Obrázek k článku RECENZE: Vyměklost Muse sluší, i když běžný lid musí hřbet ohýbat
| Michael Švarc | Foto: Rock for People

RECENZE: Vyměklost Muse sluší, i když běžný lid musí hřbet ohýbat

Britští rockeři Muse se po minulé desce, která byla silně ovlivněná osmdesátkami a synthwavem, vracejí k jednoduchosti. Tedy, jak se to vezme. Kýčovitým harmoniím ve stylu Queen se tak docela nevyhnou, ale jejich novinka Will of the People je i na první dobrou hlavně zábavná. S čím přijedou na Rock for People?

Další světová válka na obzoru, lesní požáry, životní krize a smrtící virus. O tom všem rokuje frontman Matt Bellamy v závěrečné písni s úsměvným názvem We Are Fucking Fucked. Nebyli by to Muse, kdyby i jejich nová deska neměla společenský přesah a nevěnovala se aktuálním tématům, trošce konspirací či vládnoucím elitám, před nimiž běžný lid musí ohýbat hřbet a tak podobně. O podobných věcech trojice Britů referuje s velkým zápalem na posledních třech albech a popravdě se ta osudovost a patos už lehce zajedly. Proto je dobrou zprávou, že i když se Muse zuby nehty drží v tematické rovině, nebojí se ji konečně trochu rozbít.

Už titulní Will of the People, jež desku otevírá, je jednou z nejzábavnějších písní, kterou kapela vydala možná od dob Black Holes and Revelations. Nehraje se tu na tvrdost, pozérskou dramatičnost, ale jen na chytlavý kytarový riff a sborový pokřik hlásající, že takto zní vůle lidu, elity, třeste se, protože vaše impérium brzy padne. Samozřejmě je v tom stále trochu patosu, ale ten lze díky lehkosti a sympatické údernosti snadno překousnout.

A v podobném duchu se nese většina alba. Následující Compliance je pro změnu vyprávěná z pohledu někoho, kdo na davy lidí shlíží a vyžaduje od nich poddajnost a servilitu. Zvukově se tu vzpomene na minulou desku Simulation Theory a osmdesátky, ale v lehčím, takřka popovém duchu. A právě díky podobným svěžím momentům je deska stravitelnější a soudržnější než naposledy.

Muse tentokrát nejedou na sílu. Naopak – Will of the People je v tomto ohledu poměrně „vyměklá“ deska. A vůbec to nevadí. Posouvání latěk co do tvrdosti by už působilo uměle a strojeně. Mírnější sound desce sluší. I v takovém momentu jako je tklivá balada Ghosts (How Can I Move On), která je v rámci Muse univerza o něčem tak prostém, jako je ztráta milovaného člověka. A hned následující You Make Me Feel Like It’s Halloween je chytlavá guilty pleasure na první dobrou, která nejlépe podtrhuje, jak umí být kapela zábavná, když je spíše výstřední, a nikoli přehnaně dramatická a patetická.

Na kýčovitosti albu přidávají především harmonie ve stylu Queen a tahle kritika je chůze po tenkém ledu, protože Queeni jsou pro řadu posluchačů absolutně nedotknutelní. Sborové zpěvy a vícehlasy jako v Bohemian Rhapsody jsou tu ale trochu moc, i když Muse podobné prvky využili už v minulosti. Tentokrát jako by však inspiraci vyměnili za doslovnost, a to je trochu otravné. V rámci desky je to ale celkem zanedbatelná vada na kráse. Obzvlášť když je jasné, že naživo všechny písně dostanou zase zcela novou perspektivu. Tak to je totiž s Muse vždy.

Verdikt: 70 %

Muse zvolnili a vrátili se k prostšímu zvuku, v některých momentech znějí dokonce trochu popově. Je to sympatická změna, která albu dodává lehkost a svěžest, což minulé desce bytostně chybělo.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.