Obrázek k článku RECENZE: Tentokrát víc literatura než píseň. Inventura Vladimíra Merty pokračuje
| Josef Vlček | Foto: Profimedia

RECENZE: Tentokrát víc literatura než píseň. Inventura Vladimíra Merty pokračuje

Zpívající básník už podruhé provádí inventuru svých dosud nevydaných písní, tentokrát pod hlavičkou Vzdálená blízká. Nevíme přitom, které z písní jsou starší a které novější, ba ani netušíme, kolik dílů série Nejisté jistoty bude mít. Stejně tak zvláštní je Mertův přednes. V některých skladbách bychom spíš než o zpěvu mohli mluvit o recitaci s kytarovým doprovodem.

Tímhle dojmem působí například Exil mého pokoje. V prvním plánu, v textu, jde o obraz stavu, kdy jako by člověku všechno utíkalo pod rukama, stávalo se neuchopitelným a nepochopitelným. V druhém plánu, v interpretaci, slyšíme umělcovu snahu ty zvláštní pocity neschopnosti komunikace s realitou vyzpívat, ale pokusy jsou marné, nakonec je lepší to všechno odříkat.

Druhý díl Mertových Nejistých jistot slibuje na obalu i v úvodu bookletu milostné písně, ale těch opravdových love songů je na desce pohříchu málo, vlastně jen úvodní Korálky, uprostřed skrytá Nabokovka a závěrečná Malá smrt. Zbytek se lásky nebo sexu dotýká jen okrajově, spíš jako impulsů k nějakým dalším příběhům nebo poselstvím. Merta je vynikající fotograf, takže se nabízí formulace, že žena inspiruje básníka k jakýmsi slovním fotografiím určitých momentů, k odleskům nějakých nálad, v nichž se sypou někdy chaoticky, někdy přehledně vodopádky obrazů, asociací a příběhů, včetně těch milostných.

Album ale začíná opravdovou milostnou písní Korálky. I ta je něco jako fotografie, portrét jakési dívky. Krásná báseň, jako ušitá pro Vladimíra Mišíka, má v sobě podtón nostalgie, ale zároveň též nadhled, možná i ironii, něco ve smyslu: „To jsem byl ale trouba, když jsem to psal.“

Závěrečná píseň Malá smrt je o něčem jiném. Je o rozchodu nebo alespoň nenaplněnosti vztahu. Málokdy se najde tak přesná definice této situace jako v Mertově verši „výhybky mezi námi přehozené do ztracena“. I to je opravdová milostná píseň, protože láska je v ní hlavním tématem, prosyceným závanem stesku z něčeho nepovedeného, nedokončeného, definitivně rozpadlého.

No, ale co Nabokovka? Ta je zajímavá už z hlediska předmluvy v bookletu: „Texty jsou jedna věc – můžeš si v nich přibásnit i to, co jsi nezažil, i to, kde bys třeba zklamal.“ O tom je celý příběh, který v nabokovovském stylu popisuje fantazii o básníkovi a malé Lolitce. Víc literatura než píseň, ale tak tomu u Merty bývá.

Všechno ostatní jsou básně, v nichž se vyskytuje jeden nebo více milostných motivů, ale nelze je naplno označit za milostné písně nebo písně o lásce. Třeba Drobné lži, jedna z nejtypičtějších skladeb z této desky. Já i ty si tu a tam lžeme, víme o tom, že si lžeme, a tváříme se, jako že je to pravda. A tady najednou přichází v textu obrat. Tak, jak to funguje doma, tak to funguje i mezi veřejností: „Velké lži malé doby / dobrodějové prázdných večerů / vcházejí do dveří / Velké lži malé doby / pia fraus.“    

Subjektivně vzato, na jaře vydané České sny byly o něco výraznější. Tady se víc přesouváme od písně k poezii a literární fikci. A navíc některé z písní jsou přímo esejemi o poezii. Viz skladby Přelétavý génius nebo Mezi dvěma světy. Ó, ta slast, když se dostaví inspirace a vzniká píseň nebo báseň, když se rodí „ta zmije poezie“:

Rozkošně poskakuje dámička poezie.

Dává mi rozhřešení.

Toulá se, nazdařbůh, slovníky rýmů.

Jsem v nich anebo nejsem, nevím.

Nespěchám.

Verdikt: 78%

Více básnické, méně písničkářské album vždy originálního Vladimíra Merty, jehož inventura skrývá silné kusy.