„První část mi pomohla znovu získat sám sebe v nejnižším bodě mého života. Druhá část pojednává o tom, že si uvědomím, že jsem to přežil. O tom pochopit, že se můžeš cítit nepřemožitelný ve chvíli, kdy se konečně cítíš být sám sebou. O uvědomění, že mi bije srdce a že se mi plní plíce vzduchem,“ uvedl Yungblud při představování druhé kapitoly alba. Idols II působí jako vystřízlivění po euforii, kdy Dominic již nemusí nikoho přesvědčovat, že na to skutečně má, ale spíš se zde ukazuje v uvolněné poloze jako opravdová rocková superstar.
Druhá kapitola startuje skladbou I Need You (To Make the World Seem Fine), která se kolébá ve valčíkovém rytmu a hned od prvních taktů naznačuje intimnější tón celé nahrávky. Jemné akustické aranžmá a pozvolna budovaná atmosféra lehce připomenou rozmáchlost Shine on You Crazy Diamond od Pink Floyd. Úvodní verš „Obrazy idolů povstávají a zase padají“ přitom zní jako otevřená sebereflexe.
Po zasněném úvodu přichází odlehčení v podobě The Postman – hravé, pozitivně naladěné skladby, která svou energií i melodičností klidně mohla zaznít už na první polovině Idols. Vzápětí ji však střídá Zombie, tentokrát v novém, výrazně devadesátkovém kabátu a za doprovodu The Smashing Pumpkins. Často se říká, že Yungbludovi stále chybí jeden skutečně definující hit – píseň, která by ho jednoznačně charakterizovala. Zombie je ale přesně ta píseň, která se s ním jistě potáhne celou kariéru.
Minimalistická Time stojí jen na hlasu a kytaře, a ačkoli jako intimní vyznání působí upřímně, zasloužilo by si možná výraznější provedení. O poznání silněji funguje War Pt. II, která rozvíjí jednu z nejpovedenějších skladeb první části – původní War – a místo vnitřní krize přináší pocit smíření a nově nabyté jistoty. Skutečně pompézní okamžik ale přichází s Blueberry Hill: lehce teatrální, elegantní číslo s nádechem rockové opery, které místy koketuje víc s popovou vznešeností a v monumentálním finále připomene Harrisonovu slabost pro velká gesta. Závěrečná Suburban Requiem pak celé album uzavírá efektním, téměř koncertním momentem – přesně tím typem skladby à la telefony nad hlavu.
Je to kolekce silných skladeb, které drží pohromadě nejen produkčně, ale především koncepčně. Možná nejde o vrchol Domových ambicí, ale jako soundtrack jeho dosud nejúspěšnější éry funguje přesvědčivě.
VERDIKT: 80%
Idols je deska, kterou mohl Yungblud natočit pouze teď – poté, co si prošel vlastními pochybnostmi, tlakem očekávání i nutkáním neustále něco dokazovat. Teď má připravenou půdu k tomu, aby příště přišel s čímkoli – a celý svět už zvědavě nastraží uši.