Nebo vás snad naláká k tomu, abyste si ji pustili hned vzápětí a zjistili, kdo jsou Jenda a Tota a kdo zapomněl, že má křídla… Sršeň hodně ovlivnil projekt Něhy – písně a série koncertů, které se staly jemnějším protipólem toho, co od Barbory Polákové zná například festivalové publikum. I díky němu teď ti dva nejspíš hledí jeden na druhého, skrze Sršně ale obrací pohled na posluchače a nabízí jim kousek svého světa.
Daří se vám dobře? Mám pocit, že ano, nejen v souvislosti se Sršní.
Barbora: Joo! Úplně moc. To je hezký, že máte taky ten pocit. Nedávno jsem nad „dařením se“ přemýšlela a docvaklo mi, jak moc subjektivně je nutné ho vnímat, aby se člověk nezbláznil. A pořád si dokola opakovat, jak to má on sám. Protože tlak na „daření se“ obecně, je velký. A všude. Jenže to, co sytí jednoho člověka, druhému může dělat vyloženě nedobře. Takhle hluboce jsem to dřív nikdy nevnímala a sama pro sebe si to nerozebrala. Lidi vás můžou plácat po ramenou a říkat, jak jste úspěšní a jak je to a to skvělé a neuvěřitelné a vy můžete být uvnitř úplně smutní. V jakékoli profesi se to může stát. My jsme dřív měli třeba moc koncertů – a krásných koncertů! Někdo, kdo touží po tom mít plný diář, pro něj by to byl určitě úspěch a byl by šťastný. Ale já v tom byla zmatená, úplně vyprahlá a ještě s pocity výčitek, že jsem nevděčná. A točila se v tom dokola. Kapel, které chtějí jezdit třikrát čtyřikrát týdně, je spousta, ale já si uvědomila, že chci být víc doma. Neprošvihnout, jak holky rostou. Pochopit, na co všechno nejsem struktura a co si přeju žít a jak vnímám hudbu a jak vnímám lidi, kteří za tou naší chodí. Co chci emočně prožívat s nimi. A normálně si to celé postavit před sebe i ekonomicky a říct si, kam jdu a proč a co mi za co stojí. Jsem teď spokojená s tím, jak jsou pro mě moje úkoly rozvrstvené. Energie je jasně definovaná a obrysy čitelné. Máme nového manažera Petra Kůtu, který chápe všechno, co potřebuji. Pečoval už o vznik Sršně a stavěl k němu turné. Pečuje i o Něhy. Promýšlíme, které jet fesťáky, aby toho nebylo moc. A všechno na sebe nějak logicky navazovalo. Je v tom…
Štěpán: Pořádek. Všechno je jasně nastavené. Léto, podzimní turné Sršeň a listopad a prosinec Něhy.
Barbora: Jo, jo. A předcházelo tomu několik let kotrmelců a pozorování toho, co nabíjí a co vyčerpává.
To je ale přesně dojem, který mám. Že jste se našla a děláte s lehkostí přesně to, co chcete. Vnímám to například na tom, jak jste si jasně definovali různé typy koncertních setů. Nebo že jste turné k Sršni naplánovali až na podzim příštího roku.
Barbora: Je to tak. Čekají nás takové jasné bloky. Do toho plánu, co zmínil Štěpa, patří ještě nová deska, která vyjde na podzim 2026 a bude s kapelou Ťupíci (kapelu Ťupíci Barbora Poláková založila s Janem Cinou a Markem Adamczykem, existovat má pět let, pozn. red.). Turné k ní bude mít taky svoje jasné místo. Dřív se všechno kombinovalo dohromady. Hodinový set, hodina a půl set, vipky, pomalý set, fesťáky, městské slavnosti a já měla v hlavě guláš, který jsem časem nezvládala mentálně ukočírovat. Odhalit, že jde o tohle, bylo docela složité, protože mi to na první pohled nepřišlo nijak náročné. V herectví taky kombinujete texty a měníte projekty, ale u muziky to bylo pro mě těžší. Protože se nám mění u spousty písniček formy a aranže. Teď v létě jsem točila měsíc film, pak byly fesťáky a představení na letní scéně Ungeltu, které jsem nazkoušela na jaře s Markem Adamczykem. A to šlo kombinovat v klidu. Tím, že to jsou ucelené projekty, je to přehledné. Zároveň v tom všem jsem nejvíc máma. Je složité najít dobrého manažera, ti nejlepší se pohybují v jiném businessu a ten náš není pro většinu z nich zas tak finančně zajímavý. Navíc já tím svým maminkováním brzdím spoustu možností výdělku pro všechny. Ale někdy se dějí zázraky a nám se stal! Mám kapelu, která tomu rozumí, a já a Štěpa a kapela máme Petra, sláva, hurá.
