Myslel jsem si, že v rozhovoru přes Zoom si budeme povídat hlavně o ní. O tom, jak se dala dohromady s německým producentem s pro Čechy vtipným jménem DJ Koze a jak spolu několik let v naprostém utajení na dálku připravovali písničky plné experimentů i hitovosti. Róisín Murphy se ale během našeho povídání rozhodla jít mnohem víc do hloubky. Místy s až nebývale krutou upřímností a britskou nonšalancí mluví o celé své kariéře, náhodách i atmosféře začátků, kterou voní jenom nezávislé malé scény.
Váš poslední koncert v Praze vzbudil mezi fanoušky docela rozruch. Co si z něj pamatujete vy?
Nulu.
Dobře!
Byla jsem na turné a hráli jsme hodně. Mám to celé rozmazané. Tenhle večer byl nejspíš rozmazaný do zelena. Ano, asi to bylo do zelena.
Fanoušci si pamatují finále, kdy jste lidi prostřednictvím kamer vzala až k sobě do šatny, kde koncert končil. Jak vás to napadlo?
Už jsem si s tímhle nápadem pohrávala dřív. Už před spoustou let na turné k albu Overpowered jsem začínala živým přenosem ze šatny na obrazovku na pódiu. Ale tehdy do toho ještě nebyla zatažená kapela. V zákulisí jsem byla jenom já, připravovala jsem se, zatímco muzikanti už hráli na pódiu. Pak když byl lockdown, dělali jsme v Anglii přímé přenosy z jednoho skladiště. A tehdy mě napadlo, že přijdu na pódium z druhého konce skladiště. Můj hudební režisér Eddie Stevens je úžasný. Dokázal některé skladby připravit tak, abychom je mohli kompletně zahrát bezdrátově, klidně i na akustické nástroje. A tak se z nás stala taková mariachi kapela, která se nemusí omezovat prostorem. Postupně se to potom vyvinulo a stalo i součástí běžných koncertů. Jenom jsme šli víc na hranu.
V jakém smyslu?
Kapela se mnou nejen vyjde na pódium, ale na konci také odejde. Máme mnohem víc kamer než kdysi. No, kolik jich teď budeme mít na pódiu?
To já netuším!
Myslím, že šest. Tolik jsme jich neměli ani na předchozím turné k Róisín Machine. Vždycky mi šlo totiž o to ukázat kromě toho, co dělám já, i to, co předvádí moje kapela. Protože moje kapela, to je moje největší přednost. Všichni jsou výborní muzikanti, dokážou si navzájem střídat nástroje. Je opravdu úžasné, co na pódiu zvládnou. A občas je obtížné na to dostatečně upozornit, aby to bylo vidět a všem došlo. Často jde o komplikované hudební věci. A já chci, aby lidi na vlastní oči viděli, jak skvělá ta kapela je, jak celá hoří.
Mimochodem Eddieho Stevense u nás známe docela dobře. Jeho žena je zpěvačka Jana Kirschner a produkoval řadu českých a slovenských desek. Víte o tom?
Samozřejmě! Vidíte, na to jsem před tímhle rozhovorem ani nemyslela…
Pojďme teď ale k vaší aktuální desce Hit Parade. Vím, že jste ji tvořila na dálku, a jako posluchač musím říct, že zní dost odlišně od všeho, co jste zatím udělala. Jak to s ní bylo?
Všechno to začalo asi před šesti lety, kdy jsem Stefanovi (DJ Koze – pozn. redakce) natočila několik písniček na jeho album knock knock. Myslím, že jsem tehdy byla poslední, kdo na jeho album přispěl. Jakmile byla nahrávka hotová, už neměl co na práci, ale ještě mu zbyly nějaké nápady. Tak mi je poslal a řekl, že by se mnou rád natočil album. Že na to není žádný tlak a že až budeme cítit, že je hotové, tak ho vydáme. Taky mi řekl, že budeme pracovat na dálku, a jestli bych mohla používat stejný software, abychom spolu mohli jednoduše sdílet rozpracované skladby. To všechno pro mě bylo nové. Nikdy předtím jsem si sama zpěvy nenatáčela. Alespoň ne ty na album, maximálně nějaká dema na čtyřstopák doma.
