Will-o‘-the-Wisp je již druhou deskou zpěvačky, která o sobě v minulosti dala vědět i účastí v národním kole Eurovize. Možná je dobře, že se tam Barbora Mochowa neprobojovala, srdce fanoušků si nyní může získat díky fantastické nahrávce, která zacloumá emocemi i těm nejuzavřenějším flegmatikům.
Will-o‘-the-Wisp je na poměry domácí alternativní scény výjimečnou deskou, jež má kouzlo oslovit i posluchače mimo dreampopovou nebo chcete-li alternativně folkovou bublinu. Jedním z takových jsem byl i já, tahle nahrávka mě naprosto odzbrojila svým poutavým zvukem a především magickou atmosférou, kterou si nejvíce užijete a oceníte někde o samotě.
Byl jsem proto rád, když trutnovská rodačka přijala pozvání k nám do redakce Headlineru, kde jsme si popovídali o příběhu nové desky, za kterou stojí několik let práce, neustálá potřeba všechno zdokonalovat, a hlavně vnitřní pocity, jež společně se svým producentem a hosty dokázala do hudby dostat. Možná i proto působila po celou dobu tuze skromným dojmem a o výsledné práci hovořila převážně v množném čísle.
Začnu trochu netradiční otázkou. V rámci našeho každoročního vyhlášení Headliner Best of 2023 jsme se v redakci shodli, že největším objevem minulého roku jste právě vy s deskou Will-o‘-the-Wisp. Nejen u nás jste ale sklidila pozitivní hodnocení, čekala jste to?
Co se týče krásné reakce vaší redakce, tak tu jsem vůbec nečekala a udělalo mi to upřímně radost. Když na něčem tak dlouho pracujete a pak přijde taková zpětná vazba, cítíte určité zadostiučinění. I když člověk netvoří primárně kvůli tomu.
V listopadu jste album křtila v Paláci Akropolis, jak jste si ho užila?
Nakonec opravdu nesmírně. Jen přípravy na koncert a vše ostatní, co tomu předcházelo, bylo trochu náročné, protože jsem těsně předtím onemocněla. Ještě den před křtem jsme se rozhodovali, jestli do toho s kapelou vůbec půjdeme. Hlas mi naštěstí jakžtakž fungoval, proto jsme to nechtěli zrušit. Na pódiu jako by pak ze mě všechno opadlo. Cítila jsem tu energii, co nám lidi dávali, a byl to pro mě takový magický večer nabitý snad všemi emocemi. Upřímně, již před mnoha lety jsem si Palác Akropolis vysnila. Z nějakého důvodu se v tom prostoru cítím dobře. Navíc je tam piano, což má pro mě taky zvláštní význam.
Máte v rámci muziky raději tu koncertní část nebo jste naopak ráda ve studiu?
Na tuhle otázku je těžké odpovědět, protože obojí přináší něco jiného, ale komfortněji se cítím ve studiu. Z koncertů mívám předem trochu obavy. Ne že bych měla strach, že něco nezvládnu, ale často to obnáší různé okolnosti, které mě trochu stresují – například zvukové zkoušky… Na druhou stranu, když se to celé podaří a dojde k napojení s publikem, ten pocit je k nezaplacení.
Pojďme k vaší nové desce Will-o‘-the-Wisp, která vyšla loni v listopadu. Pracovala jste na ní téměř šest let. Proč to trvalo tak dlouho?
Spolu s producentem Viliamem Bérešem jsme nebyli vázáni nějakým přesným plánem. Nescházeli jsme se až tak intenzivně, spíš nepravidelně. Tvořili jsme v relativně pomalém tempu a bez jakéhokoli tlaku. Chtěli jsme, aby nás to především těšilo a celý proces jsme si užívali.
To je z desky více než cítit a je znát, že jste si chtěla dát na celku záležet. Ta deska je po produkční stránce velmi dobře zpracovaná.
