Vždycky to byl svéráz. Poznali jste ho na první pohled díky výrazné image pankáče říznutého new wave a je považovaný za jednoho z průkopníků punk rocku. Zároveň dokázal proniknout do mainstreamu, kde působil jako anomálie. Jak se vlastně takový klubový umělec dokázal stát globální hvězdou?
Nebudu otročit
Narodil se jako William Michael Albert Broad 30. listopadu 1955 (takže letos oslaví sedmdesátku, letí to!), a jak prozrazuje na svých webových stránkách, byla to ideální doba, kdy mohl přijít na svět. Díky tomu totiž zažil hudební rozkvět Británie a boom rockové hudby. Jako dítě do sebe nasával beatlemánii a fenomén mods, fascinovali ho hippies a hardrock… a taktéž ho strhla vlna punku, celá ta kreativní otrava z thatcherovské Británie. A přitom to byl kluk ze slušné londýnské středostavovské rodiny.
„Nosil jsem fakt dlouhý háro, takže si naši oddechli, když jsem se konečně ostříhal. Mysleli si, že už budu normální, a přitom se ze mě stal ještě větší podivín, alespoň z jejich pohledu. Dostal mě punk,“ vyprávěl se smíchem v roce 1986 v rozhovoru pro Los Angeles Times. Tou dobou už byl hvězda a za svými začátky na scéně se ohlížel s humorem. „Všichni okolo mě měli nějaké divné přezdívky. Johnny Rotten, Sid Vicious… já nebyl ani zkažený (rotten) ani zlý (vicious) nebo třeba odporný, tak jsem potřeboval něco vtipnějšího, ale aby v tom byl zároveň rokenrol. Něco, co vyjadřovalo moje ambice,“ vysvětlil tehdy, jak vznikl pseudonym Billy Idol.
Zlomové vystoupení Generation X v Top of the Pops.
Už na střední hrál v několika kapelách s kamarády a právě tehdejší prázdniny, kdy v jednom kuse zkoušel nebo brigádničil u otce, rozhodly o jeho budoucnosti: „Tyhle letní měsíce, kdy jsem přes den zavážel s tátou a noci trávil ve zkušebně, mi ukázaly, že někde hluboko uvnitř chci žít jako umělec. Prostě jsem nesnesl myšlenku, že svou prací pomáhám splnit sny někoho jiného. I ta celkem laskavá otročina u táty nebyla moje představa o životě. Měl jsem v sobě určité společenské pnutí a chtěl je nějak vyjádřit, i když jsem zatím nevěděl jak.“
Generace X
To se změnilo, když v jedenadvaceti přišel jako kytarista do nově založené kapely Chelsea. Jedna z prvních punkrockových skupin v Británii byla sice krátkou zastávkou trvající jen pár týdnů, ale Idol se do toho položil naplno: kromě samotné hudby začal víc řešit image, sestřih, přeliv, oblékání. A když záhy s dalšími dvěma spoluhráči založil skupinu Generation X, byl z něj už plnohodnotný pankáč.
Největší Idolův hit.
Generation X byla vůbec zajímavá kapela. Hráli punk rock a, jak už to tehdy v punku chodilo, vymezovali se nejen vůči mainstreamu, ale i jiným pankáčům. „Byli jsme pravý opak Clash a Sex Pistol,“ vyprávěl Idol v interview pro Daily Telegraph. „Oni zpívali: žádnej Elvis, žádní Beatles nebo Rolling Stones. My si na nic nehráli a prostě přiznali, co máme rádi. Pravda je, že na Beatles a Stounech jsme hudebně vyrůstali úplně všichni.“
Billy Idol byl původně kytarista, teprve v Generation X se soustředil jen na zpěv. Kapela patřila mezi první pankáče v pořadu BBC Top of the Pops, a když si dnes video pustíte, je na něm krásně vidět, jak měl Idol – ačkoli to byl pořád umělec na startu – dobře vyprofilovanou image, pod kterou se později sólově proslaví. Typické rozcuchané, výrazně blond nabarvené vlasy, kožené oblečení, trochu provokativní škleb, z něhož nejde vyčíst, jestli si užívá večírek nebo chce do něčeho kopnout. „To k punku patří, že svou hudbu dáváte najevo celým svým vzezřením. Chcete svůj názor projevit vším, čím můžete,“ pravil pro L.A. Times.
