Mötley Crüe: Ozzy si dal brčko k nosu a šňupnul celou lajnu pochodujících mravenců

Na samém začátku vyprávění si zaslouží čestnou zmínku hollywoodská metalová kapela London. Dnes si na ni vzpomene málokdo, ale na konci sedmdesátek šlo o inkubátor amerického glam metalu. První zkušenosti v ní sbírali hudebníci, kteří později hráli ve W.A.S.P., Guns N‘ Roses nebo právě Mötley Crüe. Dohromady bychom napočítali neuvěřitelných třiatřicet muzikantů, co se v London protočili, nabrali první zkušenosti se životem v kapele i na pódiu a vydali se dál, aby založili vlastní projekt.

To byl také případ basáka Nikkiho Sixxe. Neschopnost ustálit London na jedné sestavě a třenice mezi mladými rockery se stoprocentní touhou po party, ale nulovou profesionalitou, ho přiměly s London seknout a založit si vlastní kapelu. Odnesl si s sebou však nedocenitelné zkušenosti. „Když jsem byl v London, kladli jsme si otázku: jak v malém klubu udělat show hodnou stadionů? Nebylo to levné, ale když jste mladí, zvládnete pár dní dřít i bez jídla,“ vyprávěl Sixx předloni, když představoval svou čtvrtou knihu pamětí How I Became Nikki Sixx. Není o Mötley Crüe, soustředí se na své dospívání, kdy jako sedmnáctiletý floutek přišel z Wyomingu do Hollywoodu a snažil se hrát. Střídal zaměstnání, podle svých slov třeba chodil od dveří ke dveřím a prodával vysavače. A všechno, co vydělal, narval do vybavení a zkušebny.

„Každý den jsme zkoušeli. Furt jenom zkoušky, zkoušky, zkoušky, což zůstává dodnes jedna z mých nejoblíbenějších činností. Když jste totiž ve zkušebně, tak okolo vás nebouchají petardy, nepřemýšlíte nad světly nebo projekcí. Prostě jen stojíte do kruhu, hoblujete písničky a protahujete si kosti. Kámo, to je doteď můj nejoblíbenější pocit.“

Nejsem povrchní basák!

„Vždycky mě inspirovalo prostředí a věci okolo mě. Furt si zapisuju, ať už jde o texty, nápad na povídku, nebo báseň. Prostě mě baví psát. Tehdy v sedmdesátkách jsem skládal vlastní písničky. Kluci na zkouškách furt říkali: Ve skládání vlastní muziky nejsou žádný prachy! Ale mně to bylo jedno. Tehdy mi došlo, že nejsem žádný povrchní basák, co bude dokola přehrávat písničky z hitparád.“ Těmito slovy popsal Sixx začátky, kdy dal vale London a rozhodl se vytvořit kapelu ochotnou zkoušet a hrát vlastní tvorbu.

Zprvu to drhlo, sice měl od začátku za zády bubeníka Tommyho Lee, ale kytaristu a zpěváka museli hledat únavným procesem věčných konkurzů a zkoušek. Historka, jak odpověděli na inzerát Micka Marse „hlasitý, protivný a agresivní kytarista k dispozici“ už patří do kánonu Mötley Crüe. A když se k nim po několika týdnech přemlouvání přidal i zpěvák Vince Neil, byla kapela po čtvrt roce personálních změn konečně na světě.

Pak už to šlo rychle, ani ne do měsíce měla čtveřice první koncert. Psal se 24. duben 1981 a Mötley Crüe se představili na pódiu klubu Starwood. Nevešlo se do něj ani tisíc lidí, ale v té době měl obří renomé. Hráli tam například Judas Priest, Ramones, Devo nebo AC/DC. A teď se přišli představit Mötley Crüe. „Pamatuju si, jak jsem scházel po schodech na pódium a Tommyho, Vince a Micka jsem tehdy sotva znal,“ popsal důležitý moment Sixx v rozhovoru pro LA Weekly. „Ale zároveň mi připadalo, že se známe celý život. A jakmile jsme spustili první song, cítil jsem se jako doma.“

Totálně to rozjebat

Mötley Crüe od začátku věděli, že mají svůj zvuk. Na svou dobu netypicky rozdrbaný, zdánlivě nesouladný, ale na pódiu jim skvěle fungoval. „Co jsem v Mötley Crüe cítil od úplných začátků, už od úplně prvních zkoušek,“ pokračoval Sixx ve zmíněném rozhovoru, „bylo, že každý z muzikantů přináší svůj vlastní jedinečný zvuk. Nikdo předtím neměl hlas jako Vince. Mick Mars na kytaru rozhodně nehraje jemně. Je brutální. Tommy je fenomenální rytmická mašina a já měl na basu ten svůj potrhlý punkrockový styl. Když jste nás v začátcích poslouchali, a proto nás tehdy bavily covery, tak ať už jsme hráli cokoli, znělo to jako Mötley Crüe. Takže jsme vzali třeba Tonight od The Raspberries, a já byl velký fanoušek The Raspberries, a celý jsme to totálně rozjebali.“

Mötley Crüe na koncertech občas zahráli i Tonight od The Raspberries.

