Na začátek jedno silné, ale pravdivé konstatování. Dunaj je jedna z nejzásadnějších, nejoriginálnějších a nejinvenčnějších kapel historie české hudební scény. A Jana Vébrová je svérázná písničkářka. Zpěvačka původem z Lužických hor působí na tuzemské scéně téměř 20 let. Vykořeněnost kraje, ze kterého pochází, se odráží v jejím nevídaném vokálním projevu – je nebývale originální a neopakovatelná.
Teď se Jana Vébrová postavila za mikrofon skupiny Dunaj. A když se spojí originalita s originalitou, tak to nemůže dopadnout špatně. Prokázala to už jejich společná živá vystoupení v loňském roce. Jana Vébrová valícímu se proudu Dunaje přidala na síle novým dravým přítokem. Do jejich hudby přinesla nejen novou energii, ale i novou škálu emocí a vokální barevnost. To pomyslné spojování současnosti s minulostí slibovalo hodně zajímavou budoucnost. Potvrzuje se to i ve studiu, kde natočili společnou prvotinu Mňau.
S kapelou Dunaj jste se vrátili po víc než šestadvaceti letech. Album Za vodou bylo překvapivé zvukem, který producenti Petr Ostrouchov a Aid Kid posunuli současnějším směrem. Když jsem si ale poslechl nové album Mňau, nemohu se nezeptat, jestli jej lze považovat za návrat Dunaje ke kořenům?
Vladimír Václavek (baskytara, zpěv): Zajisté. Byl to záměr, aby to tahle znělo. My jsme si společně domluvili směr, kterým se chceme vydat. Že to chceme udělat co nejjednodušeji, nedělat žádné velké efektové postprodukce, dohrávky, editace a podobné věci. Že se chceme vrátit k těm kořenům Dunaje.
Pavel Koudelka (bicí): Nebo spíše k pramenům Dunaje.
Vladimír Václavek: Ano, k pramenům Dunaje. A na tom záměru jsme se jednoznačně shodli i s Petrem Ostrouchovem. Setkali jsme se s ním v Praze po jednom koncertě, a aniž bychom mu cokoli pověděli nebo naznačili, on sám nám řekl úplně to samé. Nebylo co řešit.
Jak tedy to album vznikalo?
Josef Ostřanský (kytara, zpěv): Nejprve, a dnes to vidím jako zásadní, bylo nutné najít místo setkání. Našel ho Venca v podobě hájenky v Lužických horách, kde jsme se setkali s Janou, kterou jsme přizvali. Už tam, myslím, vznikla podstata toho, že budeme chtít, aby album bylo nahráno živě. Z toho vyplynul vintage sound a větší jednoduchost. Během první zkoušky vniklo mnoho motivů, na kterých jsme později mohli pracovat. Po asi desítce třídenních až pětidenních zkoušek přišla na řadu skladatelská a aranžérská práce, ale pořád to bylo ve společném módu. I když Pavel říká, že jsme to všechno vyjamovali, tak já jsem si to nevyjamoval. Já se na to vždycky potřebuju připravit doma, takže většinu kytar jsem si chystal ve svém domácím studiu. Také jsem přinesl své klávesové nástroje a motivy, které bychom třeba mohli použít, protože jsem měl představu, že by Jana mohla vyměnit svislou polohu za mikrofonem za vodorovnou polohu kláves…
Jana Vébrová (zpěv): Moc jsem se nedala.
Josef Ostřanský: Nedala. A nakonec to bylo dobře, protože si myslím, že svoboda, kterou teď má na zpívání, je taky ohromně důležitá. Říkám to ale proto, abych ilustroval, že se opravdu jednalo o společnou práci a každý mohl přijít s nějakým nápadem. Když jsme měli asi po roce a půl všechno pohromadě, tak jsme ještě na závěr dali týdenní zkoušení, kdy jsme písně jenom procvičovali, abychom je ve studiu opravdu uměli perfektně zahrát.
