Čtvrté autorské EP Tomáše Průši s prostým názvem EP4 není žádná revoluce. Ale kdo o ni dneska vlastně ještě stojí? Mnohem cennější je fakt, že Průša dál tvoří srozumitelně, česky a hlavně po svém. V době, kdy se čeština v textech často shazuje jako cosi těžkopádného nebo rovnou nefunkčního, je jeho rukopis známkou kvalitního vyprávění bez manýr. Nenuceného, osobního, a přitom stále srozumitelného, rozhodně ne typu „čtyři metafory a ticho po pěšině“. A co je nejdůležitější, nezní to ovadle jako dva týdny ležící salát v lednici.
Úvodní Kosmonaut si hraje s nostalgií, ale nepropadá se do ní po hlavě. Funguje jako lehký otvírák, melodií, textem i náladou. Je tu cítit dětská fascinace, dospělá bilance a taková ta tichá otázka „kam jsme to vlastně doletěli“. Hudebně jednoduchá, ale ne prázdná. V dobrém slova smyslu písnička, která vás chytne za rameno a nenápadně pošle do vzpomínek.
Souhvězdí koně už jde hlouběji. Téma smrti zní na první dobrou možná až banálně, ale výsledek je citlivý a opravdový. Píseň si drží důstojnost a vyhýbá se jakékoli laciné dojemnosti. Přesto by neškodilo, kdyby se v aranži objevilo víc kontrastu. Skladba míří na silné emoce, ale chvílemi se topí v příliš bezpečném zvuku, který jí ubírá na naléhavosti.
Třetí skladba, Jestli (pracovně Ukrajina), má ze všech největší výboj. Text čerpající z reálného zážitku (nápis na batohu vojáka z Mariupolu) má sílu – a co je podstatné, Průša zůstává věcný. Místo agitky nebo zbytečného patosu nabízí lidský pohled, který je civilní a tím i přesvědčivější. Hudebně ale písnička lehce klopýtá. Má napětí, ale chvílemi postrádá vygradování nebo silnější nosný motiv, který by ji podržel. Téma je silné, ale forma za ním mírně zaostává.
Závěrečná Nevidíme si do očí je návrat k písni z devadesátých let, a i když je to znát, není to nutně na škodu. Je z ní cítit koncertní švih a zároveň pocta době, kdy se hrálo bez řečí o algoritmech a streamovacích cílech. Hudebně je nejvíc „kapelová“ a nejvíc odvázaná. Přesto by zasloužila silnější textový háček, protože vedle předchozích skladeb lehce zapadá.
EP4 jako celek drží pohromadě, dýchá přirozeností a je radost slyšet, jak dobře může fungovat čeština, když se jí člověk nebojí.
VERDIKT: 70 %
Nahrávka má své limity, ať už ve zvukové barevnosti, nebo dynamice, ale nepůsobí nijak polovičatě. Možná by slušelo o chlup víc zvukové odvahy, možná by některé skladby snesly drobné dramaturgické utažení. Ale zároveň platí, že když se někdo nebojí být civilní a zároveň osobní, vyhrává už jen tím, že nehraje hru, kterou nechce hrát.