Štěpáne, vy působíte v několika kapelách, máte i vlastní tvorbu. Jak s přeléváním energie mezi různými projekty pracujete vy?
Štěpán: Vidím to dost podobně. My hrajeme jiné koncerty s Pauliem Garandem, jiné s Thomem Artwayem a jiné spolu – cílovka je pokaždé úplně jiná. Každý koncert je zkušenost a beru je jako za odměnu. Za píli a nevykašlání se na to, když se zrovna nedaří. Vysezené hodiny za nástrojem se na koncertech můžou proměnit v euforické zážitky. V každé kapele je jiná chemie a to mě baví moc. Zároveň mám rád i jakýkoli kreativní proces předtím – když píseň vzniká.
Koncerty za odměnu, to zní hezky.
Barbora: Jo, jo. Přesně. Mám za sebou několik koncertů, kdy jsem vnímala jen kluky muzikanty a obdivovala, kolik toho umí, a vnímala to sehrání se dohromady. K Sršni jsme poskládali novou kapelu, Oliver Lipenský a Mara Abrahám je z mojí kapely, Martin Kryštof Kroopa od Štěpy. Turné jsme oznámili skoro rok dopředu, abychom měli klid. Už jsem prožila ten stres, když bylo moc blízko. Strachujete se, jestli se to prodá a co všechno nachystat. Teď je to větší radost a těšení se na všechna ta místa. Navíc vstupenky jsou z půlky pryč – skoro rok předem. To je super pocit. To, že to je za dlouho, jsme vůbec neřešili. Aspoň si s tím každý, kdo bude chtít, ještě stihne něco prožít.
Štěpán: Jasně, a proč by už album nemělo být za rok relevantní? Někdo by si mohl myslet, že turné na podzim příštího roku je pozdě, ale pro nás to bude hezké, ať už bude kdykoli.
Barbora: A taky přijdou třeba ještě jiní lidé, než by přišli teď. Začala jsem nad tím takhle přemýšlet až s Něhami. Něhy neměly na začátku velkou PR podporu, ale přesto jsme pomalinku zjišťovali, kde všude už je vyprodáno. Potom jsme hned po půl roce postavili druhou část turné a prodalo se v podstatě hned. Byli jsme dojatí a nechápali, jak se to stalo. Až nám došlo, že si to prostě jen řekli lidé mezi sebou. Tak postaru. To byla taková krása! Že ještě něco takhle funguje. Díky tomu jsme získali větší sebevědomí, že nemusíme jít cestičkami, které jsou teď obecně platné. Že můžeme věřit, že i takhle to může fungovat. Je to úleva, navíc konkrétně pro naše dvě osobnostní struktury, které mají instáč až na posledním místě... Vždyť my jsme se zapomněli vyfotit i s Jamiem Cullumem. To je nejvíc!!
Kterému jste předskakovali v 02 universu.
To je škoda, takový muzikant a sympaťák!
Štěpán: Však my to máme schované v sobě. Přišli jsme jen o lajky. Což je jedno. Měli jsme ten večer náš vůbec první společný koncert. Všechno, co jsme hráli, bylo úplně nové.
Barbora: Přesně. Hodně jsme se soustředili, aby všechno bylo správně. Měla jsem tam svoje holčičky a pak už jsem zas myslela na to, abychom byli včas doma a uspali je. My jsme fakt markeťáci…
Ale koncert jste viděli?
Barbora: Ano, měla jsem na něj lístky rok. Takže bych šla, i kdybychom tam nehráli. Nejkrásnější bylo, že jsme viděli celou zvukovku, která trvala hodinu. Koncert byl podobný jako ten minulý pražský, což je ale ve chvíli, kdy je muzika tak plná jako ta jeho, jedno. Byla bych šťastnější, kdyby hrál víc z poslední desky, kterou mám hodně ráda, ale stejně to bylo krásný. Celý. Při zvukovce bylo úžasné sledovat, jak si přišli hlavně zahrát. Zvuk si vlastně moc ani nenastavovali, úplně minimálně, hráli na odposlechy, bez inearu. Šlo jen a jen o hudbu, o napojení, takový to beze slov, jak ale každý z nich přesně ví, co kdo říká. Nejvíc. Ani osvětlovače neměli svého. A přitom celé 02 universum bylo naplněné přesně tím, čím mělo.