V osmdesátkách přibyla i romantika.
Vystoupení v Top of the Pops v srpnu 1977 bylo pro kapelu i Idola zlomové. Ve své době šlo o populární pořad, který dokázal umělce dostat do povědomí mládeže po celé Británii. A jak už to tak bývá, z Generation X se stala populární kapela, což pankáči a alternativní scéna nesli nelibě. Nálepkovali je jako popaře, jako středostavovské týpky, co se snaží vetřít mezi lidi se skutečnými problémy, a tedy mezi ty pravé pankáče, a Johnny Rotten dokonce Idola nazval „punk Perry Cumo“, což bychom mohli volně přeložit jako Richarda Krajča mezi pankáči.
Generation X si z toho moc nedělali, protože úspěch přebil všechny křivdy. Měli singly v hitparádách, hráli po celé Británii a ze strany labelu Chrysalis měli péči, o jaké si většina kapel mohla nechat zdát. Jenže je bohužel dohnaly trendy. Už jsme na začátku nakousli Idolovu radost, do jaké doby se narodil. A právě turbulentní doba na scéně umožnila kapele rychle vzlétnout a stejně kvapně zamířit ke dnu. Po dvouletém plodném období se nahrávky Generation X začaly propadat v prodejnosti i v hitparádách, nepomohly personální změny v kapele ani pokusy obohatit zvuk o nové žánry. Punk přestal být zajímavý, lidé šíleli z post punku v čele s Joy Division a na obzoru už se objevil synthpop, který do pár let opanoval celou Británii. Když už ani management nevěděl, jak dál, rozhodli se poslední dva původní členové Generation X rozpustit. Skladatel a basák Tony James si založil kapelu Sigue Sigue Sputnik, se kterou se mimochodem znovu slušně chytl na synthpopové scéně, a Billy Idol se dal na sólovou dráhu.
Deska pro dealera
Billy Idol to vzal sólově od podlahy. Přestěhoval se do New Yorku, našel si nový management, dotáhl svou image kombinující punk s glamem a hudebně dokázal dobře odhadnout trendy. V jeho sólové tvorbě byl pořád trochu punk, ale i new wave, synthpop a samozřejmě trocha toho popu. Což byla přesně kombinace, ze které byli tehdy Američané paf a Billy Idol se díky tomu stal jedním z čelních představitelů tzv. Druhé britské invaze, vlny, kdy přes oceán z Británie mohutně na americkou scénu dorazily kapely jako Duran Duran, Spandau Ballet nebo Human League.
Už na debutové desce nazvané jednoduše Billy Idol měl slušný hit White Wedding, ale šílenství nastalo v roce 1983 s druhým albem Rebel Yell. Svým způsobem to bylo univerzální album, na němž si každý mohl něco najít. Ať už je řeč o tvrdém pilotním singlu, nebo synthpopové romantice Flash for Fantasy, z níž byl taky hit.
„Jsem docela romantická osoba a měl jsem to projevit už dřív, ale asi jsem to v sobě potlačoval,“ vyprávěl v roce 1986. „Nechtěl jsem změknout, protože jsem si myslel, že potřebuju být tvrďák, aby lidé mé muzice věřili. A taky za to asi mohla moje tehdejší frustrace, tak moc jsem si přál pozornost publika.“
Nicméně tvrďákem zůstával. Když se blížilo vydání alba Rebel Yell, Idol věděl, že musí být všechno dotažené, jinak úspěch nebude stoprocentní. A tak se dostal do křížku s labelem Chrysalis, jak popsal vloni pro deník The Guardian: „Šlo mi o ten obal. Říkám jim: na té fotce něco nesedí, a když to poděláme, akorát se to zhorší. Oni na to, že to tak zůstane, protože to není takový průšvih. Došlo mi, že to tak nemůžu nechat, protože to vypadalo komicky. Ten obrázek prostě musí předělat. Nebudu poslouchat, co mi říkají nějací kravaťáci z labelu. Naopak, budu je vydírat. Tak jsem uprostřed noci přišel do studia Electric Lady a zamířil ke krabicím, o kterých jsem věděl, že tam máme nahrané pásky. Sebral jsem je, odešel a předal je mému dealerovi heroinu. A pak volám na label a říkám jim: „Tenhle týpek má teď naše pásky. Jestli ten obal nezměníte, do týdne bude celý New York plný bootlegů nového alba. Vzdali se. Nikdy nedopusťte, aby vás někdo brzdil.“
Elektronický experiment v podobě alba Cyberpunk.
