Roy Ellis: Křičeli na mě „neg*e“. A pak mi tleskali. Ukázka z knihy Šéf skinhead

Roy Ellis, známý jako Mr. Symarip opět zavítá do České republiky. 21. listopadu zahraje pro své fanoušky v pražské Malostranské Besedě a připomene, proč je dodnes považován za jednu z klíčových postav hudebního žánru, který spojil Jamajku s britskou scénou.

Roy Ellis prožil těžké začátky plné rasismu a nenávisti, ale díky hudbě našel svobodu a uznání. V knize Šéf skinhead odhaluje fascinující příběh svého života – od nuzných začátků na Jamajce,  prvních koncertů v černých klubech až po status ikony. Český překlad knihy, ze kterého si můžete přečíst ukázku, je v tuto chvíli vyprodaný. V crowdfundingové kampani ale vzniká audiokniha, v níž se ústřední role zhostil herec Filip Kaňkovský.

Kapitola 10: Na pódiu jseš někdo

Pořád jsme zkoušeli. Skoro každej den. A od toho se odvíjel všechen úspěch, co následoval. Neustále jsme se zlepšovali. Po čase jsme hráli první koncerty v malejch klubech, na svatbách a oslavách narozenin a u dalších drobnejch příležitostí. Zatím to nebylo nic zvláštního, ale začali jsme.

Ska bylo ještě pořád segregovaný od bělošský hudební scény. Ale americká černá muzika nebyla. Hudbu z Tamla a Motown, která se hrála ještě chvíli předtím, než přišlo ska, poslouchali všichni. Soul a funk – to bylo všude. James Brown, Sam & Dave, Wilson Picket, Ottis Redding, úžasný písničky z vydavatelství Stagg. To byl zvuk tý doby. A to byla muzika, kterou jsme měli v programu i my s The Bees. Kombinovali jsme tehdy ska a soul, hráli jsme písničky od Temptations a dalších skvělejch muzikantů z Ameriky. Pamatuju si, jak jsem po všech čertech sháněl desky a snažil se z nich všechno odposlouchat a ty songy se naučit.

A James Brown.
James Brown byl hvězda tý doby. A taky můj největší idol.

Dodnes umím zazpívat všechny jeho songy. Tehdy jsem se ho snažil úplně zkopírovat, jeho zpěv, jeho pohyby, jeho tanec. Odkoukal jsem od něj spoustu triků. Třeba když tancuješ a na- jednou nečekaně nakopneš stojan na mikrofon. Když máš kulatej stojan a kopneš správně, tak nespadne, ale mikrofon se ti vrátí přímo do ruky. Lidi tyhle drobnosti milovali. Nebo salto. Když jsem ho předvedl poprvé, byla to ve ska hudbě úplně nová věc. Přitom jsem ve skutečnosti jenom imitoval Jamese Browna. Najednou jsem začal improvizovaně předvádět všechno, co jsem od něj viděl. A pozdějš to zas lidi kopírovali ode mě, protože tak to v týhle branži obyčejně chodí. Vždycky musíš někde začít.

Když jsem vtrhnul na pódium, já dokonce sám sebe viděl jako Jamese Browna. On byl můj předobraz. Bylo to tak intenzivní. Někdy jsem měl skutečnej pocit, že někde tam uvnitř mýho těla je opravdickej kousek Jamese Browna. Přímo v mojí duši. Ale zvláštní bylo, že jsem se s ním nikdy v životě nesetkal. Když přijel koncertovat do Londýna, já už někde jinde hrál svoji vlastní muziku.

