O tom všem jsme si povídali v rozhovoru, kde prozradil i tajemství, jak být šťastným muzikantem. Se svým novým albem Beauty In Your Wake přijede 14. října do pražského Paláce Akropolis.
Kdo je Fink? Jste to vy, je to kapela, je to projekt?
Je to složité, sami se na to snažíme přijít i po 20 letech. Když já zpívám, je to Fink. Ale myslím si, že doopravdy je to Fink, jen když jsme to já a kluci, já a kapela. Takže bych řekl, že Fink je kapela a já jsem její zpěvák. I když Fink jsem samozřejmě já.
Když jste vyrůstal, prý měl váš otec kytaru a vy jste na ni nesměl sahat. A tím víc vás ten nástroj lákal. Kdy jste se pak dostal k první kytaře, které jste se už směl dotknout?
Táta znal spoustu muzikantů a jeden z nich mi dal starou omlácenou španělku. Dostal jsem ji jen tak, nebyly k tomu žádné podmínky a žádná očekávání, prostě když mě to bude bavit, tak můžu hrát, a když ne, tak se nic neděje. To bylo hezké, díky tomu jsem si k ní mohl vybudovat vztah sám. Pořád ji mám, dokonce jsem ji i použil na svém prvním albu.
Kdy jste se začal hudbě věnovat navážno?
Vždycky jsem bral hudbu vážně, vždycky jsem ji miloval. Ale neuvažoval jsem o ní jako o něčem, čím bych se mohl živit, až dokud jsem nebyl na vysoké škole. Potkal jsem pár kluků, kteří dělali techno, což mě hodně bavilo, a najednou jsem si uvědomil, že to není žádné mystické umění, že to je něco, co se klidně můžu naučit. Následujících deset let jsem strávil ve světě taneční hudby. Líbilo se mi, že to člověk může dělat sám, že na to není potřeba hromada drahého vybavení. Nebo aspoň tehdy v devadesátých letech to nebylo potřeba. Stačilo mít synťák, bicí automat a počítač Atari a mohli jste dělat techno. Ještě na škole jsme s kapelou podepsali smlouvu s labelem a vydali první album.
A to bylo tedy techno album?
Ano, nazval bych to ambientním technem a bylo to přesně tak špatné, jak to zní. Opravdu hrozná hudba. No ale zajistila nám smlouvu. Taneční hudba tehdy byla jiná, nebyl to rozvinutý, vyspělý hudební žánr jako dnes. Byl to víc životní styl. A bylo to, jako když poprvé zkoušíte něco opravit v autě. Zjistíte, že to nejsou kouzla, něco se naučíte a příště vám to už jde líp. Tohle byla moje vstupenka do světa hudby a díky tomu jsem si mohl říct, že chci být profesionální muzikant.
Povězte mi víc o tom, jaké to tehdy bylo, jaká byla londýnská klubová scéna devadesátých let?
Bylo to úžasné. Já vím, že staří chlapi vždycky říkají, jak za jejich časů bylo všechno lepší. Ale když jde o klubovou taneční scénu, bylo to jiné. Neříkám, že to bylo lepší, ale bylo to jiné, všechno bylo nové. Po celém Londýně vznikaly nové kluby a nové subžánry. Přišel bass, pak jungle, drum and bass, trip hop… Pak se objevily superkluby, kde se třeba na jednom patře hrálo D’n‘B, na druhém EDM, na třetím zase něco jiného. Navíc byl Londýn tehdy cenově dostupný. Neměli jsme moc peněz, ale stejně jsme si všichni mohli dovolit bydlet v Londýně, to by dnes nešlo. Londýn devadesátých let bylo hodně živé místo. Já jsem byl tehdy ponořený do taneční hudby, ale vedle toho vznikal i britpop, hráli tady Oasis a další kapely, pak tady bylo výtvarné umění a Damien Hirst nebo Tracey Emin. Jsem moc rád, že jsem to zažil.
Singl z Finkova letošního alba Beauty In Your Wake.