V klubu Starwood udělali Mötley Crüe první krok k budoucí slávě. Jako začínající kapela měli pramálo možností, což nás vrací k Sixxově snaze dělat všelijakou práci a výdělek cpát ne do břicha, ale do kapely. Nikki Sixx totiž přes den v klubu uklízel a jednou si vzal stranou provozáka, aby mu prozradil, že seknul s London a dal do kupy kapelu, která je mnohem tvrdší. A dostal šanci, Mötley Crüe měli dvakrát vystoupit jako předskokani tehdy populárních hardrockových Y & T. Jestliže se na prvním koncertě Sixx trochu hledal, jak zaznělo výše, druhý den už hráli suverénně.

„Ty dva koncerty nás proslavily v celým Los Angeles. Y & T byli známá a zavedená kapela, ale nikdo z těch lidí v publiku předtím neslyšel nic jako Mötley Crüe. Uvědomte si, že tehdy nebyly žádné sociální sítě, nikdo nikomu nemohl poslat zprávu nebo vytáhnout telefon, aby si to natočil. Naše pověst šla poctivě od ucha k uchu a šířila se městem zatraceně rychle,“ dodal Sixx k prvním koncertům.

Blázni, nebo géniové?

Výmluvnou dobovou vzpomínku má ve své autobiografii Appetite for Dysfunction i Vicky Hamilton, která Mötley Crüe pomáhala jako konzultantka. Pracovala tehdy v malém obchodě s deskami Licorice Pizza Records a pro kapelu to byl první člověk alespoň s minimálním napojením na hudební průmysl. „Říkala jsem si, že jsou buď géniové, nebo blázni,“ glosuje Hamilton výraznou image Mötley Crüe, kteří přes den chodívali do obchodu na pokec a od začátku vsadili na podivný mix oblečení glamrockerů a motorkářů. „Protože to, jak se oblékali, tehdy v Hollywoodu fakt nikoho nezajímalo. Frčel punk, Black Flag, Circle Jerks a The Go-Go’s. Věděla jsem, že to dotáhnou daleko, tak jsem do obchodu objednala 300 kusů jejich debutu Too Fast for Love a málem kvůli tomu přišla o práci. Můj šéf mi tehdy říkal: Doufej, že se to do poslední desky prodá, protože jinak za ně zaplatí tvoje prdel.“

Hamilton nakonec Mötley Crüe skutečně do hudebního průmyslu pomohla. Aby nakoupené desky rozprodala, vymyslela pro Too Fast for Love samostatnou výlohu. Vystavila v ní Sixxovy tarotové karty s motivy ďábla, dámské kalhotky, které Neilovi zůstaly po jednom koncertě nebo Tommyho zlomené paličky. Zafungovalo to, jednou šel kolem výlohy Tim Zutaut, manažer Elektra Records, a vrátka do šoubyznysu se začala otvírat.

Pí-ár je základ

Po podpisu smlouvy se v Elektra rozhodli pro remaster a nové vydání Too Fast for Love. Bylo léto 1982 a Mötley Crüe, nyní už s profesionálním managementem a zázemím, začali dobývat Ameriku. Během toho roku projeli celé Spojené státy a Kanadu, což ukázkově využili k propagaci.

Poněkud konzervativní Kanada tehdy nechtěla kapelu na letišti pustit do země, protože policisté označili pokované kožené bundy jako přenášení zbraní. Celníci v Neilově kufru našli hromadu porna. Během koncertu v Edmontonu nahlásil anonym bombu a došlo i na klasiku v podobě televize letící z okna hotelu.

V Kanadě Mötley Crüe dojem rozhodně neudělali, turné skončilo finančně provarem, ale pomohlo k tomu, že v domovských USA o kapele bezpečně slyšel každý rocker. Mimochodem, kufr plný porna i nahlášená bomba byly PR triky iniciované přímo asistentem managementu kapely Ericem Griefem, k čemuž se později v rozhovorech hrdě přiznal.