Ano, to jsme určitě chtěli. Oba s Viliamem jsme hodně citliví na každý detail a nechtěli jsme cokoli uspěchat, zkrátka všechno dotvořit podle našich představ. Desku jsme pak samozřejmě museli v nějakou chvíli uzavřít, ale byli bychom asi schopni na ní pracovat ještě dál. Já sama třeba kolikrát ani nemůžu spát, když se nějaká práce ukončí a já ještě vím o drobnostech, které by se daly vylepšit.
O práci na albu mluvíte v množném čísle. Zaujalo mě, že jste se podělila o psaní textů s Terezou Frantovou, Maellou, Jamesem Harriesem i Danielem Žižkou, který zahostoval na skladbě Pierrot. Jak moc byli všichni tito lidé pro vás zásadní a jak moc ovlivnili samotnou nahrávku?
Co se týče hudby, tu jsme vytvářeli spolu s Viliamem. Já většinou přináším v základu složenou píseň s pianem a Viliam pak pracuje se zvuky, přidává do písně další harmonické nápady nebo pasáže a podobně. Ohledně textů to probíhalo tak, že jsem měla většinou u každé písně už docela konkrétní představu, co bych chtěla říct. Měla jsem napsanou i spoustu fragmentů, ale nejsem moc dobrý angličtinář. Proto vždycky požádám o spolupráci například Terezu Frantovou, se kterou jsme společně napsaly už hodně textů. Jedná se o asi nejtěžší část procesu, protože mám vždy předem píseň už zažitou ve svém imaginárním jazyce, který je pro mě těžké opustit. Podobně jsem takto spolupracovala na skladbách Luminous a Norbert se zpěvačkou Maellou.
A chtěla jste od začátku do alba posadit i mužský vokál?
Už když jsem tu písničku začínala psát, představovala jsem si ji jako duet s mužem. Dlouho jsem přemýšlela a poptávala se okolí na nějaké tipy a nemohla přijít na nikoho, u koho bych cítila, že by to mohlo na sto procent fungovat. V jednu chvíli už to vypadalo, že se bez mužského vokálu budu muset obejít. Ale pak se mi na Instagramu objevilo storíčko, kde Daniel Žižka zpívá a hraje úryvek mojí písně. Bylo to nádherný, vůbec jsem v tu chvíli nechápala, že je tady někdo s takovým hlasem, a bylo mi to něčím hodně blízké. Hned jsem ho proto oslovila. Navíc mi připadalo, že se hodí právě pro postavu Pierrota. Byla jsem moc ráda, že Dan do toho se mnou šel, a společně jsme pak začali tvořit text. Poslal mi hned krásné nápady a šlo to velmi rychle.
Osobně mě překvapilo, že máte s Danielem Žižkou relativně podobně laděný hlas. Připadá mi, že z vás obou jde podobná dynamika a koneckonců i emoce.
To je pravda. Je neuvěřitelná náhoda, že jsme se takhle sešli, a myslím, že se na spoustu věcí díváme podobně. Když jsem Daniela slyšela poprvé, měla jsem z toho přesně ten pocit, jaký máte vy. Jako bychom tam měli něco společného a dobře to všechno do sebe zapadlo.
Měla jste nějakou nosnou inspiraci pro druhou desku?
Album netvoří úplně konkrétní příběh, respektive určitě jsem k němu takto nepřistupovala. Nesnažila jsem se písně na sebe nějak navázat. Spíše to všechno sjednocuje zvuk a nějaká nálada, která je pro mě specifická.
Co se týče námětů textů, tam jsem se inspirovala například výtvarným uměním a postavami z obrazů, do kterých jsem se vžívala. To je možná také jeden z faktorů, který skladby propojuje. Odmalička mě oslovuje také téma vesmíru. Do písní obecně vkládám své nerealistické představy a fantazie, ale zároveň každá píseň v sobě nese i skutečné emoce ze zážitků mého života.
V jednom ze starších rozhovorů jste řekla, že právě bludička (Will-o‘-the-Wisp) je určitou metaforou nahlédnutí sama do sebe.