Později ve vaší kariéře jste změnil směr, od taneční hudby jste se přesunul k písničkařině, folku, blues. Co vás k tomu vedlo?
Těch důvodů bylo více. Byl jsem na několika koncertech, které mi vyrazily dech, a já už najednou neměl pocit, že taneční hudba je to nejlepší na světě. Viděl jsem System of a Down v klubu London Astoria a byl to nářez. Tolik energie jsem v tanečních klubech neviděl. A byl jsem na Radiohead, když jeli turné k desce OK Computer. To pro mě bylo zlomové, stál jsem tam a říkal jsem si, že bych klidně nechal všeho a přidal se k nim třeba jako bedňák, jen abych u toho mohl být. A taky mě už taneční hudba trochu přestávala bavit. Po deseti letech už na mě bylo toho ponocování a večírků trochu moc. Potřeboval jsem změnu.
Takže jste udělal co?
Byl jsem u vydavatelství Ninja Tune a v roce 2000 jsem vydal album Fresh Produce, myslím, že je to dobrá triphopová deska. Moje první akustické album pak bylo Biscuits for Breakfast a to mi trvalo dalších šest let. Musel jsem se naučit, jak napsat písničku, jak zpívat, rozmyslet se, jakou hudbu chci dál dělat… Hodně mě inspiroval José González se svým albem Veneer. Do té doby jsem si myslel, že písničkáři jsou trapní, že to jsou chlapi, co jen fňukají o lásce a svých bývalých přítelkyních. Ale González byl cool. Pak jsem se vrátil k Joni Mitchell, k Pentangle a mnoha dalším a zjistil jsem, že mě ta hudba opravdu baví. Nejdřív jsem hrál takový akustický soul, pak jsem se přidal na vlnu indie a alternativy. A pak jsem objevil, kdo doopravdy jsem, což je nádherné.
Ale skutečně jsem tehdy potřeboval změnu, protože taneční hudba stagnovala a my jsme si už nebyli jistí, o co v ní vlastně jde. O party? O hudbu, o tanec, o umění? Než potom berlínská scéna ukázala cestu dál, byla taneční hudba ve zvláštním bodě. A já jsem věděl, že chci dělat hudbu, která vydrží déle než týdny nebo měsíce. Protože i do techna vkládáte hodně ze sebe a je to trochu frustrující, když uděláte track a za pár měsíců je po něm. Přitom posloucháme spoustu hudby staré desítky let, ať už je to Stevie Wonder, nebo třeba Kraftwerk, a zní to pořád skvěle. Chtěl jsem se zkusit připojit k tomuhle klubu.
Vy máte i zkušenosti z práce ve vydavatelství, tedy na druhé straně hudebního byznysu. Co vás to naučilo?
Celkem osm let jsem pracoval pro velké labely, bylo to v době, kdy jsem zároveň hrál jako DJ. Vypracoval jsem se až na manažera marketingu, byla to zajímavá cesta. Nenaučil jsem se vůbec nic, co by ovlivnilo mou hudbu. Ale naučil jsem se toho hodně o přístupu k mé hudební kariéře. Zkušenost z té byznysové stránky věci mi umožnila být spokojeným umělcem. Viděl jsem totiž hodně úspěchu a peněz, ale taky hodně neúspěchu a zklamání. Na každé Coldplay je tady deset dalších kapel, které taky podepsaly smlouvu, měly stejné sny a ono to pak nevyšlo. Takže když jsem začal s písničkařinou, říkal jsem si, že jestli si tímhle zvládnu vydělat na nájem, už to bude velký úspěch. A pokud by mi hudba zaplatila třeba i auto, nebo dokonce dům, tak to by bylo úžasné. Takže jsem se naučil, jak být šťastný umělec, což je velmi vzácné.
