Jaz Coleman patří mezi ikony rockové scény. Jeho Killing Joke ovlivnili kapely jako Nirvana, Faith No More nebo Nine Inch Nails, ke Colemanovi a jeho specifickému frontmanství „do plnejch“ se hlásí James Hetfield z kapely Metallica i Marilyn Manson.
„Když mi bylo sedmnáct, chtěl jsem vědět dvě základní věci,“ řekl Jaz Coleman v rozhovoru pro web The Raft. „Kdo skutečně ovládá náš svět a jaká je struktura moci. A teď nemluvím o lidech, jako je Tony Blair nebo George Bush mladší. Tři roky jsem ve Švýcarsku studoval mezinárodní bankovnictví a každý, koho to zajímá, by si měl přečíst knihu Tragédie a naděje profesora Carrolla Quigleyho. Ukazuje, kdo a proč platí za války. Na to se nikdo neptá – kdo a proč to platí? A přitom je to moc zajímavé. Zjistili byste, že se všechno točí okolo dvanácti bankéřských rodů, které toho ovládají zatraceně hodně. Měli by je pověsit!“
Zmíněný citát je pro Colemana typický svou přímočarostí a provokací. Zároveň ale odhaluje jeho hlubší zájem o svět. Proč by jinak rodák z anglického Cheltenhamu odešel v sedmdesátých letech studovat do východoněmeckého Lipska a následně do Egypta? Zvláštní zájem, zvláštní místa.
Hrajeme, dokud nezemřeme
Přerod z pilného studenta v rebela proběhl, tak jako u mnoha teenagerů, zasvěcením od zkušenějších: „Byl jsem někde s Národním mládežnickým orchestrem,“ vzpomínal pro časopis Metal Hammer. „A byla tam jedna krásná violistka. Ptá se mě: posloucháš něco jinýho kromě klasiky? Já na to, že ne. Ona pokračuje: ty neposloucháš rock? A já na to: myslíš Top of the Pops? Tak mi začala vyprávět o hromadě kapel, o kterých jsem do té doby neslyšel. Pak se zeptala, jestli něco beru. Když jsem řekl, že ne, tak z ní vypadlo, že hulí. A bylo to. Najednou jsem hulil, poslouchal bigbít a byl konvertován v rockera. Ještě než se naši vrátili to léto z dovolené, prodal jsem svou violu, koupil si klávesy a zesilovač a zdekoval se do Londýna. Rodiče ze mě tehdy byli úplně v háji.“
V roce 1978 založil v britské metropoli Killing Joke a jeho život nabral směr hudební scéna. „Říkali jsme si, že pokud nás v Londýně nepřejede autobus, jdeme do toho naplno a budeme hrát tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí,“ vyprávěl v rozhovoru s novinářkou Belindou Nash. „A to vám řeknu, že to byla nějaká kapela! Geordie (Walker, kytarista) je vystudovaný architekt a dokáže vám z fleku složit symfonii. A taky je skvělý producent, který spolupracoval s McCartneym nebo Crowded House.“
Killing Joke byla kapela, která předběhla dobu. Vzešla z punku, ale prvky hardcoru, industrialu nebo synthwave používala dávno předtím, než se tyto žánry rozšířily.
Jejich písně obsahují taky lehce intelektuální sdělení, a aniž by si pomáhaly prvoplánovými slogany, motivují k zamyšlení. Na Colemanově tvorbě se totiž velkou měrou podepsalo dětství v profesorské rodině. „Byli jsme docela disciplinovaná rodina akademiků, můj život vypadal tak, že jsem ráno vstal, dvě hodiny cvičil na piano, pak šel do školy, zpátky doma zase dvě hodiny cvičení a takhle to šlo sedm dní v týdnu. Když mi začala puberta a stal se ze mě pankáč, zůstala mi alespoň ta základní disciplína, kterou jsem si přinesl do života i do muziky. Mámě vděčím za hodně věcí.“
Provokace byla pro Killing Joke typická už od začátku. Typičtí pankáči. „Zabijácký vtip,“ vysvětloval v roce 1979 v rozhovoru pro punkový fanzin Allied Propaganda, „je, jako když se koukáte na nějakou scénku od Monty Pythonů. Smějete se vtipu v televizi, ale vlastně se smějete sami sobě. Je to jako voják v první světové. Krčí se v zákopech, ví, že jeho život skončil a za deset minut bude mrtvý. A najednou mu dojde, že ho do toho vmanipulovala nějaká píča z Westminsteru. ‚Proč to dělám? Já přece nechci nikoho zabíjet, mě prostě někdo ovládá!‘“
Konec světa se blíží
Killing Joke měli snový start, který se ovšem neobešel bez pomoci druhých. „Deset týdnů po našem vzniku jsme mohli všude hrát jako headlineři, což jsem si pro sebe nazval Efektem dvou Johnů. Zaprvé John Peel, který mohl naše debutové EP Turn to Red hrát v rozhlase nonstop každou noc, ale hlavně nás pozval na Peel Session. A pak tu byl John Lydon ze Sex Pistols, který v rozhovorech Killing Joke často zmiňoval. To byl důvod, proč jsme do deseti týdnů od založení měli v Londýně první vyprodaný koncert,“ vzpomínal Coleman v rozhovoru pro hudební web Peek a Boo. To se to hraje, když vás podporují tehdy asi nejpopulárnější dva Johnové na britské alternativní scéně!