Takže jste nahrávali skutečně všichni dohromady?
Vladimír Václavek: Ano, všichni dohromady. A chci vyzdvihnout, že Jana s námi nahrávala živě i ty zpěvy. To znamená, že jsme žádné zpěvy nedotáčeli a opravdu to vzniklo společně.
Jana Vébrová: Protože jsem parťák a nesnesla bych, kdybych to potom musela sama dotáčet. (smích)
Pavel Koudelka: Bylo to ale hodně náročné. Nahráli jsme velké množství verzí. Drsný, avšak velmi spravedlivý „inkvizitor“ Ostrouchov nás trápil. Ležel na gauči, pojídal hrozny, nechal se ovívat jako Caesar a klidným hlasem říkal: „Tak znovu a znovu…“ A my jsme se tam s radostí potili. Vzít si na nahrávání zdatného producenta, kterému se s důvěrou svěříme, byla opět skvělá volba. No, a protože se nahrávalo do pásu, tak i těch editací bylo nakonec minimum. Celé je to vlastně opravdu živá nahrávka.
Vy jste se s Janou Vébrovou sehráli už na živých koncertech, na kterých asi i zčásti vznikla vaše vzájemná symbióza. Ale jak jste se vlastně dali dohromady?
Josef Ostřanský: Já jsem měl nutkání mít v kapele zpěvačku a myslím, že jsme si to přáli všichni. A nějakým způsobem jsem prostě Janu chtěl. A pak jsem zjistil, že Venca o ní taky uvažuje.
Vladimír Václavek: Paralelně a nezávisle jsme o ní uvažovali a Pavel, který ji neznal, nám to odkýval.
Jano, a co vy na to, když od pánů přišla nabídka? Bylo to jednoduché rozhodování?
Jana Vébrová: Já jsem neváhala. Vlastně jsem čekala hodně dlouho, asi 19 let, na to, kdy přijde ta pravá nabídka. Pro mě musí být hudba inspirující. Už dříve jsem zkoušela s nějakými kapelami, ale prostě mě to nikdy neinspirovalo. Je to pro mě zásadní ve všech aspektech života, i ve vztahu. A kapela je jeden velkej, složitej a krásnej vztah. Být inspirovaná je základní předpoklad, abych se necítila trapně a abych mohla vyklenout výjimečnou nebo smysluplnou melodii. A to mi Dunaj dává.
Josef Ostřanský: Možná za mě ještě jedna věc. Já vím, že Jana byla docela odchovaná Dunajem i našimi staršími projekty, které jsme s Vencou měli, třeba Domácím lékařem, Éčkem nebo Rale, takže jsem věřil, že k naší hudbě bude mít blízko.
Jana Vébrová: Je to tak. Oni si mě tou svojí hudbou kojili už někdy v pubertě, tedy v době, kdy je duše nejcitlivější. Dunaj mě, pravda, trochu minul, ale ty vedlejší projekty, jako třeba Rale, Bílé inferno a Domácí lékař, mě hodně formovaly.
Z poslechu alba je značně patrné, že vám pánové dávají pro zpěv, pro klenutí melodií, docela hodně prostoru…
Jana Vébrová: Já nevím. Asi jo.
Vladimír Václavek: Tak když říká, že asi jo, tak je jasný, že dáváme, že?
Jana Vébrová: Tak jo, dávají.
Pavel Koudelka: Konečně to někdo řekl! Někdo jiný než my. Ale vážně, my to teď v kapele máme tak, že si prostor dáváme vzájemně všichni.
Vladimír Václavek: Je nám už jasné, že tlak je kontraproduktivní. Když se tedy třeba někomu nějaký motiv nelíbí, musí prostě pryč. Takže spíš jdeme po kamenech, po kterých se dá šlapat, než abychom se vzájemně tahali někam do bažin.
