Rufus Miller to měl v začátcích těžké i snadné zároveň. Jeho otec Dominic je dlouholetý kytarista ve Stingově kapele, navíc sólově fantastický jazzman. I Rufus už si se Stingem zahrál, takže když se začínal prosazovat sólově, o pozornost sice neměl nouzi, ale pořád si ho někdo spojoval s tátou nebo se Stingem. Miller to bral s pokorou, trpělivě o nich odpovídal na otázky v rozhovorech a pomalu to prokládal informacemi o vlastní sólové tvorbě.
Na prvních dvou albech jsme ještě mohli slyšet cosi jako ozvěnu obou Millerových mentorů, měl tam bluesrockové i vyloženě poprockové skladby. Na novince se ovšem definitivně vydává vlastním směrem, a to s nečekanou razancí. Basement je tvrdé album, syrové, hrubé, buď uhání dopředu s punkovou razancí, nebo stahuje do stonerových hlubin.
Stoner rock je tu dominantní žánr, ale zabíhá se do doomu (ten se ovšem často se stonerem prolíná), psychobilly, progrocku a kdo ví čeho ještě. Zároveň tak Miller činí přirozeně a se suverénní lehkostí. Neexhibuje, jednoduše to z něj prýští. V titulní Basement nasadí tempo a razanci, s níž prokluše za dvě a půl minuty do konce, v Bring me back to Life naopak pečlivě téměř sedm minut buduje atmosféru, kdy z napjatého grungeového úvodu přechází do kolosálního stonerového finále.
Basement je prozatím nejtvrdší a produkčně nejsyrovější Millerova deska, zároveň je nejvtipnější. Platí to především pro její závěr, zpěvák jako kdyby nám to vážné, co měl na srdci, naservíroval na začátku, a pak už si jen užívá večírek. Už ty názvy: Nesundávej si ty kalhotky (svým způsobem antirockerská anekdota, kterak si přitáhne po koncertě domů ženskou a ráno spoutaný na posteli dostává panický záchvat, když slyší vracet se z práce manželku), Krysí sendvič, Psychobilly zombie. Je cítit, že hudbou chce primárně bavit sebe a kapelu, pokud se přidají posluchači, tím lépe.
Na Millerovi je sympatické, že se snaží jít svou cestou, i když by vůbec nemusel. Ne se svým talentem a know-how. Basement je demonstrací energie a syrovosti, kterou si v sobě nese a chce ji valit do lidí. Zároveň jako autor evidentně nestojí na místě a je otázka, jestli na další nahrávce nezkusí zase něco trochu jiného. I kdyby ano, kapitola jménem Basement je zatraceně povedená a bude zajímavé sledovat, jak ty písně zafungují naživo, až Rufus Miller vystoupí 21. ledna v Paláci Akropolis. Za výkon na novince by si zasloužil mít vyprodáno.
VERDIKT: 90%
Strhující syrová deska. Na bytelný stonerový základ navaluje další žánry, od košatého progrocku k přímočarému punku, a ani chvíli díky té pestrosti a instrumentální preciznosti nenudí.