V Hradci Králové vystoupí I Dont Know How but They Found Me během závěrečného dne čtyřdenního festivalu, který se koná od 12. do 15. června. Představí album, které vznikalo ještě před tím, než bylo Dallonu Weekesovi diagnostikováno ADHD. Hudebník i tomu přičítá, že se v písních, podobně jako v jeho hlavě, odehrává mnoho věcí na jednou. Producentu Daveu Fridmannovi vděčí za to, že všechny nápady a odraz jeho podivuhodného světa zkrotil do přístupného tvaru a zároveň nezabil jeho lehké podivínství a snahu dělat věci jinak. Nahrávat právě s ním byl Weekesův sen a v noci po práci bloumal po newyorském studiu a hledal zvuky, které zní na jeho nejoblíbenějších deskách.
Poslechněte si speciální vydání podcastu NOTY VOLE o letošních festivalech.
Před začátkem turné jste odehrál malý koncert v Salt Lake City. V klubu, kde jste kdysi začínal. Jaký byl pocit se tam ve vaší současné pozici vrátit?
Docela výjimečný. Kilby Court je malý klub v centru města, existuje určitě přes dvacet let. Prožil jsem tam své koncertní začátky. Udělali jsme malou pop up show a vstupenky se vyprodaly asi za tři minuty. Bylo hezké se vrátit, myslím, že jsem tam nehrál asi tak třináct let. Poprvé jsem tam zažil, že na můj koncert přišli lidé, kteří se mnou nebyli příbuzní. To mi bylo tak dvacet dva let. Když jsme teď připravovali věci na pódiu, říkal jsem klukům, že se cítím zase jako ve dvaceti. Na konci večera jsem se ale rozhodně cítil na svůj věk. Byla to dobrá show. Navíc jsem tam teď poprvé zpíval písničku se svou dcerou, takže to byl opravdu výjimečný večer.
Nechal jste se slyšet, že zpívat s dcerou bylo pro vás zatím vrcholem živého hraní. Myslíte, že to v budoucnu něco překoná?
Ty jo, pokud ano, nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být. Určitě bychom to každopádně rádi zopakovali. Byla z toho vystoupení dost nervózní. Jestli si se mnou chce přijít zazpívat, jsem se jí ptal trochu v žertu, a když řekla, že jo, byl jsem překvapený. Přál jsem si to snad odjakživa. Teď se to konečně stalo a už jsme se bavili o tom, že jestli mě třeba někdy navštíví na tour, můžeme to udělat znovu. Těším se. Užila si to a měla to v malíčku. Myslím, že si vychutnala pocit, když se celý svět kolem vypne a vy žijete jen v tom okamžiku. Což na koncertech miluju nejvíc.
O vašem novém albu se píše, že převrací žánry a vzdoruje očekávání. Byl to záměr?
Jasně. Naprostý. Nikdy nechci dělat jedno album dvakrát, je snadné do té pasti spadnout. Obzvlášť když vydáte něco, s čím lidé souzní a má to úspěch. Pak člověk lehko podlehne chuti se za tím hnát podruhé. Se mnou to ale funguje spíš tak, že blesk buď udeří, nebo ne. Není žádný recept, pravidlo nebo teorie. Musíte mít jako umělec rád sám sebe a držet si palce, že podobně to bude vnímat i někdo další. Když se pak vaše hudba dalším lidem líbí, je to úžasné. Když ne, aspoň jste udělali to, co jste si přáli. To je pro mě nejdůležitější, dělat to, co chci, a nechat karty, ať padnou, jak padnou. A tak jsem to udělal i s novou deskou a jsem neuvěřitelně šťastný, že na ni lidé reagují. Pro mě je to díky tomu stále i zaměstnání.
Líbí se mi, že připomínáte, že nad uměním nelze vždy přemýšlet jen řemeslně. Že inspiraci vždy nevynutíš. Občas se mi zdá, že v poslední době k tvorbě hodně lidí přistupuje opačně.
Ale to neznamená, že nepracuji i systematicky. Rozhodně se snažím si pravidelně sednout a napsat písničku. Někdy to vyjde, někdy ne. Ale není to něco, co preferuji. Nápady, které vysedíte, nemívají takovou sílu.
O albu Gloom Division jste také řekl, že hity jste si odškrtl už na první desce Razzmatazz a teď bylo třeba udělat něco naprosto jiného. Znamená to, že už po hitech netoužíte?
Měl bych je moc rád, nic proti hitům nemám. Neřekl bych ale, že to je má ambice nebo že po nich toužím. Ale samozřejmě, pokud by vznikly, měl bych velkou radost. Jen si myslím, že není dobrý nápad se za nimi honit. Protože to nefunguje. Je to spíš jako vyhrát lístek v loterii. Lidé se dlouho snaží přijít na ten správný postup, ale podle mě to není pro umění dobrá cesta.
Splnil jste si velké přání a album nahrával s Davem Fridmannem, jenž mimo jiné mixoval Wild God, album Nicka Cavea, které vyjde v srpnu. Co bylo na práci s ním nejlepší?
