sem tam také občas najde. Mně třeba chutná dobrá whiskey. Za sebe však musím říct, že poslední dobou mě baví spíše si užívat tu chuť dobrého pití než se ráno probouzet a nemoct chodit. Takže si rád dám třeba sklenku vína, která je chuťově zajímavá, a třeba i zdravotně prospěšná.
Jedním z nejzvláštnějších, a pro mě osobně i nejhezčím momentem nové desky, je písnička Na schodech do kostela, kde dominuje mimo jiné i působivá saxofonová pasáž. Jak vás vůbec napadlo složit něco takového, co zní oproti většině písniček Jelena úplně jinak?
Za tím stálo hned několik takových momentů. Základ písničky vznikl někdy koncem loňského léta. Rád říkám, že nemám žádný konkrétní zavedený postup pro skládání písní a u téhle musím konstatovat, že na začátku byla jen fotka.
Jednou jsme takhle na Moravě měli dopoledne volno. No a já mám takovou úchylku, že mám od mala rád hřbitovy. Je to dáno tím, že má babička přišla za komunistů o práci v divadle, protože odmítla vstoupit do strany. Od té doby už zpívala jen na pohřbech, takže jsem trávil celé dětství na hřbitovech a krematoriích, což zní na jednu stranu strašně, ale já to mám od mala rád. Takže jsem při procházce na jednom hřbitově s kostelem narazil na schodech na peříčko. Vždy u sebe nosím malý digitální foťák ještě z devadesátek, který jsem kdysi od někoho koupil za pár stovek na Aukru. Ten výjev se mi líbil, a proto jsem to vyfotil. Na nějakou dobu jsem pak na tu fotku zapomněl.
Když jsem ji pak znovu objevil, seděl jsem zrovna večer po koncertě v hotelu. Otevřel jsem si na iPadu GarageBand a začal si do něj vyťukávat beat a basu pod vlivem atmosféry toho snímku a připomnělo mi to náladu devadesátkových desek Leonarda Cohena, kterého zbožňuju, hlavně jeho desku Ten New Songs. Stejně jako u něj i v téhle písničce zůstala velká část toho původního demáče. A někde tam asi bude i inspirace pro to ságo. Na desku ho nahrál Bharata Rajnošek, fantastický multiinstrumentalista, se kterým jsme se seznámili přes našeho producenta Martina Ledvinu.
Album zakončuje stejnojmenná píseň Všechno bude dobrý. Připadá mi jako typická jelenovina plná pozitivna a naděje. Poněkud zvláštní je v ní odkaz na jaro, přitom deska vychází na podzim.
Ta deska vznikala celý rok, a pokud se nepletu, tak právě tahle písnička vznikla na jaře. Také si myslím, že to je pro nás nejtypičtější skladba z té desky. Byla tam inspirace trochu českým folklorem i irskou hudbou. Vtipné bylo, že moje žena si pro sebe celou desku pracovně nazvala Tour de hroby a říkala, že jsou tam jenom samé smutné písničky o smrti. Snažil jsem se jí to vymluvit s tím, že třeba právě tahle písnička je fakt optimistická. Chvíli na mě koukala a pak řekla: „Jasně. Ptáci kroužící nad zbytky těl…“
Přitom ta písnička je ve výsledku pozitivní a plná naděje. Ostatně proto jsme podle ní nazvali i celou desku. Připadá mi, že přesně vystihuje to, co Jelen od začátku je. Zpíváme o všem, co se děje, což někdy nejsou úplně veselé věci, ale pro mě je důležité nezapomínat na to, že na konci tunelu je vždycky světlo.
Na koncertech působíte neustále vesele, přitom ty písničky často nejsou o pozitivních věcech. Čím to a kde vůbec berete múzu ke psaní takových textů?
Jsem opravdu spíš optimista, to ale samozřejmě neznamená, že nezažívám smutné věci. Hodně se mi líbí jedna ze základních premis buddhismu, která říká, že všechny věci se neustále mění, proto na nich člověk nesmí ulpívat. Co tu bylo, zmizí, ale objeví se místo toho něco nového. A všechno špatný bude jednou zase dobrý. A to je takový základ, z něhož stále vycházíme a společně s klukama ho přenášíme do naší muziky. Tohle totiž máme všichni společné, stejný přístup, což tvoří Jelena takovou kapelou, jaká je.
Zbyl vám po nahrávání ještě nějaký nevyužitý materiál?
Myslím si, že jsme využili všechno. Jelen zrovna není tou kapelou, která by psala do šuplíku. Prostě průběžně tvoříme a zaznamenáváme věci. Kvůli tomu nemáme nějaká pravidelná rozmezí mezi alby.