To bylo ještě před covidem…
Ale perfektně to zapadlo do časového rámce. Vždyť díky tomu jsem si natočila několik skladeb i na album Róisín Machine. Myslím, že v nich je slyšet ta moje radost. Jak jsem nadšená. „Wow! Mám další track! To je skvělý!“ Najednou jsem totiž díky téhle spolupráci byla schopna si sama sednout a natočit píseň. Inspirovalo mě to, bavilo mě to a měla jsem radost, na co všechno jsem přišla. Dalo mi to svobodu. Ten software mi umožnil dělat, co jsem potřebovala – tedy nahrávat zpěvy, různé vokály, alternativní nápady…
To jste předtím nedělala?
Obyčejně cokoli navíc jsem nahrála, zůstalo v mixu ztišené. A já za producentem šla už s tím, co jsem si myslela, že má v písničce být. Se Stefanem to bylo jiné. Tentokrát jsem mu dávala celou session, mohl ji celou prozkoumat, vrátit se k čemukoli, co jsem v rámci ní natočila. Klidně k prvotní melodii, kterou jsem si nazpívala ještě bez hotového textu. A klidně se mu právě tenhle náběr, který vznikl jen na zkoušku, mohl líbit a mohl ho použít spíš než ten podle mého nejlepší tejk. V tomhle jsem mu musela velmi věřit a musela jsem být hodně otevřená. A taky trpělivá a připravená na překvapení z toho, co mi pošle zpátky. Trpělivá jsem musela být opravdu hodně.
Proč?
Hned na začátku mi řekl, že na těch skladbách bude pracovat, jenom když to tak bude cítit. Nechtěl žádný tlak, a tak pod žádným nebyl. Nikomu jsme ani neřekli, že na tom albu pracujeme. Ani jsem neměla potřebu, stejně jsem zrovna vydávala Rósín Machine a měla jsem už naplánovanou spoustu věcí. Nebyla jsem v takové té fázi, kdy si říkáte: „Ksakru, potřebuju desku!“ Takhle ta nová nahrávka vznikla, jako koníček.
Prostě jste si udělali radost. Co vás na mixech, které vám DJ Koze poslal, překvapilo nejvíc?
Byla jsem překvapená konstantně. Nebylo to tak, že bychom si řekli, teď potřebujeme taneční písničku a teď zase trochu UK Garage. Bude to znít jako klišé, ale s ním to bylo jako dělat sochu z kusu neopracovaného kamene. Kdybych mu řekla: „Teď potřebuju hit?!“ To by ho vyděsilo. On je zkrátka Němec a má velmi analytickou povahu. Klást na něj nějaká očekávání – to by bylo moc. A to já nedělala.
Album jste ale pojmenovali Hit Parade. Proč to?
Když mě Stefan na začátku požádal o spolupráci, tak mi říkal: „Dostanu tě do hitparády!“ „Dostanu tě do Top of the Pops!“ Byla to spíš ironie. Není žádná Hitparáda, což byla velká věc v Německu. A v Británii už není ani žádné Top of the Pops. Tenhle svět už zmizel. Asi proto jsem to album pojmenovala Hit Parade. Protože je to pop. Populární hudba promačkaná sítem modernity. Už to není pevná věc, už to není jedna věc. Už není univerzální. Je tu spousta a spousta malých kmenů. Je to, jako bychom na to album sbírali rádiové vlny z jiných dimenzí. Ano, je multidimenzionální. Není důvod snažit se být v hitparádě nebo Top of the Pops, protože nic z toho už neexistuje. Tahle hudební krajina se změnila. A já se to snažila reflektovat. Fascinovala nás moderní hudba se zvuky, které vám otevřou uši. Existuje přitom víra, že objevíme něco univerzálního, aniž bychom se příliš snažili.
V písních jako CooCool nebo Fader se vám to ale podle mého docela povedlo. O komerčním úspěchu nic nevím, ale zní mi vlastně dost hitově. Takhle bych si pop představoval.
Určitě jsme si vzali z popu hodně, stejně jako z dalších žánrů. Já se ale vlastně vždycky snažím dělat hudbu, která vydrží věčně. A taky jak stárnu, když se podívám na svůj katalog, říkám si, že se nestydím za žádnou z nahrávek, co jsem natočila. Všechny jsou dobré. A o to mi vždycky šlo. Dělat věci, které přetrvají, a navíc jsou i zabalené tak hezky, že se z nich stanou artefakty, které ve svém životě chcete mít. Z tohohle úhlu pohledu je myslím moje kariéra docela úspěšná.
To rozhodně. Uměla byste srovnat, jak se hudební branže proměnila od dob, kdy jste začínali s Moloko? Je to teď složitější?
