„Bylo mi 14, nevěděla jsem, kdo je Otis Rush, ale kamarádi mi říkali, že ho musím vidět. Bylo to v klubu Union Bar, proklouzla jsem dovnitř s falešným dokladem a schovávala jsem se vzadu, abych na sebe moc neupozorňovala,“ vzpomíná na transformativní zážitek z doby dospívání. „Než začal koncert, tak se kapela o něčem hádala, bylo to slyšet až do sálu, jak na sebe řvou v šatně. Ale jakmile nastoupili na pódium, tak to všechno nechali za sebou. To, jak hráli a jak Otis zpíval, bylo neuvěřitelně intenzivní, něco takového jsem nikdy předtím nezažila, a začaly mi po tvářích téct slzy. Když jsem se vracela domů, nechápala jsem, co se tam stalo, ale chtěla jsem to zažít znova.“
Zpívala jste už tehdy?
Ne, na to jsem byla příliš ustrašená. Dnes mladé holky zpívají a dělají hudbu a dávají ji ven a já to jedině podporuju. Ale já jsem byla přesný opak, byla jsem plachá a uzavřená, ani jsem se neodvažovala říct nahlas, že bych chtěla být zpěvačkou.
Kdy se to pro vás změnilo?
Asi tak před měsícem! Ne, ale měnilo se to pomalu a postupně. Já jsem si hudbu nevybrala, to hudba si vybrala mě. Ten Otisův koncert mi probodl srdce a od té doby jsem se za tím pocitem hnala. Následující hudební zážitky mi srdce dál rozevíraly, jako třeba když jsem ještě v tom samém roce poprvé viděla B. B. Kinga. Ten strach nezmizel, ale nakonec ho přerostl pocit, že prostě musím být součástí hudby. Ale trvalo to ještě pět let, než jsem pak šla na konkurz na místo zpěvačky v jedné kapele. Tehdy jsem trpěla těžkými depresemi a nevěřila jsem, že budu naživu moc dlouho, takže jsem to chtěla aspoň zkusit. To místo jsem dostala a vlastně jsem od té doby dostala prakticky každé místo, o které jsem se ucházela. Jako kdyby mi vesmír ukazoval cestu. Bylo to pro mě světélko naděje a na takový pocit jsem tehdy nebyla zvyklá. Teď žertuji, že ten strach zmizel minulý měsíc, ale on tam ve skutečnosti pořád je. Jen si ho už tolik nevšímám.
Co byla zač ta první kapela?
Byl to big band, 16 lidí včetně dechové sekce, tří zpěvaček a imitátora Elvise. Nebylo to blues, ale to mi nevadilo, byla jsem ráda za příležitost zpívat a učit se. Jak vystupovat, jak poslouchat ostatní muzikanty, jak zpívat harmonie… Hráli jsme pop music té doby, tedy 70. let, vystupovali jsme asi půl roku. Potom náš kapelník sbalil peníze a zmizel, tak tím to skončilo. Ale já už jsem měla nohu ve dveřích.
Pak už jste se věnovala jen hudbě?
Ne, vedle hudby jsem ještě pracovala jako servírka, pokojská, sekretářka, všechno možné.
Později jste pracovala i v nahrávacím studiu, že?
Ano, to bylo koncem 70. let a já si tehdy v úctyhodném věku 21 let vypěstovala docela vážný problém s alkoholem a drogami. Musela jsem s tím přestat a bála jsem se, že v prostředí hudebních klubů to nezvládnu. Ale potřebovala jsem být nějakým způsobem u muziky, tak jsem se rozhodla, že se stanu techničkou ve studiu. Tehdy to žádné ženy nedělaly, ale to mi bylo jedno. Dostala jsem stipendium na elektrotechnickou školu a sehnala jsem si stáž v jednom studiu. Ze začátku jsem tam jenom zvedala telefony, později mě začali pouštět i k nahrávání. Hodně jsem se tam naučila a dala jsem si život trochu do pořádku, což jsem přesně potřebovala.
Kdy jste se pak vrátila k hudbě i aktivně?
