I když jsou Guns N‘ Roses americká kapela, sám Slash se považuje za Brita. Narodil se v Hampsteadu 23. července 1965. „Mám k Británii silný vztah. Strávil jsem tam první roky života, chodil do školy, mám tam nekonečno příbuzných. Takže jsem se v Anglii vždycky cítil dobře,“ pravil v rozhovoru pro Louder. Ovšem dodal, že až přestěhování s rodiči do Los Angeles ho nasměrovalo k muzice.
„Bylo mi šest, když jsme se přestěhovali do Spojených států. Táta byl černá ovce rodiny. Chodil na uměleckou školu, vzal si černošku a byl součástí celé té rokenrolové scény. V Los Angeles to tehdy všechno žilo a dávalo smysl se tam přestěhovat.“
Díky rodičům se Slash odmalička rozkoukával na hudební scéně. Jeho otec byl výtvarník, dělal například obaly desek Joni Mitchell a Neila Younga. Matka Ola byla módní návrhářkou a kostymérkou a právě její nová práce v Los Angeles rozhodla o přestěhování do Ameriky. To ovlivnilo i jeho vnímání hudby, zatímco v Anglii poslouchal Cream, Yardbirds nebo Rolling Stones, v Kalifornii objevil The Doors, west-coast psychedelický rock a zásadní pro něj byli Aerosmith.
„Velké prozření přišlo ve čtrnácti. Chtěl jsem se tehdy dostat pod sukni jedné starší holky. Když mě konečně pozvala k sobě domů, trochu jsme se poflakovali, zahulili a poslouchali Rocks od Aerosmith. Zasáhlo mě to jako kurevská tuna cihel. Seděl jsem tam, poslouchal to znovu a znovu dokola a na tu holku totálně zapomněl. Pamatuju si, jak jsem pak jel na kole domů s jistotou, že se můj život změnil. Najednou jsem se měl s čím identifikovat,“ vyprávěl pro časopis Rolling Stone.
Jedna struna stačila
Kytara byl nástroj, který si Slashe podmanil. „Jakmile jsem ji jednou vzal do ruky, zabouchl jsem se do ní tak, že vůbec nezáleželo, jestli mám talent, nebo ne. Na staré akustice, kterou mi dala babička, jsem měl jedinou strunu, a i na ní jsem zkoušel skládat riffy. Ostatně, tak se rodí většina riffů. Jakmile jsem si sehnal i ostatní struny a dokázal na tu kytaru zahrát Chucka Berryho, říkal jsem si: proboha, tohle mi je souzený!“
Během puberty Slash pilně cvičil na kytaru a poflakoval se po losangeleských klubech. Podle svých slov neměl ambici stát se muzikantem, stačilo mu chodit na koncerty a nasávat atmosféru. Zásadní pro něj byl nástup na slavnou střední školu Beverly Hills High School, kde se sešel v jednom ročníku s Lennym Kravitzem. A tam začal sbírat první zkušenosti s hraním. „Začínal jsem ve středoškolských kapelách, co hrály rockec. Punk mě nikdy nebral, bavil mě rock. Miluju punkový přístup a líbilo se mi, co se tehdy hrálo v Anglii a New Yorku, nicméně na to bylo Los Angeles plné pozérů. Ale něco z punku šlo dostat i do rocku – bylo to v té energii. První kapely byly vlastně jen interpretace toho, jak jsem vnímal rokenrol. Kámoši z ostatních kapel si mysleli, že jsem se zbláznil, když beru hraní tak vážně.“
V roce 1984 založil Slash Road Crew, skupinu, kde se setkal s budoucími členy Guns N‘ Roses Stevenem Adlerem a Duffem McKaganem. Rozpadli se ještě téhož roku, protože se jim nepodařilo najít zpěváka. „Špatný zpěvák udělá z dobré kapely mizernou, tak jsem se rozhodl hrát sám,“ hodnotil tehdejší rozhodnutí v časopise Music Aficionado. I když se jejich cesty rozešly, trojice zůstala v kontaktu a jednotliví členové nabrali muzikantské sebevědomí. Slash dokonce do té míry, že zkusil konkurz na nového kytaristu glam-metalových Poison. A to mu přitom glamová image byla proti srsti.