I když se album Rebell Yell neprodralo na špici prodejnosti, pořád šlo o důležitou nahrávku v rámci tehdejší scény. Ústřední píseň se stala rockovou hymnou a předělala ji řada muzikantů, Children of Bodom počínaje a Scooterem konče. A dostala se do popkultury. Už v roce 1985 vznikla její parodická verze pro Sezamovou ulici a zazněla v řadě seriálů a filmů.
Idolova popularita přesahovala hranice hudby. Díky výrazné image si zahrál menší filmové role a James Cameron ho plánoval obsadit do role T-1000, slavného mrazivého záporáka z filmu Terminátor 2. Jenže krátce před začátkem natáčení v roce 1990 měl Idol těžkou nehodu na motorce. Málem přišel o nohu a dával se dlouho dohromady, což znamenalo tvůrčí pauzu i ztrátu bezpochyby životní role ve filmovém trháku. „Byl jsem na kamerových zkouškách, James Cameron si všechno natáčí. A mají moje záběry, sám jsem je viděl, jak jsem v policejní uniformě, nasadím si helmu a sluneční brýle a nato někdo na place zakřičí: T-1000 žije! Problém byl, že jsem měl za sebou nehodu a nemohl jsem běhat, což role vyžadovala. Znáte tu scénu, jak T-1000 běží za autem, přesně o to šlo. Tak jsem to natáčení musel odpískat.“ Velká škoda, vidět Idola v roli zlého terminátora by byl jistě zážitek. Na druhou stranu, Robert Patrick, který byl do role následně přeobsazen, to zahrál geniálně. A v rozhovorech potvrdil, že když přišel poprvé na plac a ukázali mu pro představu ilustrace T-1000, byly obrázky namalované podle Billyho Idola.
Jaká bude nová deska?
Zmíněná havárie a následná rekonvalescence byly předělem v Idolově kariéře. Na nějaký čas se stáhl do soukromí, aby se mohl věnovat rodině, a mezitím se totálně změnily poměry na scéně. MTV, která v osmdesátkách hrála jeho klipy do zblbnutí, najednou preferovala grunge a alternativní rock. Ústup ze slávy paradoxně Idolovi rozvázal ruce v tvůrčím přístupu a nebál se experimentovat. Například v roce 1993 vydal album Cyberpunk, nahrané kompletně doma na Macintosh v programu Pro Tools. Dnes běžná věc, ale v roce 1993 to byla hotová výprava do neznáma, která se samozřejmě setkala s nepochopením publika, ale v rámci experimentování s domácím nahráváním si zaslouží úctu.
Slušně si vedl i jeho singl Speed k filmu Nebezpečná rychlost z roku 1994, ale postupem let se Idol pomalu měnil v klasickou 80’s legendu, která hostuje v různých projektech (například na sólovce Tonyho Iommiho z Black Sabbath) a filmech. Jeho pozdější desky nebyly špatné, naopak.
Pilotní singl z nové desky.
Třeba poslední Kings & Queens of the Underdground z roku 2014 stojí za pozornost už proto, že ji produkovali Trevor Horn a Greg Kurstin. Ale komerčně se nahrávky s alby z 80. let už nemohly srovnávat. Logicky.
A nyní, jedenáct let po Kings & Queens of the Underground, konečně přichází s novou studiovkou Dream Into It. Vyjde 25. dubna a nachází se na ní zajímavá sestava spolupracovníků – Avril Lavigne, Joan Jett či Steve Stevens, s nímž složil největší hity včetně Rebel Yell. Produkci obstaral Tommy English, který za sebou má spolupráci například s Miley Cyrus, blink-182, Poppy nebo Adamem Lambertem.
V době uzávěrky byl venku zatím jen pilotní singl Still Dancing, který zpěvák okomentoval: „Je to upřímná reflexe celé mé cesty. Od punkrockových začátků až do dneška. A těším se i na budoucnost, protože pořád žiju život, jaký jsem si kdysi vytyčil žít.“
My se těšíme taky, Billy!