Album to není tak úplně nové. Obsahuje totiž čtyři skladby, které vyšly právě na zmiňovaném EP25, k tomu sedm nových (respektive šest, protože úvod a závěr desky jsou dvěma verzemi téže skladby). Trochu se nabízí otázka, jestli v tom případě nebylo lepší vydat raději další EP jen s novými songy. Ale minimálně pro fanoušky fyzických nosičů má dlouhohrající formát stále smysl, obzvlášť u kapely, která si vždy s výtvarným zpracováním dokázala vyhrát stejně jako s hudebním obsahem.
U textařské dvojice Cais/Mardoša se můžeme spolehnout, že texty budou plné hravých obratů a jazykových hříček (jak už je znát z názvu desky), které se v případě skladeb Ve třetí osobě nebo příznačně nazvané Slovní stávají až hříčkami přímo jazykovědnými. A extrémně zábavnými. Některé takové jejich hrátky jsou jasné na první dobrou, některé jsou tak důmyslné, že si jich všimnete až na několikátý poslech, některé jsou až trochu pitomé, ale to vše už ke stylu Boys tak nějak patří. A tak se dozvíme třeba, že „Nec je konec slova konec“, „tempomat se pomát“ nebo „některá přídavná jména mohou být docela podstatná“, což zrovna u Tata Bojs sedí. Vždyť která jiná kapela má více písní nazvaných přídavnými jmény? Jen na téhle desce jsou hned tři.
Zatímco předchozí album se tematicky pohybovalo ve světě jedniček a nul, V původním snění nabízí skladby melancholičtější a niternější, více se zamýšlí nad vztahy i nad vnitřním světem. Zároveň se vrací okouzlení stříbrným plátnem, které album otevírá v roztančené Továrně na sny a na závěr se k němu zase vrací v intimnější kytarové verzi, tentokrát pod názvem V původním snění. Ale přece jen ty technologie úplně nemizí, dalo se čekat, že rozmach umělé inteligence nemohou zrovna Tata Bojs nechat bez povšimnutí. A tak je tady třeba „umělá inteligence, která by tě strašně chtěla za milence“ ve skladbě Umělá. Chybí prázdno zase navazuje na Velký třesk z předchozí desky, když tematizuje přehlcenost informacemi a vjemy.
Víceméně pravidelně se střídají elektronické, až taneční skladby s melancholickými ploužáky, jsou tu ale dvě výjimky. Stylově i textově se vymyká Holandské kakao, jednoduchý veselý popěvek, nostalgická píseň o obalu holandského kakaa, která připomíná ten pocit, když se jako dítě zaměříte na obrázek, ve kterém se ukrývá jeho zmenšenina a v ní další a další…
Druhým výrazným vybočením je Chybí prázdno, která oproti zbytku desky (a většině současné tvorby kapely) najednou překypuje ostrou rockovou energií a zkreslenými kytarami a připomíná, že Tata Bojs ještě pořád chtějí a umí udělat pořádný bordel.
Tata Bojs mají na tuzemské hudební scéně specifickou pozici. Už dávno nespadají do kategorie alternativy, tu dávno přerostli a jsou na ni možná až moc popoví. Na druhou stranu pro mainstream zůstávají zase příliš alternativní. Sami si s tím nelámou hlavu a dělají si stále to, co je baví, bez kompromisů jedním ani druhým směrem. Je to už jejich jedenáctá studiovka, nemá cenu polemizovat nad tím, jestli předvedou lepší nebo horší výkon než dříve. Kapela si drží svou vysoko nastavenou laťku a u žádného dalšího počinu nehrozí, že by si mohla uříznout ostudu. Asi jen tak nepřijde mega pecka, která trumfne všechny jejich největší hity, ale je skoro jisté, že stejně jako z předchozích alb i z V původním snění vykrystalizuje pár skladeb, které se zařadí mezi fanoušky oblíbené (nejen) koncertní stálice, stejně jako se to stalo třeba na předchozí desce s písněmi 220 Travoltů a Zvony.
VERDIKT: 85 %
Tata Bojs se drží jedinečného rukopisu a prvotřídní kvality produkce. Je až s podivem, že i po tolika letech nacházejí ještě tolik možností, jak si zachovat svůj styl a přitom nevykrádat sami sebe.