Kdo ten svérázný pražský prostor zná, určitě porozumí tříkrálové náladě Vloček, šedé atmosféře podzimní a zimní nejistoty a otázek po bytí, které si Wóďa různým způsobem pokládá: Kam patříme? Proč tu jsme? Co tu děláme? V písni Újezd to vyjadřuje nejsrozumitelněji: „Jenomže nevím pořád, kam patřím / jestli je můj den anebo noc / jestli je dobrý, když slunce spatřím / nebo je lepší měsíc a půlnoc…“
Wóďa interpretuje své myšlenky, jako kdyby je vyprávěl. Ostatně za každou z nich výrazně cítíme nějakou story. Někde je jasná, ale silnější jsou ty momenty, kdy nám dává šanci si příběh domyslet a promítnout do něj vlastní zkušenosti. Pak posluchač vstoupí do jeho monologu a písně naberou novou dimenzi. Není to ale snadné, protože ač cítíme, že se snaží být co nejvíc otevřený, v pozadí jeho projevu je obvykle malá komůrka, do níž posluchači nedovolí vstoupit. Nechává ji být, nezakrývá ji přehnaným afektem, jak bývá v takových případech zvykem. Je civilní, zachumlaný do kabátu, zatímco kolem je chladno a zima. (Shodou okolností album vychází přesně v takovém počasí.)
Dekorace je typická klubová kapela. Funguje především jako uvolněná Wóďova doprovodná skupina, která se na sebe nesnaží zbytečně poutat pozornost, ale občasným kytarovým nebo houslovým sólem dává Wóďovi na chvíli vydechnout nebo nechává doznít jeho postřehy. Jestli deska působí klidným a při všech emitovaných obrazech uvolněným dojmem, je to především její zásluhou. Dává jeho písničkám dobré zázemí.
VERDIKT: 72 %
Člověk se musí nějak dostat do Wóďova světa. Je v něm dost místa, ale vstup, to je úzké hrdlo, jímž se protáhnout není snadné. Možná by ho zvětšila kapka úsměvu nebo lahvička dobrého červeného. Žijeme v šedivé době, ale barvy v duši si můžeme vytvářet sami v sobě.