Taky jsem zjistil, že ti opravdu úspěšní muzikanti se často nestarají o to, co na jejich hudbu řeknou lidi. A o to víc je milujeme. Chce to nestarat se o peníze, rádio, značku a tak dále. Dnes v době sociálních sítí je těžší tohle ignorovat. Každopádně v první řadě jde o hudbu. Musím zkrátka dělat dobrou hudbu. Zadruhé, nesmím mít nadváhu. Prostě musím vypadat relativně dobře. Teprve potom můžu přemýšlet nad dalšími věcmi, jako co si vezmu na sebe, jak se ostříhám, co budu dávat na TikTok… Ale ne dřív, než mám hotovou hudbu. Protože to je ta hlavní, ta jediná důležitá věc.
Vy jste chvíli spolupracoval s Amy Winehouse na začátku její hudební kariéry. Jaké to bylo?
Měli jsme společného kamaráda. Ten za mnou jednou přišel a říkal, že ví, že mám smlouvu u Ninja Tune a dělám beaty a že on zná jednu skvělou zpěvačku a jestli bych s ní nechtěl spolupracovat. Nikdy jsem to nedělal, ale chtěl jsem to zkusit. Slyšel jsem její demo, bylo to hodně neučesané, ale její hlas byl fantastický. Přijela za mnou do mého londýnského studia. Říkám studio, myslím tím volný pokoj v mém bytě. Strávili jsme spolu léto, dělal jsem beaty, ona psala písničky, nahrávali jsme. Pak dostala smlouvu u Island Records a vystřelila nahoru. Z Island mi na rovinu řekli: „Neber to špatně, ale nechceme, aby první album Amy produkoval nějaký DJ z Ninja Tune. Jestli se její kariéra rozjede, tak ty půjdeš potichu z kola ven, ano?“ A já rovnou říkal, že to je v pořádku, že to chápu. Naučil jsem se toho díky práci s Amy strašně moc a zároveň jsem věděl, jak funguje hudební byznys, takže mi to nevadilo, byl jsem rád za tu příležitost. „Jednoho dne budu moct říct, že jsem dělal s Amy a jak úžasná byla…“ Což je vlastně přesně to, co dělám právě teď.
Dostalo se něco z materiálu, na kterém jste pracovali, na její první album?
Ne. Universal později vydal posmrtnou kompilaci, kam dali jednu naši písničku, Half Time. Udělali to bez mého souhlasu.
Kdyby se vás zeptali, dali byste jim svolení?
V žádném případě.
Proč ne?
Protože Amy nesmírně záleželo na tom, jakou hudbu vydává. Nikdy by nedovolila, aby se na album dostalo něco, s čím nebyla stoprocentně spokojená. Že se ta písnička nedostala na její album Frank, má svůj důvod. Nebyla na to dost dobrá a já to uznávám. Slíbil jsem jí, že nic z našich písní nepustím ven. Tu jednu stejně vydali, což mě naštvalo. Ale co nadělám. U sebe mám ještě další asi čtyři. Mohl bych si říct, že chci nové auto… „Hej, kdo chce nikdy nevydanou píseň Amy Winehouse? Potřebuju Audi…“ Ale to neudělám. Dal jsem slib kamarádce a dodržím ho.
Chtěl jsem se zeptat na vaše nové album Beauty in Your Wake. Vážně jste ho nahrávali v kostele?
Ano, je to bývalý kostel, dnes je z něj studio. Je to v Cornwallu, kde jsem se narodil, je to pro mě takový návrat domů. Zároveň je to v takové odlehlé části, nejsou tam ani pouliční lampy, takže v noci je úplná tma, není tam signál, není tam internet. Můžete se soustředit jen na hudbu.
Fink si zkusil i blues s deskou Fink‘s Sunday Night Blues Club, Vol. 1.
Co znamená ten název alba, Beauty in Your Wake?
Je to o odkazu. Dřív po sobě králové nechávali sochy a katedrály. Dnes po sobě často nezanecháváme nic. Přemýšlím, co po sobě zanechám já. Nechci po sobě nechat budovu, ale třeba strom, to mi přijde mnohem krásnější. Myslím si, že nechat po sobě krásu je nejlepší. A ta krása může být cokoli, může to být štěstí, radost, můžou to být vaše děti, anebo taky vůbec nic.
