Kytaristka Steph Norris sedí v autě s otevřenými dveřmi, kolem keře a stromy, nad ní modrá obloha. „Asi to neslyšíte, ale Joe zrovna mlátí do kytary,“ říká do telefonu a ohlédne se okýnkem směrem ke studiu. Než Coach Party vyrazí na evropské turné, „leští demo nahrávky“ na druhé album. A Steph Norris mezitím vyběhla před studio, aby dala rozhovor Headlineru.
Nedávno jste se vrátili z prestižní konference South by Southwest (SXSW), šlo o první výjezd Coach Party za oceán. Jak byste tu zkušenost popsala?
Bylo to náročné a skvělé. Hráli jsme i tři koncerty denně. Člověk si v jeden moment navykne na rytmus turné a začne se v něm cítit pohodlně. Dlouhé přejezdy, zvukovky, všechno má svůj rytmus. SXSW je naprostý opak. Na stavbu pódia a zvuk máte maximálně 10 minut, žádné in-eary, občas ani odposlechy. Je to čirý chaos, ale obrovská zábava. Hlavně proto, že všichni jsou na stejné lodi.
V Austinu jste odehráli devět koncertů, jak se od sebe lišily?
Většinu jsme odehráli v centru Austinu, dva mimo město, byl to absolutní masakr. Vůbec nezáleží na tom, kolik je zrovna hodin, každý je připraven na živou hudbu. V jeden okamžik hrajete pro velké publikum, které skáče sem a tam, za chvíli jste v hospodě plné lidí, kteří si u stolů vychutnávají svůj oběd nebo večeři a po každé písni zdvořile zatleskají. Přechody mezi jednotlivými shows byly občas surrealistické.
Kolik jste tam poskytli rozhovorů? Nakolik je SXSW o koncertech a nakolik jde o promo a byznys?
Je to hodně obojího. Po každém koncertu si někdo přijde pro rozhovor. Odehrajete, zabalíte věci, odběhnete na focení a interview, naskočíte do dodávky a jedete na další koncert. Bylo to naprosto skvělé.
Přesuňme se do Spojeného království. Pocházíte z Isle of Wight, což je největší ostrov Británie, v některých místech ho od pevniny nedělí ani dva kilometry. Jak je možné, že tam není most?
S tímhle ani nezačínejte! Most je naše nikdy nekončící fiasko. Lidé za něj bojují pořád, ale vlastně je to celé složité. Například já mám ráda fakt, že žijeme na ostrově a člověk musí nastoupit na loď, aby se sem dostal. Jistým způsobem si tu izolovanost užívám. Jenže trajekty jsou drahé, takže tahle romantická skutečnost dokáže být dost otravná. Plavba zabere minimálně hodinu, a pokud je počasí mizerné, v podstatě se odsud nemůžete dostat. Pro kapelu našeho typu to každopádně znamená výdaje navíc. Zároveň ale máme velké štěstí, že nás jedna z přepravních společností sponzoruje.
Partnerem Coach Party je provozovatel trajektů? Jak se to stalo? Našli si vás sami?
To ne. Můžete si podat žádost o podporu, takže je to asi o štěstí. Záleží na tom, jak moc se jim líbí, co děláte. My jezdíme hodně na turné, trajekty využíváme často, tak jim asi přišlo, že by nám mohli pomoct.
Takže kdyby existovalo referendum o mostu, hlasovala byste proti?
Já bych hlasovala pro tunel. Něco jako Eurotunel pod kanálem La Manche. Není to tak invazivní stavba, respektive je tak trochu schovaná.
Kolik je na Isle of Wight klubů?
Dva.
Aha.
A navíc za moc nestojí.
Super. Kde tedy hrají začínající kapely?
Ty by nejspíš hrály ve Ventnor Exchange ve Ventnoru nebo v AAA Records v Newportu. To jsou místa, kam jít za dobrou hudbou. A pokud byste chtěli větší publikum, asi by to byl Blacksheep Bar v Ryde nebo String v Newportu.
