Skladatel, baskytarista a klávesista Alex Callier odhalil podrobnosti o změnách v kapele. Přiznal, že předchozí zpěvačku prostě vyhodili, prozradil, že v Praze máme jeden z jejich nejoblíbenějších klubů, odpověděl, zda by šel znovu soutěžit v Eurovizi.
Asi měsíc máte venku novou píseň Por Favor. Jak jste na tom s albem?
Je hotové, ale vydat ho chceme až příští rok. S tím, jak v současnosti funguje streaming, jsme se rozhodli, že nový materiál budeme postupně dávkovat. Vypustili jsme jednu skladbu, pak následovala právě Por Favor a novinkové album půjde do světa v roce 2024. Do té doby máme v plánu zveřejnit takových pět nebo šest písní ve formě singlů.
To bude tak polovina celé desky. Jaká je na ní hudba?
Přesně tak. Je to muzika inspirovaná popem a elektronickou hudbou z devadesátek. A protože jsme Hooverphonic a občas přidáváme něco, co je úplně mimo, napsali jsme taky Por Favor, písničku, která čerpá z mexické tradiční hudby mariachi. Deska vznikla v období covidu, o kterém už se vlastně vůbec nechci zmiňovat, ale musím, protože je to fakt. Tehdy jsem si myslel, že album, které z toho vzejde, bude velmi smutné, temné, až depresivní. Když jsme měli hotovo a nahrávku jsem si pustil, překvapilo mě, že je to vlastně úplně jinak. Vytvořili jsme hodně povzbuzující, nabíjející a energický materiál. Dá se říct, že jsme se neplánovaně vrátili ke kořenům. Devadesátky se vracejí.
Singl Por Favor tedy docela vyčnívá a liší se od ostatních.
Je to stoprocentně letní záležitost o tom, že by lidé občas mohli být zdvořilejší, respektive by bylo krásné, kdyby se znovu naučili chovat zdvořile.
Změnili jste za těch skoro třicet let, co existujete, nějak zásadně sytém skládání písní?
V poslední době mě baví tvořit ve dvojici. Je to nesmírně obohacující a tvůrčí práci to posouvá. Když totiž člověk nepíše sám, nutí ho to opustit komfortní zónu a pouští se do věcí, které by ho samotného nikdy nenapadly. Je to zajímavé a myslím, že po takové době existence kapely i nezbytné. Vždycky jsem například měl hodně rád Neila Younga, ale jeho posledních pět desek si poslechnu jen výjimečně, protože je to pořád dokola to samé. Chci říct, že je super mít vlastní, snadno rozpoznatelný styl, ale člověk přece nechce jíst každý den stejnou večeři. Když si vezmeme Beatles nebo jiné kapely, kde skládalo víc lidí, je výsledek mnohem zajímavější. Paul McCartney byl melodičtější, John Lennon zase rytmičtější. Jelikož jsem jediný songwriter v kapele, rád vyhledávám šikovné lidi mimo Hooverphonic, se kterými pak můžu psát. Líbí se mi, jak je díky tomu album pestré.
Do jaké škatulky byste vás zařadil žánrově? Na internetu se píše leccos.
Naše hudba je… Řeknu to takhle: Tvoříme soundtracky k filmům, které neexistují. To je přesně to, co děláme. Někdy je to funky soundtrack, jindy je to něco velmi temného, pak zase dramatického jako z bondovky.
K jakému filmu by se hodil váš nejnovější singl?
Nejspíš by seděl do romantické komedie.
Zkoušíte i nějaké nové technologie?
Nechali jsme ChatGPT složit text. Potvrdilo se mi, že umělá inteligence ještě není ani zdaleka tak dokonalá, aby dokázala nahradit lidského textaře. Napsal velice podivný temný text, jemuž chyběl prostor mezi řádky. To, co si každý při poslechu písničky sám doplní. Bylo to sterilní, mrtvé.
Možná je to tím, že chybí emoce.
Tuším, že Nick Cave řekl, že umělé inteligenci chybí prožité emoce. A je to tak. Počítač zkrátka neví, co znamená mít depresi. Sám jsem si prošel depresí v covidové době, asi měsíční. A díky tomu jsem mohl napsat píseň Don’t Think, která je právě o prožívání depresivních stavů. Čím jsem starší, tím si také víc uvědomuji, jak důležité je žít právě teď a zaměřovat se na tu polovinu sklenice, která je plná, ne na tu prázdnou.
Souvisí to nějak i s návratem Geike Arnaert, zpěvačky z vaší nejslavnější éry? Teď je s vámi asi tři roky. Jak vlastně k tomu comebacku došlo?
To je docela vtipná story. Geike vystupovala v jednom televizním pořadu tady u nás v Belgii a chtěla použít některou z písní Hooverphonic. Jednoho dne mi zavolala s dotazem, jestli by mi to nevadilo, a zmínila dva ze songů, které s námi nazpívala. Řekl jsem jí, že klidně, že mi ty písničky nepatří. Začali jsme si povídat o tom, co dělá, jak se každému z nás daří, co chystáme. Zrovna jsme připravovali dvacáté výročí alba The Magnificent Tree a turné k němu s orchestrem. Zeptala se mě, kdo bude zpívat. Odpověděl jsem Luka (pozn. Cruysberghs, která v té době byla v kapele druhým rokem) a zavtipkoval, že možná by měla s námi zpívat ona, protože to je její deska. Geike odpověděla, že by asi měla, ale v tu chvíli jsme to oba vnímali opravdu jen jako vtípek.
