Poprvé jsme se setkali loni v létě po jejich koncertě v Brně, všichni splavení, protože v tom malém sále, narvaném opravdu doslova až po strop, se právě stalo něco neuvěřitelného. Zažil jsem takový ten moment, kdy cítíte, že jste součástí něčeho jedinečného, něčeho speciálního. Sedli jsme si s Adamem Dragunem a Patrikem Nagym do velkého prázdného sálu a povídali si…
Je hudba fikce?
Adam: Hudba samotná není fikce, ale hodně věcí, které se dějí okolo, můžou být a jsou fikcí. Když mluvím o fikci, nemyslím tím
nevyhnutelně něco nereálného, ale spíš něco, co je tvořené společensky a tím
pádem i společensky změnitelné.
Jak se díváš na politizování hudby?
Adam: Pokusím se odpovědět jednoduše. Na bazální úrovni se politika a hudba moc oddělit nedá, ale to neznamená, že my jsme politická kapela. Politika mě zajímá a snažím se to přirozeně reflektovat na úrovni svých textů. Takoví Oi Polloi, to je anarchopunková parta ze Skotska, jsou politická kapela. Pracují s jasným politickým přesvědčením, které přetavují do textů. Mě zajímá, spíš jak samotná politika ovlivňuje, jak o věcech mluvíme a jak je pojmenováváme. To jsou momenty, které mě baví a na které se soustředím. Nemám žádný jasný recept na lepší svět. Je ale pravda, že si umím představit spoustu receptů na svět horší.
Jak těžké je teď pro malou nezávislou kapelu na Slovensku tvořit hudbu?
Adam: Všímáme si takového trendu, který bych nazval jakousi kolektivní kreativitou a odvahou dělat věci. Když máš někde v nějakém městě například tři dobré kapely, existuje pravděpodobnost, že se kolem nich utvoří další a další hudební uskupení. Nabaluje se to na sebe a vzniká scéna…
Patrik: A také je důležité mít v hudbě nějaké poselství – něco, čím můžeš zaujmout posluchače. Nedávno jsem se bavil s jedním hudebníkem a on mi říkal, jak je super, že nám se tak daří a hrajeme koncerty. Jim se nedařilo a já pochopil, že v jejich hudbě není nic, že nemají co říct. Jednoduchá message lidem je důležitá. Když lidé poslouchají Berlin Manson, nejde vlastně ani tak o tu hudbu, ale hlavně o texty. Spousta lidí souzní s tím, co Adam zpívá. Jsem rád, že jsme se potkali a já dělám takovou hudbu, jakou dělám, a Adam říká ty věci, které říká. Na Slovensku máme fantastické kapely jako 52 Hertz Whale nebo Shallov. Ale protože zpívají v angličtině, tak to možná mnoha lidem nepřipadá autentické.
Adam: Slovenština je určitě přístupnější.
Patrik: Lidé si řeknou, proč zpíváte v angličtině? Vždyť jseš z Humenného! Kdybychom dělali hudbu anglicky, nemyslím si, že jsme teď tam, kde jsme. Neříkám tím, že jsme bůhvíjak daleko…
Adam: Aktuálně máme na Slovensku scénu, za jejíž součást se bereme. Jsou na ní jména jako Fvck Kvlt, Edúv syn, Dušan Vlk a kvanta kapel, které vy v Čechách ještě neznáte, protože nehrají jinde než na východním Slovensku, ale jsou součástí toho prostředí. Jsou to šestnáctiletá děcka. A to je právě ta kolektivní kreativita a nějaká exponenciála růstu kapel, o které jsem mluvil. A čím originálnější ty projekty budou, tím víc kreativních projektů bude vznikat. Prostředí samotné je důležité a tu scénu, o které teď mluvíme, navíc spojuje, že má slovenské texty, což je změna…
Patrik: Předtím to tolik nebylo. Kapely spíše koukaly, co se děje v zahraničí, a podle toho se snažily skládat písničky. A najednou vidí, že se teď děje něco u nás, tak se samy snaží dělat něco slovenského a nereagovat na to, co se děje v Německu, v Anglii, v Americe…
Cítíte se jako nějací lídři této scény?
Adam: Ne vůbec! Mně se líbí, že místo abys měl vzory například v tom Německu, tak hned jak něco vytvoříš, můžeš s kapelami, které tě inspirují, hrát koncerty, společně dělat další projekty, nahrávky. Je to dost dehierarchické prostředí.
Co singl Hotel Kyjev, který jste udělali společně s Pištou Kralovičem, známým pod jménem Fvlcrvm. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Patrik: Setkali jsme se u mě doma a povídali si o vesmíru a raketách. To je takové naše společné téma. A pak jsme spolu začali chodit na squash.
Na squash? Vždyť to je taková kravina!