Kapele v začátcích pomohla i hudební média pějící chvalozpěvy na inovativní přístup k punku, do kterého Killing Joke vmísili i funk a taktéž reggae, další populární žánr v sedmdesátkové Británii. A ještě jedna věc mohla za to, že se o kapele hodně mluvilo: kontroverze. Hudebníci si pohrávali se sděleními i symbolikou na obalech a plakátech. Coby pacifisté pálili do politiků, nácků a církve, pracovali s motivy okultismu i s apokalyptickými proroctvími. Nikdo nedokázal rozpoznat, jestli jde o image nebo skutečné názory. Nejen britská mládež té doby žila v permanentním strachu z nukleární války, z médií se před ní valila varování, a jak Coleman později tvrdil, hodně lidí v jeho věku včetně něj samotného tehdy uvěřilo, že se blíží konec světa. Vyřešil to tak, že se s kytaristou Geordiem Walkerem přestěhovali na Island. Počítali s tím, že tam na ně válka nedosáhne, zároveň však objevili snovou krajinu, která prohloubila jejich zájem o okultní propojení s tvorbou. Hazardovali při tom se zdravím, protože pro napojení na nadpřirozené síly byli ochotní s nástroji sestoupit klidně do kráteru sopky. „Na Islandu se děly šílenosti,“ vyprávěl vloni pro Guardian. „Jeden týpek, co s námi pracoval, dostal dvakrát po sobě ránu bleskem a přežil. A jednou, alespoň já to tak vnímám, jsme se začali vznášet.“
Jak ovšem Coleman přiznal, celá islandská apokalyptická epizoda začala z naprosto pragmatických důvodů. „Všem okolo sebe jsem vyprávěl, že se blíží konec světa, ale jenom proto, abych měl od lidí pokoj. Chtěl jsem se osamostatnit, najít své místo. Opustit všechny cesty, protože mě zajímala posvátná geometrie. A na Islandu, v den mých dvaadvacátých narozenin, jsem si uvědomil, že chci být skladatelem.“ Že jeho apokalyptické vize nebyly tak vážné, potvrdil i v rozhovoru pro Metal Hammer: „I v tom dvaaosmdesátým mohly jaderné hlavice doletět na Island. V Keflavíku byla americká vojenská základna. Jestli se chcete zachránit před apokalypsou, Island na to fakt není dobrý místo.“
Ahoj, Praho, sbohem, Praho
Byl to však Island, kde Coleman tehdy skutečně přehodnotil svůj život a rozhodl se věnovat symfonické hudbě. S Killing Joke hrál i nadále, vrátil se však ke studiu, komponování a následně i dirigentství. Pro londýnskou filharmonii předělal do orchestrální podoby písně Pink Floyd a Led Zeppelin, spolupracoval s orchestry v USA i Austrálii a několik let skládal i pro Pražský symfonický orchestr.
Jaz Coleman byl vždycky světoběžník a velkou část života ho provázel na cestách i parťák z kapely Geordie Walker (1958–2023). Spolu objevovali mystéria Islandu, spolu se usadili na dlouho v Praze. „Killing Joke je jako disfunkční rodina,“ popisoval pro Guardian. „Všichni se hluboce milujeme, ale občas k sobě býváme krutí. S Geordiem jsem měl tři opravdu krvavé bitky, ta poslední skončila tak, že nám oběma museli zašívat rány. Potom postavil vodu na čaj, podíval se na mě a zeptal se, jestli to s tím chlastem trochu nepřeháníme.“
Když Geordie v Praze na podzim roku 2023 zemřel na infarkt, Coleman věděl, že z Česka musí alespoň na nějaký čas odejít. Změna prostředí měla zmírnit bolest ze ztráty parťáka, za rozhodnutím zmizet ale stály i další důvody. Celý život se zajímal o politiku a společenské dění a události posledních let ho donutily odejít někam do klidu. Tak jako kdysi na Island. „To je další důvod, proč jsem se odstěhoval z Evropy. To postupné zatahování do konfliktů a marná diplomacie. Jako hodně dalších lidí jsem se už ani já prostě nevydržel dívat na zprávy. Cpeme do zbraní hromadného ničení víc peněz než do zdravotnictví. Máme za pět dvanáct do dne zúčtování a lidi se tváří, že jim to je jedno.“
Nyní žije v Argentině, kde před dvěma měsíci otevřel ve městě Godoy Cruz hudební klub Malvinas. „Je pro mě čest pozvat každého člena argentinské umělecké scény a kontrakultury na otevíračku,“ napsal v půlce prosince na svůj Instagram a přiznal, že se mu konečně podařilo splnit si sen, který měl už na Islandu. Tehdy ho ale nedokázal zrealizovat. Nebyl by to ovšem Jaz Coleman, aby nepřidal nějaký ten aktivismus: „Zákaz mobilů! Toto je klub, kde budeme společně oslavovat skutečnou, fyzickou komunitu, ne tu virtuální.“
Tak vše nejlepší k pětašedesátinám, mistře, a doufáme, že vás ještě někdy potkáme v Praze.