Converge. Na území na hranici metalu a hardcoru byste těžko hledali respektovanější jméno. V 90. letech byli jednou z mnoha hardcorových kapel, které hledaly vlastní hlas v přetlakované scéně. Ke konci dekády vybrousili zvuk, jenž definitivně zpečetili na přelomové desce Jane Doe z roku 2001. Album se stalo jedním z důležitých trademarků, jak má srážka metalu a coru znít. Bylo v tom mimochodem něco fascinujícího a inspirativního: sledovat kapelu, která po deseti letech intenzivního hraní dokázala přeřadit na ještě vyšší rychlost a tím odstartovat éru přepisování pravidel.
S každou další deskou Converge potvrzovali status kapely, kterou je nutné sledovat. Hned navazující You Fail Me (2004) patří k základním kamenům metalcorového kánonu. No Heroes (2006) posunula výbušnou energii Jane Doe na další level. Následující alba Axe to Fall (2009) a All We Love We Leave Behind (2012) ukázala, že i z podstaty nervní a chaotický žánr může mít své hitové momenty, a kapele tak otevřela cestu k širšímu zástupu fanoušků.
Pokud na dlouhou dobu poslední The Dusk in Us (2017) skvělým způsobem pospojovala všechny etapy do jednoho alba a shrnula tím dosavadní evoluci, aktuální novinka žádnou takovou ambici nemá. Love Is Not Enough jako nejkratší deska v historii kapely vůbec nikam nespěchá, překvapivě ani nonstop nedrtí, o to víc ale hledá nové výrazové prostředky. Už samotný zvuk překvapí: na poměry Converge je uhlazený, až nezvykle čistý, snad by se hodil i do stoneru. Riffy se taky vydaly jinam, výrazně víc se opírají o metal a chaotičnost už není jejich cílem. Tam, kde dřív vládl natlakovaný a precizně organizovaný chaos, je novinka klidnější a promyšlenější.
To ale neznamená, že by kapela ztratila na intenzitě. Spíš ji drží na krátkém vodítku. Converge nyní pracují jako pečlivě kontrolovaná síla. Víc pracují s napětím a dynamikou, místo splašených sonických výbuchů hledají přesnost a strukturu. Některé skladby jsou krátké, úderné, rytmicky neklidné a patřičně natlakované, aby připomněly, s jakou kapelou máte tu čest. Ale podstatně víc času tráví Converge v temnějších a pomalejších polohách těžkých riffů a budováním dusivé nálady. Některé části alba nabízí obzvlášť pomalé tíživé momenty, kdy vyniká práce s napětím a vrstvením kytar. Vokál zůstává klasicky hysterickým řevem, ale nebojí se ani čistých poloh (v rámci možností samozřejmě, není to přímo zpěv), což jen podtrhuje dojem, že kapela tentokrát víc než na okamžitý šok a chaotickou destrukci sází na dlouhodobé budování atmosféry.
Deska Love Is Not Enough je soustředěná a vcelku kompaktní nahrávka. Není to obvyklá přehlídka pozoruhodných riffů, které by scéna opisovala příštích několik let. Je to spíš razítko kvality zkušené a sebevědomé kapely. Converge pátrají v hloubkách vlastního zvuku a možná tím hledají další směr do budoucna. V rámci hledání vlastního výrazu pracují s intenzitou jinak než dřív – kontrolovaně a dospěleji, zkrátka úměrně kapele, která hraje víc jak 35 let, poslední čtvrtstoletí posouvala hranice celého subžánru a nemusí se nikomu obhajovat.
VERDIKT: 80 %
Converge na novince Love Is Not Enough hledají nové směry vlastního projevu. Nešokují, ale jsou pořád silní, intenzivní a hlavně stále relevantní. Nic víc, nic míň.