Patrik: Co blbneš – jsem starý chlapec, musím se hýbat – squash je nejlepší sport! Doporučuji všem! A tam jsme se domluvili, že uděláme společnou písničku. A tak jsme si začali ve zkušebně posouvat midi klávesnici a já něco zahrál – on něco zahrál – a bylo hotovo. Bylo to úplně přirozené. On je skvělý producent a odvedl na té písničce spoustu práce. Vtipné je, že když jsem poprvé Adamovi říkal, že uděláme track s Fvlcrvmem, moc se netvářil.
Adam: Ten nápad se mi moc nezdál – také jsem ho znal méně než Patrik, měl jsem pocit, že to není moje hudební sféra a měl jsem pochybnosti. Jakože já jsem pankáč a tak, ale to vzalo za své hned při setkání. Nakonec jsem i text psal dohromady s Pištou, to se mi nikdy s nikým nestalo. Přehazovali jsme si takový karton jako ve squashi a bylo to super…
Seznamte se
Berlin Manson je slovenské trio tvořené Adamem Dragunem, Patrikem Nagym a Tomášem Tabišem kombinující ostrý rap s ještě ostřejší a syrovější hudbou. Debutové album Život končí, keď máš trinásť vyšlo v roce 2022 a kapela byla oceněna slovenskou cenou Radio Head Awards jako Objev roku. Loni získali cenu za Skladbu roku za singl Hotel Kyjev, kterou složili společně se slovenským hudebníkem FVLCRVMem. Aktuálně mají venku novou desku Poor But Sexy.
Z rozhovoru jsem nebyl šťastný. Mrzelo mě, že se mi nepodařilo zachytit, co jsem viděl. Nakonec jsem ho neodevzdal a byl na sebe naštvaný. Vždyť ta kapela hrála tak úžasně! Pak jsme se po čase znovu setkali v Praze v Paláci Akropolis. Násobně větší sál byl opět narvaný lidmi, kteří chtěli stejně jako já zažít tu energii! Když jsme si po jejich vystoupení začali povídat o hudbě a politice a všem, co nás v poslední době zajímalo, rozhodl jsem se, že ten článek musím udělat znova a lépe. Že tohle prostě musím dotáhnout a napsat text, aby měl každý po přečtení chuť si tu kapelu pustit anebo jít na koncert. Kluci mezitím nezaháleli a nahráli další desku Poor But Sexy. Najednou už se o nich psalo i jinde a oni získávali zasloužený kredit. A tak jsme se jednoho letního odpoledne sešli s Adamem v Praze v malé kavárně a já mu položil pár otázek.
Jak jste se vlastně dali dohromady s Patrikem? Dřív jste měli postrockovou kapelu Trpím…
Adam: Přestěhoval jsem se tehdy do Bratislavy a shodou náhod začal bydlet na nějakém wanabe squatu. A tam bydleli méně i více pochybní lidé a jeden z těch méně pochybných byl Patrik. To bylo nějak před sedmi lety – já jsem v té době v Bratislavě vůbec nikoho neznal, přišel jsem tam studovat divadlo a poznal spoustu skvělých lidí, se kterými se stýkám dodnes. Měl jsem takovou emo kapelu v Košicích. Byl jsem bubeník, Patrik kytarista, a tak jsme se přirozeně dali dohromady a vzniklo Trpím.
Jeden čas ses živil jako fashion model. Jak se z „modelky“ stane emo bubeník?
Adam: To je spíš naopak – jak se z bubeníka stane modelka… Já jsem měl nejdřív kapelu a pak jsem dostal nabídku fotit. Vůbec jsem netušil, o co jde, a přišlo mi to hrozně cringeové. Dělal jsem to nějaké tři roky a bylo to šílené. Až roky poté jsem nějak vstřebal, co se to vůbec dělo. Svět modelingu je zajímavý – tehdy jsem to neuměl tolik docenit, třeba jsem jel na Fashion Week do Londýna a po přehlídce jsem tam chodil na punkové koncerty, to bylo super. Jinak je to taková jakoby vložená etapa do mého života, protože já jsem se vlastně vůbec nebavil s lidmi z modelingu. Postupem času mě přestaly bavit i ty bicí. Nějak jsem se přestal cítit jako hudebník a přestalo mě bavit „být v kapele“. Začal jsem studovat v Krakově a to pro mě byl určující moment, jakási transformace. Seznámil jsem se s lidmi, co dělali různé performance okolo divadla a literatury a mě to začalo bavit. Zanevřel jsem na kapely – nikdy jsem vlastně nebyl muzikant. Když jsem se kvůli covidu vrátil zpět do Bratislavy, Patrik hrál v kapele 52 Hertz Whale a nic nesměřovalo k tomu, že někdy společně něco vytvoříme. Pak si stáhl nějakou appku do telefonu, která uměla spojit beat se zpěvem, a já jsem do toho zarapoval. A stvořili jsme první píseň Existuje niekto s menom Walter Disney? No a tak to celé vzniklo…
No a teď spolu mluvíme pár dní před vydáním desky Poor But Sexy. Jak to pokračovalo? Dál na telefonu v té appce?