Ano, přesně tak. Každý si bludičku může převést sám na sebe. Bludička jako téma mě přitáhlo nejprve čistě vizuálně, jako krásná nadpřirozená bytost, co láká svým světýlkem.
Zřejmě tím hlavním spouštěčem byl pro mě jeden obraz Františka Kavána, který právě zachycuje bludičky v krajině. Bludička v sobě zároveň nese něco temného a mně se vždycky v rámci umění líbily a přitahovaly mě věci, které obsahují obě ty stránky – jak tu světlou, tak i tu stinnou, odvrácenou.
Nemohu si pomoci, ale v některých písních prostě slyším Lanu Del Rey, konkrétně její album Born to Die (2012). Inspirovala jste se?
Lana Del Rey byla pro mě v minulosti určitě také jednou z velkých inspirací. Album Born to Die jsem zhruba před deseti lety hodně poslouchala, takže ve mně mohlo zanechat nějakou stopu. Věřím ale, že tahle deska má svoji vlastní hudební DNA.
A je nějaký interpret, který vás v současné době baví a máte ho třeba i za svůj vzor?
Přiznám se, že v době tvorby desky jsem toho moc neposlouchala. Chystám se teď opět začít poslouchat novou hudbu a rozšířit si obzory. Byla jsem hodně pohlcena novým albem, takže jsem už neměla úplně kapacitu poslouchat další muziku. Ale ještě co se týče minulosti a inspirací, určitě mě hodně ovlivnila i klasická a stará hudba. Hrála jsem asi devět let na housle a později jsem byla klasikou hodně obklopena na konzervatoři. Tehdy mě nadchla Regina Spektor, díky níž jsem zatoužila doprovázet svůj hlas pianem. Obdobně jsem pak milovala album Felt Mountain od Goldfrapp.
Ty písničky reflektují hodně osobní téma, která je pro vás ta nejosobnější?
Asi tou úplně nejosobnější bude eponymní Will-o‘-the-Wisp, tedy bludička, která desku zakončuje. Když ji zpívám, mám pocit, že se dívám dovnitř sebe a vidím tam všechny své stránky. A tím myslím třeba i ty špatné.
Když se ohlédneme časem zpět, v čem spatřujete největší rozdíl mezi vaší první a druhou deskou? Váš debut Waiting for the White Raven jste natočila v roce 2016.
První deska vznikala hodně spontánně, vlastně téměř úplně bez zkušeností. Tehdy jsem prostě složila písničky, a tak, jak byly, jsem je nahrála ve studiu. Klavír i zpěv se nahrávaly naráz, takže pak nebylo moc možné s tím nějak výrazně produkčně pracovat. Do nahraných stop se pak muselo napasovat a rytmicky vklínit živé smyčcové kvarteto. Produkce se tehdy ujal Matouš Godík, který album okořenil svými krásnými elektronickými party.
Jak jsem ale už zmínila, nešlo do toho už příliš zasahovat. Když se k tomu teď zpětně vracím, jsem vlastně opravdu ráda, že vznikla tímhle, dnes už neobvyklým způsobem.
Ale co se týče stylu, ten si pořád udržujete relativně stejný.
Asi je to tak. Myslím si, že nějaké to mnou omílané hudební DNA zůstává, ale určitě se hodně proměnil celkový zvuk. Přijde mi teď větší, hodně vrstevnatý a barevnější… Přistupovali jsme k tomu od začátku tak, abychom s každou písní mohli cokoli udělat a dál ji rozvíjet, například úplně vyhodit piano, čemuž jsem se zprvu bránila. Viliam mě ale dokázal přesvědčit a jsem za to ráda, protože jsem měla před sebou najednou tolik dalších možností!
Dočetl jsem se, že máte v plánu do budoucna vydat album jen s českými texty. Co vás k tomu vede?
Po pravdě, tou češtinou si ještě nejsem úplně jistá. Ráda bych do budoucna v češtině něco vydala, ale nevím, jestli to bude celé album. Dosáhnout dobrých českých textů je hodně náročné a asi bych si musela najít docela jiný způsob, jak věci vyjádřit.
