Vydat album po osmnácti letech od poslední studiovky, tuplem když patříte mezi legendy osmdesátkové scény, to je comeback hodný pozornosti. Tears for Fears ale měli jen tvůrčí pauzu, naživo hráli téměř celou tu dobu a speciálně minulou dekádu byli aktivní dost. Proč tedy s novou deskou přichází až teď? Odpověď není úplně poetická: prostě se s ní dlouho trápili.
Práce na The Tipping Point začala už před několika lety a dvojice se rozhodla jít cestou spolupráce s mladšími producenty. Myšlenka byla: co píseň, to jiný producent o generaci, klidně dvě mladší. Výsledek dopadl očekávatelně – každý pes jiná ves. Tears for Fears v rozhovoru přiznali, že to byla chyba, která je dostala do situace, kdy roztočenou desku raději zahodili a začali znovu. Noví ustálení producenti Pettus, Reutter a Skarbek jim sedli víc, a tak společně dokázali konečně desku dotáhnout do konce. Tolik ke zpoždění The Tipping Point.
Bohužel se od předchozí nešťastné práce nedokázali Tears for Fears odstřihnout úplně a deska trpí žánrovou a produkční roztříštěností. Jako kdyby někdo vzal tři různá EP a zamíchal je dohromady do čtyřicetiminutové desky. Na jedné straně jsou tu výtečné synthpopové záležitosti jako My Demons nebo End of Night, na druhé straně slyšíme lehce unylé balady tlačící zbytečně na popíkovou pilu. A třeba úvodní No Small Thing kombinující country, americanu, gradující rock, dramatické smyčce, refrén na pomezí blue eyed soulu a kdovíco ještě je tak neuvěřitelný kočkopes, že to s Tears for Fears vlastně nemá skoro nic společného.
Jasně, vždycky si můžeme říct: A proč by tohle jako nemohli hrát? Můžou. Problém nastává ve chvíli, kdy na trh přichází po osmnácti letech nová studiovka a má na něm zabodovat. Na to je The Tipping Point produkčně příliš roztěkaná, je tu pár dobrých singlů, ale zbytek proteče mezi prsty kamsi, odkud už to posluchač nesesbírá. Není to výtka Tears for Fears, ti nikdy nedělali desky tak, že by na dva dobré singly natočili vatu a šup s tím ven.
Na vině je spíš dlouhé období, kdy kapela metodou pokus omyl střídala producenty, a když ty správné konečně našla, byla už vyšťavená. Je samozřejmě otázka, jestli za takových podmínek desku vůbec vydávat. Ale z jednotlivých písniček je i tak znát, že dvojice Orzabal–Smith má co říct. Kromě toho, že umí pořád psát krásné melodie, mají ti dva i hluboké a nápadité texty. Umí být poetičtí i věcní, nebojí se komentovat. Break the Man je snad posluchačsky nejvstřícnější písnička, která kdy na téma patriarchátu vznikla. Ale dohromady to zkrátka nedrží.
Tears for Fears evidentně chtěli vydat novou desku z tvůrčího popudu, nikoli z finanční nouze nebo setrvačnosti. Rozhodnutím zadat práci kolektivu producentů si ale ukousli příliš velké sousto, a než našli tu správnou cestu, ztratili zbytečně síly. Podle rozhovorů se však ze své chyby poučili, takže příští nahrávka už bude mít nejspíš zase pevnou producentskou ruku. Jen tedy doufejme, že přijde dřív než za osmnáct let.
Verdikt: 65 %
Tears for Fears se vrátili s repertoárem, který skončil na půli cesty. Je tu několik kvalitních singlů i ryzí synthpopové kousky, zbytek ale visí v hudebním meziprostoru.