Ale to všechno přišlo až pozdějš. Teď jsme pořád ještě na začátku. Netrvalo to dlouho a s The Bees jsme konečně dostali naši první velkou šanci. Ty večírky s Owenem Grayem u mě doma se nečekaně vyplatily. Owen nás totiž oslovil, jestli bychom mu nedělali doprovodnou kapelu. A tak jsme náš první opravdickej koncert odehráli právě s ním v jednom slavným černým klu- bu na severu Londýna. Tomu klubu říkali The Four Aces a byl ve čtvrti jménem Dallston. Owenu Grayovi jsme potom dělali doprovodnej band ještě několikrát v různejch dalších londýn- skejch podnicích, jako byl El Partido, Runjamm, Times Club a podobně.

Ale ten náš první koncert, ten si pamatuju zřetelně. Než nás Owen Gray přizval, tak jsme pořád jenom zkoušeli, zkoušeli a zkoušeli. Ještě nikdy předtím jsme nehráli pořádně. Byla to pro nás všechny velká výzva a taky velká zkušenost. A úplně nejvíc si z toho pamatuju, jak skvělý to bylo hrát pro tolik lidí.

Když Owen Gray dokončil svoji část show, měli jsme se vrátit zpátky na pódium bez něj a ještě chvíli hrát nějakou hudbu k tanci. A to jsme taky udělali. V tom klubu tehdy bylo hodně rastamanů a těm se vážně líbil zvuk mýho trombónu. Bylo mi jasný, že jsou taky fanoušci Dona Drummonda, jako já. My jsme tehdy hráli předělávky hodně známejch písniček. A mezi nima i jeden song od Delroye Wilsona, kterej byl už tehdy velká jamaj- ská hvězda. Mám stejnou barvu hlasu jako on a umím ho dost dobře napodobit. A tak jsem začal zpívat: „Give me a chance, give me a chance – dej mi šanci, dej mi šanci!“

Jeden z těch rastů to vážně žral. A tak se rozhodl, že už nechce, abych hrál na trombón. Když jsme tu písničku dohráli, vrátil jsem se zase k dechový sekci, ale on si to ke mně nakráčel a spus- til: „Ne, rasto, okamžitě polož ten trombón. Schovej to a zpívej zase jako Delroy Wilson!“ Tehdy jsme ještě pořád měli našeho původního zpěváka Johnnyho, kterej zbožňoval soulovou hudbu, ale zpívat reggae mu moc nešlo. Říkali, že jeho hlas nemá takovou sílu. Ale já byl jak nějakej imitátor. Uměl jsem zazpívat skoro každou písničku, aby zněla téměř jako na nahrávce. A ten zatracenej rastaman si toho všimnul.

„Hele, Johnny, nech teď zpívat Roye! Ať zas zpívá Roy!“
Trval na tom a nedal se odpálkovat.
A najednou celej klub skandoval, ať zpívá Roy, protože Roy zazpívá jakejkoli styl.

A já to teda udělal.

Když jsem si stoupnul dopředu na pódium, začaly se dít věci. A cítil jsem se skvěle. V tu chvíli mi došlo, že jsem hlavní zpěvák, žádnej trombóňák. A to byl vážně zatraceně dobrej pocit. Na trombón jsem chtěl hrát, protože jsem byl stydlivej. Ale teď jsem si uvědomil, že zpívání bylo stejně celou tu dobu uvnitř mě. Proto jsem přeci předtím točil svoje písničky se Sonnym Burkem. To, co se mi ten večer stalo, byl svým způsobem zázrak.

Najednou jsem měl úplně jasno. Vždycky jsem snil, že budu zpěvák. Čekal jsem na to celej život, protože to jsem chtěl celej život dělat. Chtěl jsem bavit lidi a dívat se, jak tancujou. Chtěl jsem koukat na mladý holky, jakou maj zábavu. Chtěl jsem přesně ty samý věci jako každej začínající muzikant. Ale nebylo pro mě důležitý jenom to, že jsem byl na pódiu, že jsem zpíval, hrál muziku, bavil lidi a užíval si každej okamžik. Nejdůležitější věc, kterou jsem si uvědomil, byla, že když vyjdeš na pódium, najednou jsi někdo.