Na podobné věci se mě lidi často ptají, ale já odpovídám, že každý jsme unikátní. Nedovedu říct, že to, co se stalo mně, ať už náhodou, nebo se záměrem, se dá někým někdy zopakovat. Vezměte si album Hairless Toys, které jsem natočila s Eddiem Stevensem. To pro mě byl důležitý moment v tom smyslu, že jsem dlouhou dobu nenatočila žádné album, protože jsem se starala o děti. Šla jsem za někým, kdo mi byl blízký, abych se dokázala vrátit a zase se hluboko ponořit do nového hudebního projektu. Nikdy jsem nebyla ten typ umělce, co jde za nahrávací společností, nemá v ruce nic a říká: „Udělejte mi další desku, řekněte mi, co bych měla dělat. Jaký bude další krok Róisín Murphy?“ Protože další krok je vždycky hudba. A hudba, ta v mém životě prostě vždycky byla, přicházela přirozeně s lidmi, kteří se v něm objevili, a nakonec se z nich stali moji hudební spolupracovníci. Nejsem si jista, zda dokážu o svojí kariéře říct cokoli, co by bylo použitelné pro kohokoli jiného. Nevznikla z nějaké teorie, ale z toho, jak jsem žila svůj život. Na začátku byla náhoda a pak už jsem v tom pokračovala. Byla jsem posedlá hudbou… vlastně už od dětství, ale naplno určitě od té doby, co jsem byla teenager.
Co vás zajímalo nejvíc?
Zkrátka Hudba. Hudební kultura. A DIY aspekt hudební kultury. Setkávání s lidmi, kteří měli hudební vydavatelství, vyráběli desky, stavěli studia a na všechno přicházeli sami. Protože museli celou tu kulturu sami vybudovat. Z toho jsem přirozeně vzešla. Nic jiného v tom není. Všichni jsme tehdy byli posedlí hudbou. I všichni moji kamarádi z Manchesteru. A stejné to bylo, když jsem přišla do Sheffieldu. Každý, koho jsem znala, něco dělal. Točil desky, dýdžejoval, organizoval parties, měl obchod s hudbou, nebo vlastní label, staral se o design, stavěl studio a tak dále. Všichni začínali od nuly. A já do toho nějak zapadla jenom způsobem života, který jsem vedla. Jako by někdo tušil, že jednou budu tvůrčí. Ale nikdo nevěděl, jakým způsobem. A nevěděla jsem to ani já. Měla jsem to štěstí, že jsem jednou řekla: „Líbí se ti, jak mi na tělo padne můj upnutej svetr?“ A ono to znělo dobře v písničce. A pak už se jedna věc děla za druhou.
A tak začali Moloko…
Měli jsme spolu velmi blízký vztah. Žili jsme daleko od Londýna, a jak už jsem říkala, všechno jsme si dělali sami. Bylo to čisté DIY. Měli jsme vlastní studio a vůbec cokoli, na co si vzpomenete. Mark (Brydon – pozn. autora) obstaral produkci sám od A do Z. Tehdy jsme nasávali podněty a dávali do muziky všechno, čím jsme žili. Už během té doby v Moloko jsem se seznámila s Matthewem Herbertem, který pro nás dělal nějaké remixy. A já po něm šílela, byla jsem jeho ohromná fanynka. On pak přišel s nabídkou, abychom spolu něco udělali. Pracovali jsme spolu na desce…
Vaší první sólové, Ruby Blue?
Ano, a když jsem výsledek přinesla na firmu Echoes, se kterou jsem pracovala už od začátku, tak se polekali. Bylo to moje páté nebo šesté studiové album, které jsem pro ně udělala, a oni mi řekli, že je to špatná nahrávka! Ale já tehdy ze svých zkušeností, podle toho, jak to chodilo v Moloko, neměla tušení, že bych s nimi měla cokoli nějak průběžně konzultovat, nebo se nechat usměrňovat. Byl to pro mě šok, a tak jsme se po vydání alba s vydavatelstvím rozešli. Nebyl to tedy jediný důvod, oni stejně brzy jako label skončili.
Ale vy jste jako sólová zpěvačka naopak pořádně začala.
Krátce potom jsem se sešla s kamarádem, který zrovna pracoval jako vyhledávač talentů pro EMI. Požádala jsem ho o radu, co bych měla dělat dál. Vůbec jsem nepomyslela na to, že by to se mnou EMI mohli podepsat. Neuvažovala jsem o sobě jako o popové zpěvačce. Rozhodně ne tímhle způsobem. Byla jsem holka z nezávislé scény. Ale na konci naší schůzky jsem měla smlouvu.