Podle toho, jak to přijde, tak píšeme a skládáme. Když se toho najednou nashromáždí více, uděláme z toho album. Přesně o tom totiž dneska alba jsou, už to není jak v devadesátkách, kdy na albech závisely prodeje a život kapely. Dneska na albu kapela pro fanoušky zaznamená období, ve kterém se zrovna v tu kterou chvíli nachází.
I s ohledem na tvorbu nové desky, existuje něco, co chtěla skupina Jelen vždycky vyzkoušet, ale bála se toho? Ať už využití určitých žánrových vlivů, či jiných přístupů ke skládání?
Přemýšlím… Myslím si, že ne. My se moc nebojíme! Ne, teď vážně, my to asi takhle nevnímáme. Kdyby bylo něco, co bychom chtěli využít, tak bychom to využili. Říkali jsme si, že by bylo dobré vyzkoušet smyčcový orchestr a nakonec se našel způsob, jak ho na desku dostat. Podobně pak třeba na třetí (minulé) desce Věci a sny jsme se dostali do fáze, kdy si naše muzika říkala o celé bicí, které jsme do té doby neměli. Vždycky jsme měli jen kopák, který hrál náš basák Ondra, a také nějaké volné perkuse, které si většinou vzal pod křídla bandžista Honzík. Takže se k nám přidal nový člen Víťa Polák a od té doby už hrajeme s bubeníkem. Než abychom to nějak obcházeli, tak se snažíme každé naší písničce dát to, co si zaslouží a o co si sama říká.
Tu otázku jsem položil mimo jiné proto, jestli vás v současné době neláká jít třeba rockovou cestou. Přece jen, jste fanouškem skupiny Kiss a část vaší sestavy hrála ve folkrockové skupině Šatlava.
Moje první kapely byly právě rockové a sám jsem v nich hrál na elektrickou kytaru. Vlastně by mě nikdy nenapadlo, že si někdy vezmu do ruky akustiku. Spíš jsme se ke zvuku současného Jelena nějak všichni přirozeně dopracovali. Když se v pubertě začala formovat moje hudební povaha, tak jsem přesně vyrůstal na klasikách, jako byli Ozzy Osbourne, Iron Maiden a koneckonců i ti moji milovaní Kiss. Ti mě ovlivnili zásadně díky albu Unplugged, na němž jsem poprvé slyšel, jak zní našlapaná rocková muzika na akustické nástroje. Ten výsledek se mi moc líbil, najednou v tom celku vynikly úplně jiné věci a začalo mě to více zajímat. Podobně mě pak oslovilo akustické album Led Zeppelin. Postupně jsem šel dál a hlouběji do té králičí nory a najednou jsem zjistil, že poslouchám Hanka Williamse a Johnnyho Cashe.
Kluci, co hráli v Šatlavě, to měli podobně, ačkoli byli více ovlivněni českou scénou, třeba Divokým Billem atd. Vlastně, abych odpověděl na vaši otázku, z toho rocku jsme se tak nějak přirozeně vyprofilovali. Sám ale nemám moc rád škatulkování právě z toho důvodu, že je těžké si odpovědět na otázku, co je to rock? Když si poslechnete první písničku na nové desce s názvem Nic není prázdnější, tak to třeba rock je. Možná tam uslyšíte i vliv právě Zeppelinů, který je tam znát. Nebo třeba písnička s Rybičkama 48, o které jsme se už bavili. Ten rock tam někde v sobě pořád mám, a když potřebuji, tak si pro něj mohu kdykoli sáhnout.
Deset let Jelena
Výroční koncert v O2 areně k deseti letům Jelena se koná 2. prosince.
„Je to samozřejmě suverénně největší věc, do jaké jsme se zatím pustili. Až doteď jsme tu vizuální stránku koncertů tak moc neřešili, naše vystoupení vždycky stála a budou v první řadě stát na muzice,“ popisuje jeho přípravy Jindra Polák. „Na druhou stranu, takhle ohromný prostor a k tomu významné jubileum si říkají o něco speciálního. Takže aktuálně připravujeme a dolaďujeme, jak celou show pojmout, aby to bylo něco nového, velkolepého. Ale na druhou stranu, aby to nebyly jen samoúčelné výbuchy, aby to celé hlavně podpořilo atmosféru a vyznění jednotlivých písní.“ A co bude na programu? „Určitě v rámci koncertu představíme písničky z nového alba a zahrajeme i starší songy, které lidi znají a mají rádi. A samozřejmě nesmí chybět ani hosté, takže si myslím, že už mohu premiérově prozradit, že hlavním hostem toho večera bude právě Jiří Pavlica s Hradišťanem!“
Nové album ušima Jelena
Nic není prázdnější
Meditace o samotě a marnosti, která vás přepadá na prázdném hotelovém pokoji, když se blíží hodina vlka. A taky naše pocta kořenům, od apalačských horalů až po monumentálnost Led Zeppelin a ostatních bluesrockových veteránů, kteří nám ukázali, jak překlenovat světy mezi syrovými riffy a východní mystikou. Poprvé v životě jsme měli možnost přizvat ke spolupráci smyčcový orchestr a výsledný zvuk předčil naše nejdivočejší sny.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Voda není krev
Píseň o ztracených vazbách, zlámaných větvích a přetrhaných kořenech. O věcech, na které jsme zapomněli, ale pořád je cítíme někde těsně za hranicí očních víček. O svobodě být sám sebou a jak je snadné na ni zapomenout. O hlíně.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Touha a pláč
Je o návratu a o tom, že za některé věci stojí za to bojovat.