Moje žena mi radila, abych tohle nikdy neříkal. Ale já ti to stejnak řeknu. Důvod, proč jsem se cítil zrovna takhle, byl prostej. Cítil jsem se tak, protože jsem měl za sebou tolik špatnejch a násilnejch zkušeností z Jamajky i Anglie. Pravdou je, že od toho okamžiku, kdy mi to došlo, jsem se cítil v bezpečí, jenom když jsem byl na pódiu. Až do dnešního dne se na tom nic nezměnilo. Mimo pódium, když tě nikdo nezná, jsi pro spoustu lidí jenom další negr. Jsi jenom nějakej zbytečnej černoch. Ani nevím, kolikrát jsem ten pocit zažil.

I o spoustu let později, když jsem hrál v Německu. Pořád si pamatuju, jak tam na můj koncert přišel jeden skinheadskej moula. Byly tam stovky lidí a po svý show jsem se jim podepisoval. Tenhle plešatec za mnou přišel, že chce taky autogram. Chtěl, abych se mu podepsal přímo na hlavu. Přišlo mi to trochu pitomý, ale udělal jsem to. Proč ne. Když jsem skončil s podepisováním, šel jsem zpátky do šatny, abych se převlíkl. Ten večer mi pořadatel řekl, že z klubu jednoduše dojdu do hotelu, že je to jenom kousek. Tak jsem vyšel z koncertního sálu a najednou jsem uslyšel, jak někdo křičí do tmy.

„NEGŘE!“

Okamžitě mi prolítlo hlavou: „A máme to tu zas. Nějakej nácek! Ultrapravičák!“
Jenže kdy jsem se otočil, viděl jsem tam toho skinheada, co si za mnou před chvílí přišel pro autogram, s mým vlastnoručním podpisem přes tu jeho hnusnou kebuli. Byl zlitej na plech a ně- jakej jeho kamarád se mu to snažil vysvětlit: „Chlape, vždyť to je Roy Ellis, Šéf skinhead.“ A ten ožralej plešatec se na mě snažil zaostřit a pak začal blekotat: „Hele, Royi, mohl bych se s tebou vyfotit?“

Souhlasil jsem.
„Počkej, za minutu jsem zpátky,“ řekl jsem mu. Ale už jsem se tam nevrátil.

A přesně to se teď snažím vysvětlit.

Hodně lidí, který tě vůbec neznaj, tě hned odsoudí. Myslej si, že jsi nýmand, jenom kvůli barvě tvojí kůže. Změnilo se to až na pódiu. Na pódiu, tam se doopravdy cítíš, jako bys byl někdo. Nikdo ti nenadává. Nikdo se ti neposmívá. A právě proto pro mě pódium znamená radost a hrdost. A to všechno začalo ten večer, kdy jsme úplně poprvé doprovázeli Owena Graye.

Z pódia jsem sestoupil jako jinej člověk.

Během toho stejnýho večera jsme se navíc seznámili s klukem, kterej se stal manažerem The Bees. Jmenoval se Charlie a provozoval The Four Aces. Kvůli němu tomu místu spousta lidí říkala prostě Charlieho klub. Byl dost vášnivě zapálenej do muziky a hodně nám pomohl.

Charlie nám začal domlouvat koncerty v černejch klubech po celý Anglii. Díky němu jsme taky natočili naši první nahrávku. Charliemu se totiž zatraceně líbila písnička Everyday You Got Me Cry Girl, kterou jsme hrávali živě. Jednou nám řekl: „Chlapi, tohle musíte nahrát!“ Zamluvil studio, zaplatil za něj a my jsme to udělali. On ale tu písničku nevydal u žádný nahrávací společnosti. Dal ji ven jako pre-select. To bylo něco jako white label, desky bez dalšího označení, ale určenej pro soundsystémy. Ten singl nechal vylisovat, ručně na něj napsal The Bees a to potom střelil chlapíkům od soundsystémů.