Jana Vébrová: Myslím, že v tom mě kluci dost naučili. Ne že bych byla nějaký bojovník, ale měla jsem vždycky pocit, zkušenost, že když člověk prosazuje svůj názor a ten druhý ho nesdílí, automaticky vzniká třenice. Kluci jsou však úplně nádherným příkladem, že pokud někdo řekne „ale mně se tady to nelíbí“, tak ten druhý se neurazí, v klidu to stráví. Bylo pro mě překvapivé, jak v klidu si umí vzájemně podobné připomínky říkat. Že je v nich respekt k názoru a pocitu druhého a vlastně i pokora. Že si jdou pro to společné dobro.
Kdo psal texty na album?
Vladimír Václavek: Jeden tam mám já a dva Karel David.
Jana Vébrová: A ty ostatní vznikly v součinnosti mě a Radka Malého. Měla jsem třeba nahozený obraz, který ke mně přišel, nebo pár veršů, když jsme písničku s klukama dávali dohromady. Radek mi pomohl dopsat vyzpívaný příběh a celou píseň dodělat, protože na tohle už se necítím dostatečně silná nebo obrazotvorná. Třeba pro text písničky Neříkej nedostal vlastně žádnou jinou indicii než slovo „neříkej“. Už tehdy, při společném jamu, když jsme song dávali dohromady, jsem v části, kde je i nyní, zpívala „neříkej“, ale vůbec jsme netušili, jestli tam zůstane. Ovšem i Radkovi připadalo, že tohle slovo, zaklínadlo, tam prostě musí být, a odvinul od něj celý text.
Vrátím se ještě k první otázce. U minulého alba jste říkali, že je to i snaha přiblížit zvuk Dunaje novému, možná mladšímu publiku. Nyní se tedy vracíte zpět k pramenům. Není to třeba i proto, že album Za vodou tímto směrem nezafungovalo?
Pavel Koudelka: Ne, tak to určitě není. Prostě jsme to takto tentokrát chtěli udělat. Na Za vodou jsme zkusili něco jiného a nasytili jsme se toho. A teď jsme se posunuli zase někam možná trochu ke kořenům a příští deska může být třeba zase úplně jiná. Ale aby to někdo nepochopil špatně. Neznamená to, že bychom byli se Za vodou nespokojeni, naopak, spokojenost je stále veliká!
Josef Ostřanský: Pro mě na Za vodou všechno fungovalo, jak mělo. A osobně vlastně Mňau ani nevidím jako nějaký návrat, protože moje hraní bylo, z dnešního pohledu, zbytečně složité. Takže mám radost, že jsem se posunul dopředu k větší jednoduchosti, a doufám, že písničky jsou krásně jednoduché na poslech, i když ve své podstatě jsou hodně prokomponované.
Mňau se jmenuje jedna skladba na albu, proč právě ona dala název celé desce?
Jana Vébrová: Nějak to na nás vymňouklo.
Pavel Koudelka: Myslím, že názvy alb Dunaje vždycky tak nějak samy přirozeně vyplynuly, jako třeba La La Lai. Nebyla v tom nějaká konstrukce.
Jana Vébrová: Název alba jsme vlastně asi měli dřív, než byl hotový text písničky Mňau.
Vladimír Václavek: Bylo to podobné jako s Neříkej. Ty jsi do toho motivu zpívala jen „mňau“ a vlastně jsme vůbec nevěděli, jestli to slovo v textu vůbec bude. Ale mně to tam nějak problesklo a jmenuje se tak celé album.
Jana Vébrová: Ano, to slovo, šém, se objevilo v úplně prvním jamu na hudební motiv. Ale vůbec jsme na něm nelpěli. Kdyby ho tam Karel David, který psal text, necítil, tak klidně mohl použít jiné klíčové slovo, ze kterého by se vyvinul úplně jiný příběh.
Dunaj na turné
Živému představování alba Mňau bude patřit duben. „Hlavní křty budou v Praze v Paláci Akropolis 23. 4. a v Brně na Flédě 24. 4.,“ zve fanoušky Pavel Koudelka. „Přijďte se podívat, jak Dunaj proměnil nový přítok živé vody.“