Adam: Klíčové bylo, že nás oslovil label Weltschmerzen, jestli bychom nechtěli vydat desku, a dali nám na to nějaké peníze. My jsme se rozhodli přizvat Matěje Turcera (kapela From Our Hands, The Curly Simon, producent ze studia Pulp), ten vzal profi vybavení a odjeli jsme na týden na chatu. Nedokázal jsem si vůbec představit, jak to bude, ale protože jsme měli ty peníze, říkal jsem si, pojďme to zkusit a uvidíme, co vznikne. Patrik měl připravenou nějakou hudbu a já měl představu o textech, ale pár dní před odjezdem jsem dostal úplnou paniku, protože jsem nikdy nenahrával zpěvy s nikým jiným než s Patrikem, a měl jsem strach, že to bude divné. Nakonec to bylo úplně skvělé – Matěj kromě toho, že je skvělý hudebník a producent, je i skvělý člověk. Novinkou bylo, že s námi také nahrával Tomáš Tabiš bicí, což se stalo poprvé. Sice jsme spolu už hráli naživo, ale neměli jsme nahrávku. Písničky jsme měli připravené dopředu, ale pak přišel Patrik s takovým nápadem, že nahrávka by neměla být shrnutím období od posledního EPčka, ale záznamem doby, kdy se tvořilo. Takže většina písniček a textů nakonec vznikala vlastně během toho měsíce práce na desce.
Jak jsi skládal texty a jak s nimi vlastně vůbec pracuješ?
Adam: Ono se to těžce popisuje, ale píšu o tom, co aktuálně zažívám. Dělám i věci okolo divadla a nějaké videoperformance, snažím se i publikovat texty, tak se v kapele snažím vyjadřovat co nejpříměji. Píšu organicky o tom, co a jaká perspektiva mě zajímá, a samozřejmě jsem i autobiografický. Fascinují a inspirují mě paradoxy a snažím se spojovat věci, které spolu třeba na první dobrou úplně nesouvisí. Samotný název desky odkazuje na knihu Poor But Sexy od polské socioložky Agaty Pyzik a celá deska je tou knihou inspirovaná. Fascinuje mě dnešní východní Evropa. Z vlastních životních zkušeností, když jsem se třeba poprvé „dotkl“ západu, jsem si uvědomil, že znamení východní Evropy v sobě budu mít navždy. Nosím ho v sobě ať už skrze přízvuk, tak až po determinovanost toho, co se tady učíme a co tu funguje a co ne. Zároveň mě fascinuje,
že jako východní Evropa až nekriticky přejímáme některé ideje západního světa, což vytváří ty paradoxy. Na předchozí desce jsem se snažil reflektovat texty britského kulturního teoretika Marka Fischera. Když čteš jeho texty, jsou funkční a zajímavé, ale stejně v nich vidíš limity té nepřenositelnosti britského světa na ten náš tady. A na pomezí toho vzniká svět, který je v jednu chvíli strašně smutný, v té samé chvíli směšný a v té samé chvíli takový frajerský. Vždyť i ten název Poor But Sexy sám o sobě je takový frajerský, a to všechno jsem chtěl na té nahrávce reflektovat.
Jak se těšíš na tour? Spousta koncertů, lepší hrací časy na festivalech – jste teď velká kapela?
Adam: Na tour se těším moc, úplně poprvé jsme začali zkoušet pořádně, sehráli se, aby všechno šlapalo. Navíc poprvé budeme celkově měnit setlist, protože doteď jsme hráli skoro všechno, co jsme měli. Teď už jsme museli vyhazovat a nahrazovat novými písněmi. Možná, že jsme už velká kapela, no. Nejsem hudebník v pravém slova smyslu, jak jsem říkal, na rozdíl od Patrika a Tabiše mě vlastně hudební průmysl ani moc nezajímá. Mě zajímají kapely, hudba, ten sociální přesah, ale nikdy jsem si sám sebe takhle nepředstavoval. Jsem rád, že máme možnost a dostáváme prostor a to mě baví. Nejen prostor pro hraní, ale i to, že můžeme dělat jiné věci, jako jsou různé proklamace a podpora zajímavých projektů a souborů. Trochu mi chybí takový ten guerillový způsob hraní. Dřív jsme to dělali více a teď s tím opět organicky začínáme. Různé malé eventy a akce můžeme hrát ve dvou nebo já úplně sám, také máme DJ projekt I Hate Berlin Manson. Je pro nás důležité podpořit i malé věci, které máme rádi a třeba nemají tolik peněz nebo prostor. A díky tomu, že zahrajeme, přijde o pár lidí více.
Super. Něco na závěr?
Adam: Chtěl bych ještě pozdravovat svou mámu a vzkázat: Smrt fašismu a naděje je politické gesto!
Berlin na Grape Festivalu
Berlin Manson budou jedním z domácích taháků u nás v redakci oblíbeného festivalu Grape, který se letos koná 9.–10. srpna na letišti v Trenčíně. Hlavními hvězdami jsou Michael Kiwanuka, Charlotte De Witte, Tom Odell, Two Door Cinema Club, Nothing But Thieves a řada dalších.