Širší kruh posluchačů Viktora Sheena se mohl s hudbou Lil Buca Neara, drzejšího a méně seriózního odrazu jeho hudebního já, seznámit loni, když kazašský rodák naznačil na desce Imposter Syndrom, že někdo takový existuje.
Zasvěcenější o něm samozřejmě věděli; dosud na ně nezřídka vyskočil taktéž pseudonym ivanoff, který se však držel v té serióznější a obvykle instrumentální rovině. BUKA každopádně číhal za rohem – za rozpustilejším textem, na herních streamech, v uniklých konverzacích mezi kamarády.
Navíc s takovým množstvím dobrého materiálu, které Sheen vyprodukuje, to musela být stejně jen otázka času, kdy nekanonické stopy dostanou prostor.
Po velmi vydařeném a taktéž vydřeném úspěchu z roku 2024, kdy Sheen vydal s Calinem album z první O2 areny a pak i povedenou desku Impostor Syndrom, se čekalo, že si dá Viktor svou obvyklou roční pauzu s dropy, jako to již udělal v roce 2018 a 2022. Jenže to by nebyl on, aby neměl nějaké to eso v rukávu.
Viktor má momentálně všechen čas světa, aby se soustředil na to, co chce dělat. Hudba jej zajistila. Navíc má takový dosah, podporu a sílu u svých fanoušků, že opravdu nemusí mít strach, že by se jeho nová hudba nedostala do těch správných uší, i když si v září deaktivoval sociální sítě. Šíří se jako lavina i bez oficiálních kanálů.
A možná i jako malý test přišla právě deska Já, mé druhé já a Kristýna, jejíž cover markýruje flyer filmu Já, mé druhé já a Irena z roku 2000, ve kterém v hlavní roli účinkuje Jim Carrey a jeho manželku hraje Renée Zellweger. Je možné, že se Sheen vidí v postavě Charlieho, který má rozdvojenou osobnost hodného policajta a táty tří dětí (s čímž se může sám ztotožnit) a Hanka, bláznivého pijana, jenž jako agresivní blázen nejde pro ránu daleko.
Sheen ohýbá své hudební bidlo, nasazuje masku, jíž popouští zábrany, a baví se. Dokážu si představit, že se to nemusí úplně každému líbit, nicméně v tom, že je mu zde prakticky všechno jedno a může si vypustit z pusy, co se mu zlíbí, musí být osvěžující a uvolňující zároveň.
Hned mě to vrací do roku 2018, kdy Kanye West alias Ye „přepracoval“ Lift Yourself. I když měl na tento track naskočit Drake, místo velké spolupráce posluchač uslyšel jen „whoop di scoop“. Svoboda nade vše.
Nyní asi vše, co jsem popsal výše, trochu popřu, nicméně Já, mé druhé já a Kristýna je, ačkoli se tváří úplně apaticky, směsicí důležitých a hlubokých pocitů. Niterněji jít snad ani nejde. Filtr je pryč, ale o to je sdělení surovější. Říká se zde, co koho napadne, ladí se vibe a Sheen je zvyklý přinést opravdu kvalitní muziku.
V sedmnácti tracích a na pětačtyřiceti minutách jakéhosi elektro-trapu se setkáváme zejména s punchlines, které patří výhradně Sheenovi, jen na tracku DMG si k sobě přizval dalšího rapového tatínka. Uvolnění dopřál Ohan B alias Robinu Zootovi, jenž na nic nečekal a slokou se doslova proťukal.
Nadsázka je taktéž vidět v názvech písní jako Mrdka, Nic nebo Demo, kde se BUKA ještě na tracku ujišťuje u sound mastera Davida Kopeckého, že „to stejně nevyjde“, takže je vlastně jedno, co řekl. Jako by to mělo být album pro kamarády. Proto se také nedokážu zbavit dojmu, že jím skrz naskrz koluje inside joke týkající se Majka Spirita a jeho konceptu „nového člověka“. Ale to se spíše domnívám.
Jenže album pro kamarády u interpreta, který již pravidelně má desítky milionů streamů u jednotlivých stop, nikdy nebude jen tak ledajakým albem. Kdo chce, skryté významy si v něm najde, ale já jsem si z něj vzal zejména to, že i nejlepší rapový hlas současnosti v naší kotlině si potřebuje jednou za čas uletět. Dopřejme mu to.
VERDIKT: 85 %
BUKA je fajn terapeutický projekt Viktora Sheena. Myslím, že se skrze něj naladí na projekty, kterými zase bude lámat rekordy.