Následující rok potvrdil nástup popularity. Druhá deska Shout at the Devil měla o pozornost postaráno už díky názvu. Jeho provokativní vyznění v médiích odsuzovali konzervativní novináři i kazatelé a kapela i s managementem si jenom mnuli ruce, protože přesně tohle potřebovali – budovat image problematických rockových hvězd. Nástup MTV popularizoval jejich styl oblékání, který pomaličku začala přejímat mládež i další kapely. A definitivně pak Mötley Crüe svou pozici na scéně (i pověst mezi fanoušky) upevnili v roce 1984, když si je jako předkapelu na turné vybral Ozzy Osbourne.

Šňupání s Ozzym

Začalo další kolečko excesů, provokací a mediálně vděčných historek, z nichž jednoznačně vede ta, jak Nikki Sixx vyprovokoval Ozzyho vyšilujícího z toho, že došel kokain, k vyšňupání lajny mravenců. „Podal jsem mu brčko,“ píše Sixx v pamětech kapely The Dirt, „on přišel k prasklině v chodníku a kleknul si. Uviděl jsem dlouhou řadu mravenců, a když jsem si říkal: tohle neudělá… tak to udělal. Dal si brčko k nosu a s bílou holou prdelí, co mu lezla z kostýmu jak rozkrojený melouny, poslal jedním mocným smrknutím celou tu dlouhou lajnu pochodujících mravenců do nosu.“

Podobných historek z pověstného turné dávají hudebníci k dobru dodnes. Došlo na hotelový pokoj pomazaný Ozzyho výkaly, ulehnutí do alkoholového kómatu uprostřed silnice, opilecká krádež a nabourání auta, dokonce proběhla i bitka s fanouškem. Nemluvě o policejních zadrženích a nocích strávených na stanici. A do toho bulvár vyžívající se v groupies a popisování mejdanů v backstagi, což daly partnerky muzikantům po návratu z turné náležitě sežrat.

Tenhle rockový cirkus ale nešlo zastavit. Se třetí deskou Theatre of Pain Mötley Crüe ještě zlepšili své prodeje, což znamenalo jediné: delší turné, větší haly, větší problémy. Hudebníci svým tělem prohnali prakticky všechno, co kdo před ně v šatně položil, Nikki Sixx se dvakrát předávkoval. Poprvé jeho dealer hodil bezvědomého basáka do kontejneru, podruhé Sixx prošel dokonce klinickou smrtí. Z obou průšvihů vytěžil písničky Dancing on Glass a Kickstart My Heart, ale bylo jasné, že takhle to dál nejde. V roce 1988 odmítli manažeři pustit kapelu na turné do Evropy z obavy, že by se, řekli tehdy doslova, někdo mohl vrátit v pytli na mrtvoly. Přišla poslední šance zastavit fyzický rozklad Mötley Crüe i jednotlivých členů a všichni čtyři nastoupili na odvykačku.

Album Dr. Feelgood ze září 1989 je první deska, kterou kapela nahrála střízlivá a čistá. Zároveň jde o jejich komerčně nejúspěšnější album. Jednotliví členové v rozhovorech označují Dr. Feelgood za nejpovedenější nahrávku v historii kapely. Zdálo se, že Mötley Crüe jsou zpátky a v plné síle. Jenže pak přišla změna, kterou nikdo nečekal.

Střídání generací

Bez nadsázky můžeme říct, že Mötley Crüe měli prostě smůlu. Na začátku devadesátek rozrazil vrata hudebního průmyslu grunge, v jehož závěsu se do mainstreamu dostal alternativní rock s dalšími subžánry. Fanoušci, promotéři, rozhlasoví DJs i dramaturgové hudebních televizí začali dávat od osmdesátkového rocku ruce pryč. Stala se z toho hudba pro dědky, pro kterou nebylo v rádiu ani na festivalech najednou místo.

Ne že by to pro Mötley Crüe znamenalo úplný konec, kapela hrála dál, byť musela nahradit zpěváka, a doteď není jasné, jestli Vince Neil odešel sám nebo byl vyhozen. Ale prakticky celé devadesátky byli Mötley Crüe skupinou hrající pro staré známé fanoušky, protože nová generace posluchačů už chodila na úplně jinou muziku.

Ale i tento příběh má šťastný konec. Vince Neil se na konci dekády vrátil a kapela pokračovala dál, ba dokonce s novými posluchači. Její vliv na americkou rockovou scénu a hair metal byl příliš zásadní na to, aby vyšuměla. Přišly další a další rockové hvězdy, které se k Mötley Crüe tu více, tu méně hlásily, a hollywoodská čtveřice tak dodnes hraje v nezpochybnitelné pozici legendy žánru, který pomáhala vytvářet.