(Ondřej Málek – basová kytara, zpěv)
Miluju tě (host: Jiří Pavlica & Hradišťan)
Píseň, která vypráví o odchodu milovaného člověka. Zároveň vyjadřuje naději, že lidská duše je nesmrtelná a milovaní se jednou zase sejdou. Hradišťan a Jiří Pavlica dali písni nový rozměr. Společné nahrávání byl mimořádný umělecký i lidský zážitek.
(Martin Kasal – klávesy, housle, mandolína, zpěv)
Atomy (host: Kateřina Marie Tichá)
Kdybyste dali ruku pod nejsilnější elektronový mikroskop, mohli byste pozorovat prázdná místa mezi jednotlivými atomy, ze kterých se skládáte. Je to prostor, ve kterém se prolínáme s vesmírem, se všemi věcmi v něm a také jeden s druhým. Tvoříme jeden celek, a přesto člověk v příběhu téhle písně nevidí milovanou bytost, i když stojí přímo před ním. Nikdo jiný by do tohoto duetu nedokázal vnést takovou naléhavost a klidnou sílu jako Kateřina Marie Tichá. Děkuju, Káťo!
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Je lepší se opít (host: Rybičky 48)
S klukama z Rybiček 48 se setkáváme už roky – na pódiích, benzínkách, v šatnách i barech a od začátku nám tahle parta pankáčů byla pekelně sympatická. Jejich láska k rokenrolu je odzbrojující, hrajou jako ďáblové, a i když tohle spojení může na první pohled vypadat nečekaně, těžko bychom hledali někoho, kdo by do téhle pecky dokázal dostat víc psychobilly energie než právě tahle banda.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Na schodech do kostela
Prvotní inspirací pro tuhle skladbu je moje fotka peříčka, které jsem objevil loni během letní šňůry koncertů někde na kostelních schodech. Je to poklona našim hudebním inspiracím z let devadesátých, v čele s Leonardem Cohenem a jeho skvělým albem „Ten New Songs“.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Na špatným hrobě (host: Petr Polák)
Odjakživa jsem miloval keltskou hudbu, a jakmile před lety přišla možnost, sebrali jsme s bráchou Petrem kytary a pár nejnutnějších kousků oblečení a vyrazili do Irska poznat její domov na vlastní kůži. Hráli jsme na ulicích, přespávali na gaučích a podlahách a nasávali tu jedinečnou atmosféru všemi póry. Tahle společná píseň je naše vzpomínka na skvělé časy a pocta všem úžasným muzikantům, které jsme tam potkali.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Za tebou (zpěv: Pepa Málek)
Ta písnička je omluva mojí partnerce. Myslel jsem, že bude stačit SMS, ale nestačila. Musel jsem se omluvit písní. Kluci z kapely mi řekli, že je to hodně osobní záležitost, tak ať si tu píseň i sám zazpívám…
(Pepa Málek – akordeon, zpěv)
Patříš sem (Robert Křesťan a Druhá tráva)
Robert Křesťan je člověk, který dotáhl umění českého textu k pomyslné dokonalosti, a je pro mě odedávna obrovským vzorem. Společně s Druhou trávou nám hned na začátku naší kariéry dali velkou důvěru a pozvali jako předskokany na svůj koncert v době, kdy o nás ještě nikdo neslyšel. Je pro nás ohromná čest, že po deseti letech přijali naše pozvání zahrát si s námi ve společné písni.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Tisíc žen
Příběh o lásce a dospívání. A taky o tom, že ne všechny dobře míněné rady jsou opravdu dobré a občas kvůli věcem, po kterých toužíme, nevidíme ty, které máme přímo před očima.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)
Všechno bude dobrý
Tahle píseň dala název celému albu a je to motto, které podle mě dokonale vystihuje všechno, o čem Jelen od začátku je. Samozřejmě, že občas zpíváme o smutných věcech, ale nikdy nesmí chybět naděje, vize toho, že ať momentálně věci vypadají sebevíc beznadějně, každá noc jednou skončí a zase vyjde slunce.
(Jindra Polák – frontman, zpěvák, kytarista)