Ani od Charlieho jsme za to nikdy nedostali ani penci. Alespoň jsme ale od té doby slýchali náš song na večírcích a tancovačkách. Dodnes je to jediná písnička, kterou jsme natočili s Johnnym, původním zpěvákem The Bees. Netuším, kde je tý nahrávce ko- nec, natož co se s ní dál stalo, ale když jsem mluvil s Charliem naposled, to bylo tři roky předtím, než umřel, smál se a říkal mi: „Ještě pořád mám master!“ Oficiálně ta písnička každopádně nevyšla až do roku 2009, kdy jsem ji natočil na svoje sólový album Skinhead Dem a Come, který vydal Liquidator Music.

Charlie byl dobrej člověk. Sehnal nám autobus a všude jezdil s náma. Dokonce jsme měli i řidiče, kterej každýho vyzvedával doma. Spoustu času jsme trávili spolu.

Byl to velkej autobus.
Byl to autobus značky Commer.
Všechno šlo dobře, ale hned jak jsme začali víc koncertovat, byli jsme čím dál naštvanější na našeho původního zpěváka. Po- každý, když jsme ho přijeli vyzvednout k němu domů, jsme na něj museli čekat, čekat a čekat. Pak jsme obyčejně zjistili, že za- tímco my čekáme v autobusu, on u sebe v ložnici klátil nějakou holku. Charlie toho měl dost. „Chodí pozdě do práce! Na tohle nemáme čas! Proč místo něj nenecháte zpívat Roye? Stejně zpívá líp než Johnny!“ rozčiloval se už celkem pravidelně.

Charlie nemohl Johnnyho vystát. Nakonec už to nevydržel a po koncertě za náma přišel a řekl to na rovinu: „Jestli Roy nezačne zpívat, hledejte si novýho manažera.“ A tak kapela hlasovala. A rozhodla se, že Johnny dostane padáka. Od dalšího vystoupe- ní až do konce týhle kapely jsem už zůstal hlavním zpěvákem já.

Charliemu se fakt líbil můj hlas. Pořád to opakoval: „Copak Roy, ten zazpívá cokoli. Cokoli! Ne jako ten kozel!“
Od tý chvíle už byl Charlie spokojenej.

Staral se nám o spoustu věcí. Mimo jiný byl taky náš uvaděč, jeho prací bylo každej večer představit kapelu publiku, který na nás přišlo. Měl to hodně rád. Vždycky vrazil na pódium a rozhicoval lidi: „Dámy a pánové, teď přijdou The Bees, pořádně jim zatleskejte!“ Ale nikdy mě nepředstavil jako Roye Ellise. Tehdy jsem se totiž rozhodnul, že na pódiu budu používat svoje prostřední jméno. Roy Barrington.

Byl jsem Roy Barrington. Byl jsem frontman The Bees. Byl jsem někdo.

O Royi Ellisovi

Roy Ellis, alias Mr. Symarip, je známý jako průkopník ska a reggae hudby, který svou kariéru začal v 60. letech v Londýně. Jeho kapela Symarip vydala nesmrtelný hit Skinhead Moonstomp, který zásadně ovlivnil britskou kulturu reggae i punku. I po více než 50 letech na scéně Ellis stále koncertuje po celém světě a svou energií dokazuje, že jeho hudba nestárne.

O knize

Kniha Roy Ellis: Šéf skinhead je osobním příběhem Roye Ellise, který se z malého jamajského chlapce stal ikonou britské hudební scény. Text přináší pohled do zákulisí doby, kdy ska a reggae spojovaly různé kultury a překonávaly předsudky. Autorem knihy je šéfredaktor Headlineru Honza Vedral, který se zaměřuje na hudební příběhy, jež rezonují i mimo svět hudby. Český náklad knihy byl vyprodán a nyní se připravuje audioknižní verze, na kterou právě probíhá crowdfunding.