Otrávení z Poison
„Odsunul jsem hrdost stranou a šel to zkusit, ostatně, byla to nejznámější kapela na celém Stripu (Sunset Strip, třída v Los Angeles plná klubů, pozn. aut.). Naučil jsem se čtyři jejich písničky a šel si s nimi zahrát. A musím říct, že jsem tehdy zaválel. Ale měli jsme rozdílný pohled, co to vlastně všechno má být – na image, oblíkání. Věděl jsem, že si to nesedne. Zeptali se mě, jestli na koncertech hodlám hrát jenom v džínách a tričku, a já jim na to řekl jenom: jo. Když jsem odcházel ze zkušebny, proti mně vstupoval C. C. Devine. Byl nafintěný až na půdu. Měl make-up, načechrané háro, bylo mi jasné, že tohle je pro ně ten pravý. Když mi pak Bobby Dall zavolal s tím, že ho vzali místo mě, vůbec mě to nepřekvapilo. Kdybych to místo dostal, stejně by nám to nevydrželo dlouho. Nebyl jsem pro ně ten pravý.“
Poison to viděli trochu jinak a právě zde nejspíš vznikla nevraživost mezi nimi a Guns N’Roses, kterou se roky bavili fanoušci. „Nechtěli jsme v kapele nějakého kytarového střelce typu Yngwie Malmsteela,“ vyprávěl v rozhovoru pro magazín Decibel Geek bubeník Poison Rikki Rockett. „Chtěli jsme rockera, jací tehdy hráli na Východním pobřeží. Když přišel C. C., dával nám větší smysl než Slash. Bylo to těžké rozhodování, protože se nám Slash zamlouval. Tehdy ho to hrozně vytočilo. Byl vyloženě nasraný. Řekl nám: to jste se posrali, vy volové? Tady bych hledal začátky té rivality mezi námi a Guns N‘ Roses, která se pak táhla roky.“
„Hlavní obsah hollywoodského glamu nebyla muzika,“ okomentoval tento moment Slash. „Glameři si dávali záležet na hadrech a image a to je přesně to, co jsem na Západním Hollywoodu nesnášel. Guns N‘ Roses byla přímá odpověď na to, jak moc jsme tehdy glam nenáviděli. Svým způsobem nás to tehdy stmelilo. Měli jsme rádi New York Dolls, Bowieho, Aerosmith a Stouny. Fakt nás nezajímaly oční linky a hadry.“
Přichází Axl
Asi se nikdy nedozvíme, jestli byl Slash z Poison tak zklamaný nebo ne, ale po konkurzu opět dostal chuť dát do kupy kapelu. Zavolal starým parťákům z Road Crew a oslovili Axla Rose, aby si s nimi přišel zazpívat.
„Poprvé jsme se sešli ve zkušebně v Hollywoodu, abychom si jen tak zajamovali. A bylo to tak intenzivní, že jsme v tu chvíli rovnou začali makat. Odehráli jsme pár koncertů a byla to totálně nepředvídatelná divočina. Zkrátka v duchu: oukej, tak uvidíme, co z toho vymáčkneme,“ vzpomínal kytarista v rozhovoru pro Kerrang.
Osmdesátky na americké scéně byly doba, kdy kapely běžně rychle sehnaly vydavatelství a smlouvu. Hudební průmysl zažíval zlatý věk, navíc umocněný nástupem CD přehrávačů. Jenže Guns N‘ Roses zpočátku manažery spíš odpuzovali. A Slashe to vytáčelo: „Dali jsme se dohromady v roce 1984, smlouvu jsme podepsali o dva roky později a do vydání Appetite for Destruction (červenec 1987) nám to celé připadalo jako zkurvená věčnost. Nikdo s námi nechtěl spolupracovat, měli jsme tu nejhorší pověst a děsili každého, s kým jsme se potkali.“
Hlouběji do závislostí
Guns N’ Roses podepsali smlouvu s vydavatelstvím Geffen, které tehdy mělo na trhu až kultovní pozici. Ale také přišlo s podmínkami, které občas umocnily tradičního rokenrolového strašáka, drogy a alkohol. „Bylo to nahoru dolů,“ vzpomínal Slash na počátky rodící se závislosti. „Když jsme začínali, bylo to špatné. Pak se věci narovnaly, jenže přišlo období, kdy jsme jen seděli na zadku, protože nám label nedovolil hrát další koncerty. A to jsme sekali kdejaké průšvihy. Pak jsme konečně vyrazili na turné, chlastu byla hromada. To bylo normální. Co se drog týče, to se lišilo večírek od večírku.“
Po vydání Appetite for Destruction vystřelila popularita Guns N‘ Roses do výšin, které si nikdo z kapely nedokázal představit, a vybrala si svou daň. „No jo, to už je sláva. Nevěděl jsem, jak si s ní poradit. Jak s ní naložit. Tak jsem skončil totálně osamocený a mohl se uchlastat a ufetovat k smrti. Celé to období od roku 1987 do začátku devadesátek bylo plné chlastu a mejdanů a kdo ví čeho ještě. Měl jsem hromadu zkušeností se stavy, u nichž si normální lidi řeknou: ‚oukej, tak tady s tím končím‘, a mně to přitom nedělalo vůbec žádné starosti. Tak jsem kalil dál. Fungoval jsem tak další roky, až do roku 2005 jsem s tím neměl problém. Po roce 2001 bylo období, kdy jsem měl otravu alkoholem a trochu jsem zpomalil, ale pak jsem do toho zase naskočil. Až někdy v roce 2006 jsem si řekl: ‚Víš co? Tohle už není prdel. Nedokážeš znovu vytvořit tu kurevskou tvůrčí jízdu z osmdesátek, už nikdy to nebude tak jako kdysi.‘ A tak jsem pomalu, ale jistě začal brzdit, i když vůbec nebyla sranda dostat se ze všech těch závislostí,“ pravil otevřeně Slash v rozhovoru pro Kerrang.
Není pochyb o tom, že Appetite for Destruction je jedna z nejvýraznějších rockových nahrávek 80. let. Z Guns N‘ Roses udělala globální hvězdy, ale zároveň u muzikantů nastartovala problémy, které si s sebou táhli dlouhá léta, a v devadesátkách je dostala do bodu, kdy spolu už nedokázali fungovat. Dnes už víme, že má celý příběh happy end, jak Slash, tak Axl překonali své vnitřní démony a zase spolu na pódiu válí dál, jak jsme se ostatně mohli přesvědčit minulý měsíc, kdy Guns N‘ Roses vystoupili v Hradci Králové na Rock for People. Tak Slashovi přejeme vše nejlepší k šedesátinám a těšíme se, až zase někdy přijede!