Štěpán: Bylo krásné pozorovat, jak kapela jamuje. Hudba promlouvala sama, nic víc nebylo potřeba, a lidi spolkla.
Štěpán k vám do kapely přišel skrze konkurz na vokalistu. Později jste si během přípravy koncertů, jež se jmenují Něhy, povídali o chromé sršni, která během koncertu poletovala po pódiu, a vznikla z toho hodně silná píseň. Vy jste, Barboro, napsala, že pokud byste měla jedné písni poděkovat, byla by to tahle, protože může za to, že jste psali dál. Co se v ten okamžik stalo, že se z toho zrodila celá deska?
Barbora: My si tehdy udělali čtyřdenní soustředění na Vávrovce v jižních Čechách. Hledali nové formy rychlých písní, nové aranže, abychom je mohli do projektu Něhy zasadit. Šest nových vokalistů hledalo soulad, to byl jeden z nejtěžších úkolů pro Davida Hlaváče, který všechno tvořil a vedl.
Štěpán: Jo, jo. Vyžaduje to nejvíc času. Na závěr soustředění jsme měli koncert pro pár lidí z okolí. Zahráli jsme všechno, co jsme nazkoušeli, a během toho létala po pódiu sršeň. Já jsem pak řekl, že vypadala, že zapomněla, že má křídla, Bára na to, že to je jak začátek nějaký písničky… a už jsme psali. Druhý den byla sloka, do večera nástřel refrénu a nakonec jsme tu píseň dokopli po hlasovkách. Pak jsme se sešli v aťáku u Davida Hlaváče a zkusili nahrát první demo. Písničky postupně přibývaly – vídali jsme se skrze Něhy a posléze i Ťupíky. Poznávali jsme se v tom, jak píšeme a nahazujeme si nápady.
Barbora: Jo, to je pravda, druhé naše soustředění bylo Ťupícký. Napsali jsme tam několik písniček, na kterých teď začínáme pracovat s klukama, ale zároveň tam vznikl i Jenda a refrén písničky Líto...
Jak se tedy při psaní cítíte?
Barbora: Doteď jsem psala nejvíc s Davidem Hlaváčem nebo sama. Ve většině případů jsem začínala od textu. Případně byla sloka a refrén a pak jsme podle melodie doladili zbytek. Štěpán pracuje tak, že všechno jede zároveň hned od začátku. Což ale znamená, že o to víc jsme museli vědět, s jakým tématem pracujeme. Abychom se vyhnuli obecnostem. Štěpa má zkušenosti z psaní s různými hudebníky a taky s různým zadáním. Nejen skrze Supraphon skládá písně pro jiné interprety. Proto mě to hodně zajímalo a spoustu jsem se toho už naučila.
Takže na začátku bylo hodně povídání…
Barbora: Vždycky. Tady zmíním třeba Draka. Po prvním singlu Je jedno, jaká byla, nás oslovili autoři filmu Chvilky naděje (snímek o Mikuláši Minářovi a Benjaminu Rollovi, zakladatelích hnutí Milion chvilek pro demokracii, pozn. red.), jestli bychom spolu nesložili píseň do titulků. Koukli jsme se do diářů a zjistili, že to musíme složit hned druhý den, protože jinak na to nebude už čas. Podívali jsme se i s tvůrci na film a dlouho si všichni povídali o tom, jakou nejhlubší myšlenku v nás zanechal a co by byli rádi, kdybychom tou písní my řekli. Povídání je pro mě vždycky ta nejdůležitější fáze.
Štěpán: Dialog přináší slova. Vychází z něj, kam míříme a co chceme říct.
Barbora: Když jsme sjeli z cesty, což se třeba u Draka několikrát stalo, tak jsme si vzájemně připomínali, co vlastně padlo na té schůzce a kam se chceme dostat a dál mluvili o svobodě, co pro nás znamená a z čeho máme strach.
Štěpán: Drak byl extrém. Napsali jsme ho fakt asi za pět hodin. Nic se v něm už potom nezměnilo.
Barbora: Ani bych tam nic měnit nechtěla.
Štěpán: Jo, to já teď už taky ne, ale někdy je dobré si po čase dát odstup, nechat texty ležet a přečíst si je po sobě později… jakože je dobré je i po čase obhájit. To, co mi připadalo v tu chvíli skvělé, mi tak třeba za pár měsíců už nepřipadalo.
