„Jako i na předchozích deskách spojuju to, co se děje mně a ve mně s tím, co se děje kolem,“ říká Kvietah, která na albu zatím pracuje, ale už zná datum jeho křtu – dojde k němu 19. října v pražském Paláci Akropolis.
V Samotě zpíváte mimo jiné Prach jsi a v prach se obrátíš, přemýšlíte hodně nad existenciálními otázkami?
V kontextu téhle písně je to myšleno tak, že vnímám, že moje bolest přejde, že je to dočasný pomíjivý pocit. Situace všude po světě, ať už na Blízkém východě, na Ukrajině, nebo v Africe, je destabilizovaná, a i když je u nás bezpečno, existenciální otázky to ve mně určitě vyvolává. Zároveň s plánovanými škrty na ministerstvu kultury je ohrožená i moje práce, ohrožuje to moji existenci jako hudebnice.
Desku se chystáte vydat v září. Jakou energii cítíte při jejím vzniku?
Na mojí energii se momentálně výrazně podepisuje, že tenhle rok dokončuju školu, do toho učím a hodně hraju, takže jsem dost vyčerpaná. Co se ale týče desky jako takové, pracujeme na ní spolu s kapelou, což je pro mě strašně nabíjející. Vždycky přinesu na zkoušku novou věc a kapela ji spolu se mnou znovu tvaruje, baví mě to. Zároveň se žánrově posouvám asi i díky svým spoluhráčům do tvrdšího a ostřejšího zvuku. V pár písních hraju na elektriku a u toho se dá výborně vybít vztek a smutek a vůbec všechny emoce.
S jakými myšlenkami jste se do ní po, z mého pohledu, silné a dobře přijaté desce Díky, včely pustila?
Kladné přijetí Díky, včely mě samozřejmě potěšilo. Nijak zvlášť to ale moji tvorbu neovlivňuje. Píšu od svých 10 let a je to pro mě potřeba a zvyk. Myslím a doufám, že psát budu vždycky. Ať už Klempíř seškrtá výdaje na kulturu na polovinu a já se tím nebudu moct živit, nebo budu hrát na velkých stagích a bude se „dařit“.
Jste při tvorbě obklopena stejnými lidmi jako na minulé desce?
Při skládání bývám sama u sebe v bytě, nebo se svým kocourem. Při aranžování už nesedím ve studiu s Nikolou Šolajou. Aranžujeme spolu s kapelou a produkujeme zároveň, protože produkci nové desky dělá Honza Skorunka, náš kytarista. Radíme se ale dál s Nikolou Šolajou a jednu píseň bude produkovat on. Jen jsme to tentokrát přirozeně začali tvořit společně s kapelou.
Vaše minulá deska měla naprosto zaslouženě hezké ohlasy. Co vám přinesla, co jste díky ní zažila?
Asi nejvýraznějším zážitkem, který mám přímo díky desce, byly Ceny Anděl. Ty ve mně vyvolaly smíšené pocity. Na jednu stranu jsem cítila, že mě ocenila společnost, které jsem se nikdy necítila být součástí a byla jsem za to ráda. Zároveň jsem vychovaná v přesvědčení, že věci, které nás naplňují, neděláme kvůli cenám ani počtu diváctva na koncertech. Akce sama pro mě byla rovněž prvním setkáním s reálným showbyznysem, rozhodně zajímavá zkušenost.
Jinak mi deska samozřejmě přinesla spoustu radosti skrze sdílení s lidmi, na koncertech s kapelou i sólo.
S novou písní se prý vracíte k osobním tématům. Bude mít i nová deska nějaké převažující téma. Je nějaký silný směr, kterým vás to tentokrát při tvorbě táhne? Tisková zpráva mluví o větší hloubce a upřímnosti – čeho se bude týkat?
Za poslední dva roky jsem prožila několik náročných rozchodů a jak vztahy samotné, tak rozchody mě motivovaly k tvorbě. Jako i na předchozích deskách spojuju to, co se děje mně a ve mně s tím, co se děje kolem. V kabinetu Múz 17. 3. Zahrajeme s kapelou tři nové písně, které budou na desce – Samotu, Laila Tov a Feťáky pocitů. Text k Feťákům pocitů napsala převážně Monika z kolektivu Prádelna. Je to text o její životní zkušenosti, která vzhledem k tomu, že byla dlouhou dobu bez domova, je hodně jiná než většiny populace. Jsem ráda, že skrze mě může zaznít taková výpověď. K písni Laila Tov mě inspiroval můj bezvýchodný vztah a situace na Blízkém východě, konkrétně genocida, kterou spáchal Izrael v Gaze.
Co kromě práce na desce je pro vás letos důležité? Na co se těšíte? K čemu míříte?
Je pro mě hodně důležité dodělat školu – skladbu a aranž populární hudby na Pražské konzervatoři. Hodně pro mě znamená, že mám profesora hlavního oboru Vladimíra Figara, který ke mně přistupuje jako k sobě rovné, což jsem nejen v hudebním vzdělávání vesměs postrádala. Jsem strašně ráda, že se mně a mé spolužačce – Kláře Čmejrkové (Jiný metro), podařilo založit každoroční orchestrální koncert oddělení populární skladby, tenhle rok bude již třetí ročník. Studentstvo pop skladby, což je taková liberální větev konzervatoře, má tak možnost vyzkoušet si svůj obor v praxi, a navíc nás ta akce strašně spojila. Navzdory nedůvěře a odrazování vedení populárního oddělení jsme založily něco, co má podle mě velký smysl. Orchestrální zvuk si člověk moc často dovolit nemůže a na škole je to jedinečná příležitost, které mi dává smysl využít.
Tenhle rok jsme spolu s dvěma spolužáky – Klárou Čmejrkovou a Alexem Matějíčkem napsali musical short na motivy románu Intermezzo Sally Rooney a hodně se těším, až ho i s orchestrem zahrajeme 20. 4. na koncertě v sále Pražské konzervatoře.