Už od prvních tónů debutu pražské skupiny Sandonorico je jasné, že nejde o žádnou partu samouků, ale o muzikanty, kteří mají patřičné hudební vzdělání, a navíc se dobře orientují v žánru, který si vybrali. Jak už název kapely naznačuje, prvotní inspirací byli s největší pravděpodobností Stromboli a jejich stejnojmenná skladba. Pavlíček s Basikovou ji shodou okolností natočili ve studiu ve Smetanově divadle, v němž dnes sídlí Státní opera, kde někteří z muzikantů působí.
Artrocková tvář Stromboli je jen jedním hraničním bodem Sandonorika. Na druhém okraji jsou německé symphonic metalové kapely. Mezi těmito hranicemi kapela osciluje v řadě různorodých podob. Najdeme tu skladby inspirované středověkou hudbou (Sedm vran), písničky jak z nějaké televizní pohádky (Zima), skoro devítiminutový opus s uměleckými ambicemi (Převozník), válečnou píseň (Osvobození) nebo čistě instrumentální kreaci (Počátek). Trochu „každý pes jiná ves“, což činí desku na jedné straně pestrou, na druhé jako by málo koncentrovanou na určitý cíl.
To, co dělá kapelu originální i ve světě symphonic metalu, je violoncellistka Nicole Weisshäuptová. Její sóla v Počátku nebo v Novém dni posunují Sandonorico o třídu dopředu a hladivý tón jejího nástroje dává písním pocit touhy, snění a lásky. Je a zároveň není opozicí proti elektrické kytaře a syntetickým nástrojům. Lukáš Bradley, leader a hlavní skladatel kapely, to určitě ví, a proto pro ni napsal sóla, která jako by vyrovnávala občasný posun k příliš tvrdému metalu.
Vokály patří hlavně Zuzaně Janišš. Trochu připomíná Báru Basikovou z konce osmdesátých let a to je co říct! Má jen jediný, ale zato zásadní problém. Operně laděný symphonic metal může vyžadovat patos, ale nesmí sklouznout do afektu. A to se bohužel Zuzaně stává. Odstrašujícím příkladem je už zmíněný Převozník. Ale pořád je to jeden z nejlepších ženských hlasů, které se u nás v poslední době objevily.
Styl, jemuž Sandonorico holduje, si v řadě případů vyžaduje druhého vokalistu, protiklad hlavní ženské hvězdy, který má chrčet a chroptět. Vzniká tím efekt „kráska a zvíře“. Zuzana Janišš má z tohoto úhlu pohledu dva protihráče – hostujícího Michaela Měřínského a Báru Čemusovou. Žena v roli „zvířete“ je opravdu nezvyklá záležitost, která ještě více podtrhuje neobvyklost kapely. A to tu navíc občas máme sbor Státní opery, jenž ještě přidává Sandonoriku na síle.
Jestli muzikantsky tak zralá kapela něco potřebuje, tak je to producent. Nezávislý člověk, který by se na její hudbu podíval zvenku a s odstupem, prosil a protřídil přehršle nápadů a pomohl tak Bradleymu víc zafokusovat (fuj, to je ošklivé slovo!) to, co dnes Sandonorico vytváří. Bylo by škoda, aby snaha takové kapely vyšuměla do prázdna.
Verdikt: 55 %
Sebevědomý debut v u nás málo prozkoumaném žánru symfonického metalu. Nabízí perfektní hráčství a spoustu nápadů. Škoda, že v nich posluchače skoro utopí.