Jednou jsme nahrávali soulového zpěváka Hermana Jonese. Bylo to už pozdě večer, málem jsem tam usínala, a najednou mě zavolali do místnosti, že potřebují zpěvačku na doprovodné vokály. Nechtěla jsem, ale řekli mi, že buď budu zpívat, nebo mám padáka. Tak jsem to celá vyklepaná nějak nazpívala a utíkala jsem domů. Druhý den mi Herman volal, aby mi poděkoval, a požádal mě, abych s ním zpívala i v dalších skladbách. Takže jsem s ním nahrávala, párkrát jsem s jeho kapelou i vystupovala a začala jsem dostávat i další nabídky. Hudba si pro mě zase jednou přišla a vytáhla mě ze zákulisí na pódium.
Co bylo dál?
Pracovala jsem pak ještě v jiném studiu, kde jsme umělcům pomáhali připravovat demo nahrávky, a nakonec jsem opustila Minneapolis a přestěhovala se do Kalifornie.
A někdy tou dobou jste založila vlastní kapelu Mojomatics?
V Kalifornii jsem žila asi půl roku, ale bylo to tam na mě příliš. Příliš velké, příliš mnoho lidí, na silnici se jezdilo příliš rychle… Měla jsem tehdy přítele ve Phoenixu v Arizoně, tak jsem se přesunula za ním. Pracovala jsem tam na recepci fitka, taky jsem jezdila s limuzínou a mezitím jsem se přidala ke kapele Blues Connection. Ta se posléze rozpadla, ale já jsem z části členů postavila Mojomatics. Hráli jsme blues a soul a dařilo se nám dobře.
Vy jste hodně dlouho zpívala jen covery. Kdy jste začala přemýšlet o vlastním materiálu?
Od chvíle, kdy jsem o tom začala přemýšlet, to trvalo ještě roky. Přátelé mi už dlouho říkali, že bych měla zkusit psát vlastní písničky. Ale já jsem nechtěla. Vdala jsem se, vzala jsem si talentovaného muzikanta Jeffa Turmese. Byl jako skladatel velice plodný a kolikrát použil něco, co jsem já řekla. Třeba jsme se o čemsi bavili a on řekl „to není hezký“ a já jsem na to vypálila „blues není hezký“. O týden později měl novou písničku Blues není hezký (Blues Ain’t Pretty).
Něco jsme složili i spolu, ale to bylo jen pár písniček, a ještě v době, než jsme se vzali. Ohledně psaní jsem se držela zpátky. Ale bála jsem se do toho pustit. Co když v tom nebudu dobrá? Nebo, co hůř, co když v tom budu dobrá? Protože pak bych neměla jinou možnost než ten talent rozvíjet. A další věc, co když nám to způsobí problémy v manželství? Nechtěla jsem to riskovat.
Kdy se to změnilo?
Po 17 letech mě manžel opustil. Požádal o rozvod, když jsem byla turné. Dohrála jsem koncert a rozbrečela jsem se v šatně. Můj drahý přítel Gary Nicholson, který mi na tom turné předskakoval, se mě ptal, co se děje. Říkám, že mě opustil muž. On na to, že je mu to líto. Počkal asi tak pět vteřin a pak dodal: Ale vsadím se, že z toho vymáčkneš pár skvělých songů!
Můj producent mi později řekl něco podobného, a tak jsme spolu napsali písničku I Won’t Cry, která vyšla na albu Stronger for It v roce 2012. Takže mi to trvalo jen asi čtyřicet let, abych se pustila do psaní. Na tu písničku jsem dostala hodně silnou odezvu a získala jsem za ni i cenu za skladbu roku na Blues Music Awards. Moje múza na mě v podstatě křičela, že tohle je to, co mám dělat.
Pak už pro vás bylo skládání jednodušší?
Neřekla bych jednodušší, ale já jsem byla ochotnější to zkoušet.
Když mluvíme o psaní písní, tak jde jen o psaní textu? Nebo skládáte i hudbu?