Jak jste se posunuli od vtipu k realitě?
Za pár dní jsme spolu mluvili znovu a řekli jsme si, že by to tak opravdu mělo být. Oba jsme to tak cítili. Řekli jsme o tom našemu kytaristovi Raymondovi, sešli jsme se a bylo okamžitě jasné, že do toho jdeme. Všichni jsme chtěli pokračovat společně.
Ale tehdy jste zpěvačku měli. To jste ji vyhodili?
Museli jsme. Bylo to „teď, anebo nikdy“. Kdybychom to udělali o pár let později, už by bylo pozdě.
Luka tehdy měla nějaké vlastní hudební plány?
Teď už má vlastní kariéru. Je sólo, točí a pomalu stoupá nahoru. Něco jsme pro ni i mixovali.
Takže máte dobré vztahy.
Máme. Samozřejmě v době, kdy jsme jí museli říct, že končí, to nebylo snadné. Teď jsme už zase v pohodě.
S navrátivší se Geike jste taky šli do Eurovize. Proč?
Protože nás oslovila televize. Chtěli nás několikrát už v minulosti, ale my jsme pokaždé odmítli.
Co se změnilo?
Měli jsme pocit, že nějak od roku 2015 se tam objevovaly poměrně dobré písně, že už to není takový cirkus jako v devadesátých letech. Určitě jsme do toho nešli, abychom zvýšili naši popularitu, protože máme jiné publikum.
Ve vašem ročníku zvítězili Måneskin. Jejich píseň se vám líbila? Sledujete je?
Není to můj šálek čaje, tudíž nesleduji. Jejich píseň ale podle mě byla velmi dobrá a naprosto chápu, proč jsou populární. Måneskin jsou glam rock. Narodil jsem se v roce 1972, pro mě byli glam rock Kiss a I Was Made for Lovin‘ You, takže to není nic nového, ale pro současnou mládež to nové je a funguje to na ni. Vnímám je jako kapelu, kterou dal někdo dohromady, čehož nejsem příznivcem. Mají nicméně ohromné charisma. Když přijdou do místnosti, doslova z nich prýští. Mají všechny předpoklady k tomu, aby byli populární, a já jim to přeju.
Šel byste do toho znovu?
Letošní ročník byl neskutečně kýčovitý, jako bychom se vrátili do těch už zmíněných cirkusových devadesátek. Byl jsem v porotě a nevěřil jsem svým uším a očím. Chyběly mi tam kvalitní písně. Kdyby se mě někdo zeptal teď, bez váhání bych odpověděl ne.
Měl jste za těch skoro třicet let někdy pocit, že upadáte do rutiny?
Za ty roky jsme se různě proměňovali stylově, měli jsme několik zpěvaček. Pracujeme tak, aby to bylo vždycky zajímavé i pro nás, nejen pro publikum. Taky se snažíme to nepřepísknout s množstvím koncertů. Hrajeme v průměru nějakých pětasedmdesát koncertů ročně. V neposlední řadě se vystupování nemůže stát nudnou rutinou, protože publikum je každý večer jiné a tím i celý koncert. Hraní na zkoušce je rutina, když jsou kolem lidé, nikdy to nemůže být rutina. Taky náš program a pojetí koncertů se mění. Například odteď do října budeme jezdit s povzbuzujícím energickým programem. Pak přijde období, kdy budeme vystupovat v kravatách, nic ze samplů, všechno odehrajeme live, intimně, akusticky. Jeli jsme i se smyčcovým kvartetem nebo s orchestrem.
Je nějaké místo, kde hrajete obzvlášť rádi?
Miluji jeden klub v Praze, a teď to neříkám proto, že jste z České republiky. Je to klub v centru, kulaté pódium, lidé jsou všude kolem vás.
Lucerna Music Bar.
Ano. Je to jeden z našich nejoblíbenějších klubů, má unikátní vibe. Také jsem si oblíbil nedaleký obchod s čajem a vždycky si tam před koncertem zajdu.
Teď v červnu ale budete hrát na open air akci.
Ano. Bude to energický taneční letní koncert. Hodně barevný. Zahrajeme několik našich klasických věcí i něco z nového alba.
Seznamte se
Hooverphonic jsou belgická kapela fungující od roku 1995. Původně patřila do škatulky trip hop, zvuk se ale různě proměňoval do směsice alternativy, elektroniky, elektropopu, rocku a dalších žánrů. Tvoří ji zakládající členové Alex Callier a Raymond Geerts. Za mikrofonem se vystřídalo několik zpěvaček. Před třemi roky se po dvanácti letech vrátila Geike Arnaert, s níž kapela natočila nejúspěšnější desky. Příští rok vydá dvanácté album.