Co se týče dalšího konceptu, chtěla bych dál pokračovat v podobném duchu. Už teď vím, že bych ráda napsala píseň, kde bych ztvárnila postavu vodníka. Potřebuji si akorát ještě rozmyslet, kdo vlastně bude tím vodníkem, jak ten motiv přenést do současnosti a jaký za tím bude příběh nebo metafora.
Takže se budete chtít stále držet těchto pohádkových motivů?
Přesně tak!
Nemohu se ještě nezeptat na vaši zkušenost s národním kolem Eurovize. Toho jste se zúčastnila dokonce dvakrát, v letech 2019 a 2020. Není vaše hudba pro takové komerční události trochu citlivá?
Řekla bych, že možná právě proto je dobře podobnou muziku do takových soutěží „propašovat“. Možná právě ta citlivost je elementem, který v té soutěži občas může chybět. Proto jsem vůči takovým událostem už otevřená. Na druhou stranu chápu, že vám to třeba nemusí do formátu té soutěže sedět…
Tak jsem to úplně říct nechtěl. Jen mě trochu překvapilo, že se tam objevila právě vaše hudba. Ostatně, dalo vám to něco?
I pro mě to do určité míry bylo překvapení, protože poprvé jsem píseň True Colors do Eurovize poslala na základě ponouknutí ze strany muzikanta a organizátora songwriting campu Jana Vávry. Netušila jsem, že se dají písně do soutěže posílat a nikdy by mě nenapadlo, že do této mou píseň vyberou. Moc mě potěšilo, že tomu byli otevření. Zvláště podruhé u písně White & Black Holes, která je, řekla bych ne-mainstreamová.
Určitě mi účast v národním kole pomohla dostat se k více lidem. V dnešní době je těžké docílit toho, aby si vás někdo opravdu poslechl. To si myslím, že je i do budoucna největší motivace, pokud by se taková příležitost znovu naskytla.
Šla byste do toho na třetí pokus?
Teď nevím jistě, ale asi bych do toho znovu šla. Všechny aktivity, které se s tím pojily, mě bavily a oba dva ročníky jsem si užila. Mám na to opravdu moc hezké vzpomínky. Každopádně by bylo skvělé, kdyby se do budoucna koncept soutěže ještě trochu proměnil. Například letos bych si téměř nevšimla, že národní kolo proběhlo. Je to asi pořád trochu pod povrchem.
A jaké jsou teď plány Barbory Mochowe na rok 2024?
Když už si teď nová deska žije svým vlastním životem, dostala jsem velkou chuť do psaní nových věcí. Takže se teď nejvíce těším na realizaci nových nápadů. Doufám také, že se nám s novou kapelou podaří odehrát hezké koncerty na zajímavých místech. Dali jsme se teď dohromady díky křtu desky v Akropoli a byla by škoda této spolupráce nevyužít naplno. Byla jsem zvyklá často hrát i třeba jen sama s pianem a teď s těmito skvělými muzikanty cítím novou, obrovskou energii. A kromě toho také můžu odsednout od piana a mít bližší kontakt s publikem. Také bych ráda ještě natočila nějaké klipy k mým nejoblíbenějším písním na desce. Věřím, že tenhle rok bude stát za to!
Seznamte se
Prvním projektem zpěvačky Barbory Mochowe byla alternativní popová skupina Sinuhet, se kterou nahrála jednu studiovou desku. Kapelu záhy opustila, aby v roce 2016 debutovala svým sólovým albem Waiting for the White Raven. Následně o tři roky později vydala singl True Colors, s nímž vystoupila v národním kole Eurovize 2019. Poutavost jejích skladeb zaujala porotu natolik, že o rok později znovu o účast na Eurovizi bojovala. Ačkoli ani jeden ze dvou pokusů nevyšel, Barbora Mochowa dále pracovala na své druhé desce Will-o‘-the-Wisp, která spatřila světlo světa v listopadu minulého roku (2023). A nejen redakci Headlineru velmi příjemně překvapila.