Hudbu skládám jen málo, většinou spolupracuji s někým dalším. Nejčastěji je to můj producent Dave Darling. Já napíšu text a třeba nahodím melodii nebo rytmus.
V jednom rozhovoru jste přirovnala psaní písniček ke šlápnutí do kaluže vlastní krve. Jak to myslíte?
Je to osobní, je to intimní a často to bolí. A jestli je na zemi dost krve na to, aby se do ní dalo šlápnout, tak to asi krvácíte opravdu hodně. Je to temné přirovnání, že? Trvalo mi celé roky pochopit, co je podstatou práce umělce. Je to spojení, je to výměna energie. Spojení s publikem, s ostatními muzikanty. A aby to mohlo fungovat, musím být zranitelná a upřímná. Nemusí to být vždycky depresivní, může to být i zábavné, ale vždycky to musí být pravda.
Potýkala jste se během vaší kariéry se sexismem v hudebním průmyslu?
(Janiva se upřímně rozesměje.) Nezapomeňte tam napsat, že jsem se místo odpovědi smála! Ano, samozřejmě že potýkala, v jednom kuse. Bohužel. Když mi bylo něco přes dvacet, potkala jsem viceprezidenta MCA Records. Měla jsem zájem o smlouvu u nich ve vydavatelství, ale on mi řekl, že jsem sice dobrá, ale už jsem příliš stará. Nebylo mi ještě ani 25 a byla jsem příliš stará! Protože jsem žena. To už neřekl, ale bylo to tak. Teď mi bude 70, mimochodem. Celý život mi někdo říkal, že něco nemůžu dělat jenom proto, že jsem žena. A něco uvnitř mě na to vždycky reagovalo: Jen počkejte!
Myslíte, že si člověk musí projít nějakým utrpením, aby mohl hrát nebo zpívat blues?
Neznám nikoho, koho by to bez toho k blues táhlo. Proč byste to jinak dělali, pro peníze? To těžko. Ale pokud hledáte způsob, jak se zbavit svých démonů, pokud hledáte spojení s obyčejnými, tvrdě pracujícími lidmi, pokud hledáte autentické příběhy o utrpení a překonávání překážek… pak je blues ten správný žánr.
Připadá mi, že se ve vašem životě opakuje motiv, že se bojíte do něčeho pustit, ale když se nakonec odvážíte, tak se vám to daří skvěle. Existuje něco, o čem takhle přemýšlíte v posledních letech? Něco, co byste chtěla zkusit?
Já jsem teď sama se sebou docela spokojená, když si vezmu, kde jsem začínala a jak dlouhou cestu jsem ušla. Jako malá jsem nevěděla, proč jsem na světě. Dnes už to vím, jde o spojení s lidmi a o sdílení toho, co jsem prožila. Chci, abyste věděli, že i když to třeba teď máte těžké, tak to není konec příběhu, ale nesmíte se tam zastavit, musíte jít dál. Já jsem až někdy po čtyřicítce konečně zjistila, že život nemusí být jen bolest, smutek a nebezpečná deprese. Připadalo mi to jako věčně otevřená rána a nemyslela jsem si, že to kdy bude jinak. Ale teď mám ve svém životě tolik radosti a krásy, že se mi tomu ani nechce věřit.
Seznamte se
Americká zpěvačka Janiva Magness zažila už jako dítě hodně bolesti. Oba její rodiče postupně spáchali sebevraždu, ona sama se dlouho bála, že skončí stejně. V 17 letech otěhotněla a musela dceru dát k adopci. Životem se protloukala všelijak, bojovala i se závislostmi. Vždycky ji to ale táhlo k hudbě, i když ji to stálo hodně odvahy a vytrvalosti, než prorazila. Proslavila se jako skvělá interpretka cizích písní, a až teprve na albu Stronger for It (2012) a následujících nahrávkách se projevila i jako velice silná autorka. Svůj životní příběh zachytila i v autobiografii Weeds Like Us. Zazpívat přijede na 30. ročník festivalu Blues Alive, který se koná ve dnech 12. až 14. listopadu v Šumperku.