Opravdu dobře uměl hledat zvuky a zrealizovat nápady, které jsem se mu snažil popsat. Těžko se mi verbalizovaly, ale on je skvěle zachytil. A byl jsem velmi rád, že můžu být ve studiu, kde vznikaly některé z mých úplně nejoblíbenějších desek. Například ty od Flaming Lips. V noci jsem tam bloumal a hrál na nástroje, které na nich zní. To bylo hodně výjimečné. Snažil jsem se na těch syntezátorech a nástrojích, co tam jsou, najít přesně ty zvuky, co mám z těch nahrávek tak rád. Třeba jsem si hrál úryvky z Yoshimi Battles the Pink Robots nebo The Soft Bulletin. A občas jsem někde něco zmáčknul a můj mozek byl naprosto v extázi, jak přemýšlel, z které písně to je.
Poslední věta alba zní: „Nezáleží, co si o nás myslíte.“ Podle vás je jakýmsi mottem celé desky a už jsme se toho dotkli, že na prvním místě musíte být spokojený vy sám. Zajímalo by mě ale, na čím názoru vám naopak záleží?
Co se umění týká, jen na tom mém. Nemá cenu trávit čas snahou o umění, pokud ho vy sám nemáte rád. Jen pro komerční úspěch. V nejlepším případě úspěch mít budete, ale potom musíte každý večer po zbytek života hrát písničky, které nenávidíte. Radši budu dělat něco, co má význam pro mě, a budu na tom mizerně, než mít úspěch za takovou cenu.
Proto jste opustil Panic at the Disco?
Než jsem se do kapely přidal, nebyl jsem jejich fanoušek. Poslouchal jsem úplně jiné věci, třeba The Strokes, The Killers, Interpol a hodně dalších. Nikdy jsem neměl moc rád emo, pop punk a podobně. Ale když jsem dostal nabídku s nimi hrát, byla to možnost živit se hraním. V té době jsem byl nadšený, žánr nehrál roli. Dostal jsem plat za něco, co mě bavilo, namísto toho, abych třeba čistil koberce. Navzdory tomu, co jsem říkal, je nejhorší den na turné s kapelou, které nejste fanoušek, pořád lepší než nejlepší den strávený čištěním koberců. Taková byla moje filozofie a byl jsem za tu příležitost vděčný. Kdykoli jsem se snažil kreativně přispět, myslel jsem na to, jak to mají postavené oni. Na jejich značku. Nebyla to hudba, kterou bych psal pro sebe, a v tom byl rozdíl. Když jsem pak z kapely odešel, chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, jak mám vlastně psát pro sebe. Protože jsem s nimi byl asi osm let.
Ovlivnilo vás to i jinak než praktickými zkušenostmi?
Hodně jsem se naučil. Ať už v tom, co chci v IDKHow dělat podobně, nebo se tomu naopak vyhnout. Vzal jsem si do svého nového projektu docela hodně a nechal to špatné za sebou.
Přál jste si, aby IDKHow byla kapela. Dnes se mluví o vašem sólovém projektu. Už jste tomu stavu přivykl?
Zpětně bych si dokonce přál, aby to byl sólový projekt od začátku, protože tak od založení kreativně i prakticky funguji. Dělám všechno sám. Ale chtěl jsem mít s sebou kamarády, protože si věci daleko víc užívám, když je mohu sdílet s lidmi, které miluji. Taková byla představa – nešlo mi o ego, chtěl jsem tohle prožívat s přáteli. Na té představě je pro mě něco romantického, chtěl jsem to tak zažít. Dlouho jsem se proto vyhýbal kategorii sólový umělec, ale věci se vyvinuly jinak. Hudební průmysl není obydlen těmi nejctnostnějšími lidmi na světě. A já se potřeboval pohybovat vpřed způsobem, který je nejlepší nejen pro mě, ale taky pro mou rodinu. Protože takhle se o ni starám. A v kapely už bohužel nevěřím. Neměl jsem na svém bucket listu, že budu sólový hudebník, ale otázka nakonec byla, jestli v tomhle chci pokračovat. Pokud ano, tohle je podle mě jediná cesta, jak to bude fungovat.
Seznamte se
Dallon Weekes je hudebník ze Salt Lake City v Utahu. Začátek milénia věnoval s mírným úspěchem kapele The Broebecks. V roce 2009 se jako kytarista připojil ke slavnějším Panic! at the Disco. Na konci roku 2017, v době kdy v projektu zůstal jen s frontmanem Brandonem Uriem, oznámil svůj odchod a rozhodl se opět věnovat hudbě, která bude blízká jeho vlastnímu srdci. Hudba pro projekt I Dont Know How but They Found Me (IDKHow) začala vznikat už v době, kdy hrál s Panic! at the Disco. V roce 2016 začal hrát tajné show s bývalým členem The Broebacks, bubeníkem Ryanem Seamanem. Měsíce nový projekt zatloukali, i když už existovaly fotky a záznamy koncertů. Po dvou EP vydali v roce 2020 debut Razzmatazz. 15. června vystoupí na festivalu Rock for People.