A kolik tam máte obchodů s hudbou?
Ventnor Exchange i AAA Records jsou primárně obchody s deskami, občas uspořádají i koncert.
Mají obchody s hudbou v době streamingu smysl?
Určitě. Jedna prodaná deska má pro kapelu násobnou hodnotu streamingu. Pokud by mělo být po mém, všechny streamovací služby bych z fleku zrušila. A kdyby chtěl člověk poslouchat hudbu, musel by si ji koupit. Tak jednoduché to je. Klidně bych se vrátila zpět do starých dní.
Na Isle of Wight jsem nikdy nebyl, ale předpokládám, že je to semknuté, kompaktní místo. Jak dlouho se znáte?
Dlouho. Pokud se nepletu, všichni tu žijeme celý život. Řekla bych, že se známe deset nebo patnáct let? Je to trochu zvláštní, já a Jess jsme jako děti bydlely doslova za rohem od sebe. Ale kamarádit jsme se začaly, až když nám bylo kolem dvaceti.
Takže se znáte dlouho předtím, než vznikli Coach Party.
Určitě. Guy a Joe se znají ještě déle. Guy nahrával kapelu, kterou měl Joe ve 12 letech.
Jak tedy vznikli Coach Party? Kde se to potkalo?
Jess a Joe jsou stejně staří, takže vyrůstali ve stejné partě. Já jsem pracovala v jednom baru, organizovala jsem tam koncerty a Guy hrál v jedné z kapel, které jsem zvala. Joe u nás později dostal práci a Jess jednoho večera přišla na drink.
Takže jste na baru zjistili, že máte podobný vkus?
Já s Joe asi fakt máme podobný vkus, Jess byla tehdy naprosto ponořená do pop punku a ema. Guy poslouchal všechno, Beastie Boys a tak. Myslím, že tohle nám pomohlo postavit zvuk Coach Party. Jeff je teď ponořený v popu. Elementy každého z nás se propisují do toho, co děláme společně.
V roce 1970 se váš ostrov stal světovým centrem hnutí hippes. Na třetí ročník The Isle of Wight Festival přijelo přes 600 000 lidí, víc než na slavný Woodstock. Je něco z toho na ostrově stále cítit?
Myslím, že Isle of Wight je naprosto výjimečné místo i díky tomu festivalu. Hodně lidí sem jezdí nahrávat. Je zvláštní, když si to člověk uvědomí, ale například Jonny Greenwood z Radiohead žije ve Ventnoru. Je tu klid, aby tu takové lidi nic moc nerušilo, zároveň tady funguje pulzující hudební scéna. Odkaz 60. let a Isle of Wight Festivalu tomu významně pomáhá. Isle of Wight je jako centrum kreativních lidí.
O Isle of Wight se nedávno mluvilo hlavně v souvislosti s Wet Leg, pochází odtamtud ale i punkoví Grade 2. Je na ostrově hodně hudby?
Přichází to ve vlnách. Teď tady hudba určitě zažívá zase rozkvět, raší tu skvělé kapely. Jedna z mých nejoblíbenějších jsou Panda Swim, píšou naprosto skvělé skladby. Froglands PK je taky vynikající. Děje se toho tady spousta. Celý ten proud popohání kapely jako Wet Leg, Grade 2 nebo nás. Jsme pořád na turné, hrajeme všude, což částečně dodává energii mladším kapelám. Vidí, že je to možné.
Loni jste jeli turné s Queens of the Stone Age. Co jste se na něm naučili?
Že hrajeme naprosto příšerně a měli bychom se dost zlepšit v ovládání našich nástrojů i skládání. Jejich muzikantský standard je z jiného světa, nikdy jsem nic takového neviděla. Byla to naprostá čest s nimi jet a každý večer to všechno sledovat zkraje pódia. Navíc jsou to všichni ohromně sympatičtí, srdeční lidé.