Barbora: Tak to já to mám asi naopak. Že mi to v tu chvíli přijde blbý a pak najdu nějaké staré zápisky a říkám si, ty vogo, to jsem vyhodila… proč, to vůbec není marný. Mám v sobě takovou přísnou klišoidní závoru, která mě někdy nechce pustit dál. David Koller mi kdysi dávno říkal, když jsme se bavili o psaní – že si vždycky musíš představit, že už stojíš před lidmi a zpíváš to. Jestli se cítíš sám v sobě pevně a věříš tomu, tak je to v pohodě. Nic jinýho nebrat.
Tohle album ve mně hodně rezonuje a přiznám se, že zatímco obvykle přemýšlím o tom, co chtěl autor říct, tyhle vaše písničky si z velké části totálně kradu a vkládám do nich vlastní příběhy. Nechci se vás proto ptát přímo, o čem některé jsou, ale zároveň mě zajímá, z jakých pozic se Sršeň rodil?
Barbora: To mi připomnělo, že se mi vlastně taky stalo, že někdo o mých písních napsal, že jsou příliš osobní. Tak jsem vám o tom přemýšlela. Které že to jsou ty neosobní? Došla jsem k tomu, že to jsou asi ty, co vám napíše někdo jiný. Protože když jste to vy, jsou vždy osobní. Vychází z toho, co viděla, cítila, zažila vaše osoba. Leda byste psala náhodná slova, která by vám byla jedno, ale pěkně se rýmovala. Já jsem přecitlivělá a jsem za to ráda, díky tomu můžu dělat, co dělám, ale taky to s sebou přináší svoje těžší chvíle. Svět vidíte barevněji, ale někdy na vás padají úzkosti způsobené tím, že všechno je větší. Každopádně kdybychom to měli nějak shrnout, na albu Sršeň je dvanáct písniček, zhruba polovina je o vymyšlených charakterech a situacích, co nás fascinovaly, pár písniček o nás a dvě jsou s politickým podtextem, na zadání. Je to Tota s Drakem.
Štěpán: Zadání zní zvláštně, spíš že ta prvotní myšlenka přišla z vnějšku. Pak už to dál také pokračovalo skrze naše vidění světa.
Barbora: Protože ta témata byla v obou případech živá. Ty písničky o různých charakterech jsou ve třetí osobě. Představovali jsme si pokaždé konkrétní osobu, znali jsme její jméno, věk… Vždycky se tam ale propíše i něco z vlastní zkušenosti.
Štěpán: Klidně i to, čeho se chcete vyvarovat.
Barbora: Nebo třeba probrečený dny a noci, kdy už máte pocit, že nic nezvládnete. A zrovna u Je jedno, jaká byla mám vždycky takový katarzní pocit, že to ta žena zvládla. Že to světlo se vždycky nakonec najde, i když je to hrozně těžký. No a pak jsou tam asi tři písničky, které se dají brát jako naše, nebo o nás.
Štěpán: Všechny jsou o nás a osobní. Jen se někdy koukáme zdálky. Nebo třeba z minula nebo budoucna. Někdy jsme úplně přítomní, třeba jako v Moři.
Barbora: Nebo Svetru.
Štěpán: A koneckonců takový je i Jenda.
Tyhle písničky – z vaší přítomnosti, si interpretuji jako čistě o lásce, blízkosti a tak, že je vám hezky… Desku uzavírají. Což je dobře, protože v těch ostatních písních je přítomná i tíha, i když se poslouchají krásně.
Barbora: Měla by tam být teda vždycky i naděje. Aspoň kousek. A i kdyby pro někoho na chvíli ne, tak je to taky v pořádku. Vždycky jsem tušila, ale definitivně mi došlo až díky Něhám, jak je mi příjemně, když mezi písněmi na koncertech vůbec nemluvím a nechám je být. Po koncertu na Colours v Gongu mi řekl kamarád, že to bylo skvělý, jak jsem nemluvila, ale bál se mi to napsat, abych se neurazila. Tak jsme se nasmáli, protože to dělám úplně vědomě. Aby měl každý čas si doprožít emočně to svoje. Abych mu do toho nekecala. Mluvím asi po hodině poprvé. Já se třeba strašně dojímám, když hrajeme píseň Ona – byť jsem ji nenapsala o sobě, ale o kámošce, která se tehdy rozváděla a měla těžké období. Stejně tam mám místo, kdy mám pocit, že to nemůžu nedozpívat. Někdy vidím v publiku periferně paní s kapesníčky a nemůžu se na ně vůbec koukat, protože bych to sama nezvládla. Když se lesknou oči nějakému muži, je to úplný konec. Pak nám hned navazuje se Štěpou skladba Domů, ve které zpívá místo Dana Bárty. Jdu k němu pokaždé s výrazem „vůbec na mě nekoukej, nebo začne něco velkýho“. Zpíváme ji na matraci a tam to vždycky nějak dosmrkám. Chci tím ale říct, že mi definitivně došlo, jak krásné je to pustit a nechat každého, ať tam prožije něco jiného, každý svůj příběh. Hudba je nádherná v tom, že nás může takhle emočně spojit. Něhy začínají voiceoverem – že je úžasné, co všechno má každý ve své hlavě a co dokáže vymyslet a že teď a tady se všechno spojí. Ať si lidé užijí přítomnost.