Takže asi kamarád vycítil potenciál?
Já už tehdy dobře věděla, kdo chci být a s kým chci pracovat. Byl to Seji, producent Paul Seiji, který se mnou napsal písničku Overpowered a spoustu dalších.
Fungoval tehdy jako moje základna. Bydlel blízko, dobře jsem ho znala. A tak jsem s ním začala u EMI. Najednou jsem si mohla vybírat ke spolupráci, koho jsem chtěla. Natočila jsem přesně takovou desku, jakou jsem zamýšlela. Na konci jsem trochu tlačila na Paula kvůli písním, co jsem na album moc nechtěla. Ale měla jsem rozhodující slovo. Byla to neuvěřitelná zkušenost – moct na albu pracovat úplně jinak a pozvat na něj tolik různých lidí. Na té desce jsem byla mnohem větší šéf, než teď na Hit Parade nebo předtím na Róisín Machine. Na nich je to padesát na padesát spolupráce s někým. Ale v časech Overpowered? Nelíbil se mi mix, tak jsem nechala udělat nový! Bylo to skvělé… ale taky velmi drahé.
A pak?
Pak jsem měla děti. A když vyrostly, vrátila jsem se díky Eddiemu Stevensovi k nahrávání. Vlastně jsem vždycky dělala, co jsem chtěla a instinktivně cítila. A každá nová spolupráce mě vždycky něčím překvapila. Po každé desce musíte změnit pohled a začít o všem přemýšlet znovu. Proč jsem chtěla s někým spolupracovat? Proč nemá cenu snažit se ho změnit? Jsou ti lidé taky spokojení s tím, co jsme natočili? Na Hit Parade jsem zachránila několik písniček od toho, aby se na nich už navždycky pracovalo a opravovalo. Jak už jsem řekla, Stefan přemýšlí hodně analyticky a u několika skladeb si kladl hodně otázek. Měli jsme třeba z nějaké radost, ale o tři měsíce později ji chtěl celou zahodit do koše. V těch chvílích jsem mu říkala: „Vzpomeň si, jak ti zněla před třemi měsíci! To stojí za to zachovat a dodělat.“ A to byla na téhle nahrávce moje práce. Zachraňovat písničky před smrtí!
Které jste takhle zachránila?
Rozhodně Two Ways a The House a do určité míry Can’t Replicate. Některé věci ale byly naopak od začátku velmi jisté. Jako třeba CooCool. Takhle jsme to napsali a moc se na tom nezměnilo. Ta písnička se každému líbila a několik let se na tom nic nezměnilo, pořád zněla čerstvě. To se týkalo i skladby The Universe, kterou jsme naopak udělali jako poslední, ta se taky moc neproměnila. A pak jsme měli Fader. A u toho jsme se trápili dlouho, protože jsme nebyli schopni dosáhnout toho, aby nezněla rozladěně. DJ Koze zkoušel v refrénech různé věci a techniky, já zkoušela různé druhy zpěvu. Ale jakmile jsme to sladili, přestalo to znít dobře! Nakonec jsme museli přijmout, že ta písnička musí být trochu falešná a disharmonická. Protože když nebyla, byla… míň zpěvná. S takovými věcmi jsme se potýkali na Hit Parade pořád.
Řekněte mi něco ještě o obalu alba. Ten mě totiž trochu… rozrušuje.
Je náročný…
A přijde mi v záměrném rozporu s názvem Hit Parade. Vlastně vůbec nevím, co je to na něm za objekt, ale asi jste to vy?