Vy jste i producent, ale zároveň si svá alba necháte produkovat od jiných. Jak tohle funguje, jak to rozdělení rolí vnímáte?
Je příjemné být v tu chvíli jen umělcem, nemuset přemýšlet nad tím, jaký mikrofon použijeme a jak ho umístíme. Tím spíš, že vím, kolik je s tím práce.
Není to těžké, vzdát se takhle kontroly?
Nechat někoho jiného dělat tu producentskou práci je snadné. Ale je těžké přepnout si to v hlavě, zapomenout, že mám nějaké své oblíbené mikrofony a kompresory, a soustředit se jen na vlastní výkon, na zpěv nebo na kytaru. Některá alba jsem si produkoval sám nebo společně s někým, ale ten model jsem opustil. Když pracujeme na desce, vím, co producent dělá, ale tím spíš mlčím a nechávám ho to dělat. Pokud udělá nějaké větší rozhodnutí, musím si v duchu připomenout, že on je producent alba a že je to i jeho vize. Chápu to, protože to znám, když sám někoho produkuji. Ty si chceš na vokály dát reverb, já říkám, že hodně reverbu se sem nehodí a bude lepší dát tam zkreslení. Ale než o tom debatovat, radši mě nech to prostě udělat a pak si to poslechneš a uvidíš. Producenta dělám moc rád. Vím, jaké to je na obou stranách. A taky vím, že je to nakonec hudba toho muzikanta, takže pokud se mu nelíbí nějaký zvuk, který se líbí mně, je to jeho rozhodnutí. Já jako producent chci nabídnout alternativy ke zvážení.
A když někdo jiný produkuje vaši hudbu?
Taky se od něj hodně naučím. Producenti mají názory a já je potřebuji slyšet. Třeba jim něco pustím a pak se zeptám. „Je to dobré?“ Typická odpověď je: „To já nevím, myslíš si ty, že je to dobré?“ A já na to: „Nechme si ty producentské triky na jindy, je to dobré, nebo ne?“ „No, vlastně není.“ „Díky, myslel jsem si to. Pojďme dál.“ Ale někdy jindy zase producent řekne: „Je to vynikající, tohle použijeme.“
Pokud chcete podat dobrý výkon – a o to při nahrávání jde – tak záleží hlavně na písničce. Musíte se soustředit jen na ni. Pokud přemýšlíte nad technickými věcmi, nad mikrofony a zesilovači, odvádí to vaši pozornost.
Dobrý producent vám taky pomůže ve vás objevit věci, o kterých jste nevěděli. Možnosti, které jste neprozkoumali, může to být třeba jiná hlasová poloha. I to je potřeba. Potřebuji, aby mě někdo trochu pošťouchnul, dostal mě z mé komfortní zóny. Kdyby mě všichni nechali dělat si, co chci, skládal bych tu samou písničku a nahrával to samé album pořád dokola. Mně se to bude líbit, ale bude to znít pořád stejně. Producent s tímhle pomůže, navrhne třeba, ať zkusíme změnit tóninu, dát jiný rytmus, ztlumit kytary… Vznikají díky tomu lepší nahrávky.
Seznamte se
Mladého Fina Greenalla fascinovala otcova kytara, později ho nadchla britská taneční scéna devadesátých let a sám se pustil do hraní techna a trip hopu. Po deseti letech už potřeboval změnu, a tak vzal do ruky znovu kytaru a začal skládat písničky. Inspiraci čerpal z folku, soulu, blues i alternativy. Také strávil osm let na různých pozicích ve velkých hudebních vydavatelstvích, což ho naučilo, jak přistupovat k vlastní hudební kariéře. Na kontě má celkem 11 studiových alb, to nejnovější se jmenuje Beauty In Your Wake. Živě zahraje 14. 10. v pražském Paláci Akropolis.