Štěpán: To jsi řekla hezky – pustit to.
Barbora: No dyť. Na konci listopadu jsme měli koncert v Třinci, rozsvěcení vánočního stromečku, koukala jsem na ty krásný lidi a vůbec se mi nechtělo mluvit. Říkala jsem si jen, snad mě chápou. A asi jo, normálně zatleskali a než jsme začali zase hrát, byli potichu. Usmívala jsem se na ně a jen se zeptala, jestli jim není zima. Ale někdo má zas povídání mezi písněmi rád… a já to chápu, jen se mi někdy prostě nechce, tak se nezlobte.
A když hrajete 17. listopadu na Václaváku, tak povídáte ráda?
Barbora: Jasně, to se povídá jinak. Ale zase jsme museli makat, protože jsme měli na hraní jen půl hoďky. Mluvili jsme o Drakovi a proč je pro nás důležitý. Vlastně máme jakoby politických písniček docela dost i na minulých albech. Totu jsme ale nehráli, ta se odpremiérovala před tím s klipem na Staromáku.
Štěpán: Byl to náš protestsong den.
Barbora: No jó, ale já v tom názvu nemám ráda ten protest. Protože to zas jen lidi rozděluje. Když jsme udělali s Davidem Kollerem Sami, pak se pořád někdo ptal, jestli uděláme další protestsong… ale k čemu a jestli jsme tím něčemu vlastně pomohli, to je to, co je nejdůležitější, no.
Přesto jste od společenských témat v textech neupustila?
Barbora: To ne. Jsou hodnoty, které člověk prostě cítí, nebo je tak silně nemá. A to je taky v pořádku. Každý si to musí najít sám. Někdo říká, že k sobě hudba a politika nepatří, ale myslím, že jde o to, jak je společensky aktivní nebo co vnímá. Od chvíle, co mám holčičky, to vnímám ještě daleko víc. Jak je důležité s nimi mluvit a debatovat o hodnotách, které považuji za nejdůležitější. Jak je důležité diskutovat v rodinách. Nelhat. Dodržet slovo. Ukazovat váhu slova.
V Totě zpíváte „je záhadou, proč to není jinak, když už víš, že někde věci složitější jsou“. To je velká otázka.
Barbora: Když kluci posílali různé verze Toty, zrovna jsme byli na Madeiře a pořád jsem u nich brečela. Hrozně mě to rozsekávalo.
Štěpán: Bezmoc, o kterou se leckdo opírá a bere ji jako zámožnost, je vlastně ta nejhorší věc, kterou vnímám. Strach a otázka, proč to někdo neudělá jinak, tak jak je to správný. Pak se samozřejmě lze zeptat, jak je to správný a už se do toho motáme. Ale koneckonců je vždycky nějaká dobrota a přesvědčení, že se každý chce mít hezky.
Barbora: S Ninou Špitálníkovou jsem stála díky Totě 17. listopadu na Staromáku a poslouchala všechny proslovy lidí před námi. Některé byly moc krásné a hodně mi to spínalo s tím, jak nepečujeme o kultivaci kultury a emočního prožitku. Sociální sítě a zrychlenost světa působují hlad po tom, aby hlavně všechno rostlo a zaujalo do tří vteřin na TikToku. Všechno je motivované ziskem. Životní standard dětí je tak posunutý, že se vůbec nemůžeme divit, že hodnoty, které hledáme, nechápou. Pak se divíme, že jsme se posunuli tak daleko… Je to otázka dlouhodobé péče o duši. Ale to už jsme hrozně chytroprdský a to je jednak v rozhovorech děsně tenký led a jednak jste hudební médium.
Tak se o kousek vraťme a pokusme se prosím to nakonec odvětvit, jak radil Štěpán, a hledat jádro jedné z mých předchozích otázek – v čem tkví vaše aktuální umělecké porozumění?
Oba: V lásce.