Jak se to seběhlo?
To byla další surreálná zkušenost. Jedeme headline tour v Irsku, náš manažer John za námi přijde a říká: Podívejte, asi tomu nebudete věřit, ale zrovna mi tu přistál e-mail od managementu Queens of the Stone Age s otázkou, jestli byste neměli čas s nimi odehrát čtyři koncerty. A měl pravdu, nevěřili jsme tomu. Zároveň říkal, ať si neděláme naděje, protože ten e-mail určitě poslali dalším pěti kapelám. Tak jsme se shodli, že je hezké, že nás alespoň oslovili. Jenže John jim hned odepsal, že máme čas, načež mu obratem přišla odpověď, že nás berou. Seběhlo se to lusknutím prstu a za tři měsíce jsme s nimi stáli na pódiu.
V jednom rozhovoru jste řekla, že debut Killjoy vznikal v turbulentní době, v níž jste prožívali skvělé i příšerné a smutné chvíle. Co si pod tím mám představit?
Killjoy je plné všemožných emocí a nálad od štěstí přes vztek po smutek. What’s the Point in Life vyznívá vesele, ale text říká, že na ničem nezáleží, protože stejně umřeš. Tím pádem ale můžeš dělat, co chceš, a nelámat si hlavu nad tím, co si kdo myslí. Oproti tomu All I Wanna Do Is Hate je přesně o tom, co říká název. Často se říká, že vztek je negativní a špatná emoce, ale někdy je prostě lepší to všechno pustit ven. Je to deska o lidských emocích a širokém spektru.
Když se večer co večer na šňůře ptáte, „co je smysl života, co je smysl života?“, nacházíte v té písni nové významy?
Určitě. Kdybych ji hrála zrovna teď, řekla bych si: Co to tady sakra děláme!? Jsme ve fázi, která působí jako sestupná. Pracujeme ve studiu na druhé desce a sedíme tady na ostrově. Je to zvláštní pocit, protože všichni naši kamarádi jsou zrovna na turné a my trčíme doma nebo ve studiu a píšeme.
Říkala jste, že každá píseň z Killjoy funguje jako časová kapsle, která vás přenese do konkrétního okamžiku. Kam vede What’s the Point of Life?
Na začátek minulého roku, když se náš label ozval s tím, že chtějí, abychom z připravovaného EP udělali debutové album. V tu chvíli jsme měli dva nebo tři týdny na dopsání chybějících songů a zachvátila nás panika. Jednoho dne jsem přišla z práce do studia, kam se kluci zavřeli. Zrovna během dne napsali What’s the Point in Life, ale chyběl jim refrén. Sedla jsem si a vypadlo ze mě: Co je smyslem života, stejně všichni umřeme. Během noci jsme to dodělali a poslali labelu, který odpověděl: Skvělý, máme singl. Takže mě ta písnička vrací do velmi stresujícího a horečnatého února 2023.
Říkala jste, že jste přišla z práce. Co děláte?
Otevřela jsem si tady kavárnu, dokonce ve stejnou dobu, kdy jsme uzavřeli první nahrávací smlouvu. Bylo to dost hektické období. Zrovna jsem podepsala hypotéku, abych mohla otevřít moji malou veganskou kavárnu a zároveň podepsala smlouvu se třemi kamarády, se kterými jsme dlouhé roky blbli s naší malou kapelou na Isle of Wight. Všechno se rozjelo v jeden moment. Bylo to šílené. A vlastně pořád je.
Seznamte se
Coach Party založili zpěvačka a hráčka na basu Jess Eastwood, kytarista Joe Perry, kytaristka Steph Norris a bubeník Guy Page v roce 2019 na Isle of Wight. Brzy nato dostali nabídku od Chess Club Records a vydali singly Lola a Oh Lola. Následovala tři EP Party Food, After Party a Nothing Is Real. V září 2023 jim vyšla oceňovaná debutová deska Killjoy.