Chtěla jsem vytvořit obraz, který se bude setkávat s hudbou. A ta hudba na tomhle albu taky funguje na různých úrovních a přichází z různých dimenzí. Občas, když to posloucháte, máte pocit, že snad ani není možné, aby to drželo pohromadě. To album bylo hotové dřív, než jsme ho nabídli nahrávacím společnostem. Všem se líbilo a získali jsme skvělý kontrakt s Ninja tune. Ale v té době ještě nemělo žádný artwork. Začala jsem se rychle rozhlížet po něčem vhodném. To bylo asi před rokem, zrovna přišel ten velký boom obrázků generovaných umělou inteligencí. V tu chvíli mě to celkem fascinovalo. Narazila jsem na umělkyni, která si říká Beth Frey a pracuje s nimi v reálném světě. Nápad byl, že Róisín nestrčíme do umělé inteligence, protože to nikdy nefunguje a podle mě výsledek nikdy nemá duši. Ale že si ty obrázky na sebe obléknu jako šaty. A tak jsme udělali klasické focení, hezky to nasvítili, udělali obrázky. A pak z nich vyrobili montáž. Byl to docela komplikovaný proces. Staly se ze mě ty postavičky, které tvoří Beth Frey. A nakonec, abych byla upřímná, to bylo o dost jednodušší, než vymyslet nějaký nový originální outfit. Vzpomněla jsem si u toho na album, které jsem měla jako teenager…
… to jsem zvědavý…
Locust Abortion Technician od kapely Butthole Surfers! To mělo na obalu kresbu dvou opravdu strašidelných klaunů. A vzadu bylo dítě s přeškrtnutýma očima. Měla jsem tu desku vystavenou ve svém pokoji, a když někdo přišel, vzal ji do ruky, vždycky na ten obal zíral a divil se: „Co to, sakra, je?“ Ten obal se nikdy neomrzel a vždycky se o něm mluvilo. Byl to ten typ věci, která s vámi už zůstane. Je to docela sranda, asi byste neřekl, že zrovna Róisín Murphy se bude inspirovat u kapely Butthole Surfers. Ale nějakým způsobem to mám v sobě už od dětství.
Já tedy překvapený jsem. A příjemně. Do vašeho světa roztodivných kostýmů to ale vlastně dobře zapadá.
Já jsem hlavně ráda, že to není obrázek přímo z umělé inteligence. Trochu mě děsí, co může AI provést se všemi formami umění. Neumím si ani představit, jak daleko to bude za tři roky. Ale řeknu vám jednu věc – ze začátku byla celá umělá inteligence mnohem zajímavější. Byla totiž trochu na vodě a neříkala docela pravdu. Celé to bylo víc na hraně, možná si tehdy víc vzala z avantgardních lidí, kteří ji na začátku zkoumali a zkoušeli. Možná měli víc imaginace. Je to vidět z většiny těch otrockých obrázků, které z toho lezou dnes. Jako by všechny vypadaly stejně. Schválně se podívejte, jak umělá inteligence zobrazuje ženy. Ve většině AI obrázků najdete nádherné avatary představ o krásných ženách. A podle mě je to taková zasraná nuda! Dospělo to do bodu, kdy mě to přestalo úplně zajímat. I příběh toho obalu ukazuje, že bez kusu lidské představivosti a tvůrčí práce to stejně nefunguje.
A jak fungují písničky z Hit Parade na vašich koncertech – už jsme mluvili o tom, že taky vznikaly úplně jinak.
Většina z nich zapadla skvěle. Kapela je o něco větší než na minulém turné. Stojí za mnou pět muzikantů a dokážou dát dohromady „velký“ zvuk, když je to potřeba. Hudebně jsme to ještě více rozvedli. K tomu máme ty vizuály a kamery, o nichž už jsem mluvila. Všechny ty songy v sobě mají neurvalou duši a muzikanti se mají čeho chytnout, je v nich co hrát. V setu ale zazní dost věcí pro všechny. Kromě novinek zahraju průřez celou kariérou.
Co vás vlastně dneska na pódiu baví nejvíc?
Jenom na pódiu si připadám naplno živá. Když začnu zpívat, dostanu se do toho zvláštního stavu. Prostě musím zpívat a předvádět se. A nic jiného kolem není. Nezáleží na ničem, než na tom okamžiku, který se právě kolem mě odehrává na všech úrovních. Kompletně vás to zaměstnává a pohlcuje. Přála bych si, aby tohle někdy ve svém životě zažil každý. Aby to zažíval na pravidelné bázi. Tenhle stav proudění může být klidně smyslem života.
Seznamte se
Irská zpěvačka, celým jménem Róisín Marie Murphy, letos oslavila padesátiny. Poprvé na sebe upozornila v devadesátých letech jako zpěvačka triphopové a taneční dvojice Moloko, která měla velký hit Sing It Back. První sólové album Roby Blue vydala v roce 2005. O dva roky později zazářila hitem Overpowered. K nahrávání se potom vrátila až v roce 2015 albem Hairless Toys, za něž získala nominaci na cenu Mercury. Hit Parade je její šesté sólové album, naživo ho představí 17. března v pražském Foru Karlín.