Občas to tak mám je jeho čtvrté album, druhé české. Obsahuje devět písní, z nichž čtyři v průběhu letošního roku nabídl předem na streamovacích službách, přičemž hned ta první uveřejněná, Je pozdě v noci, je i nejlepší skladbou celého alba.
Občas to tak mám je velmi osobní kolekce písní. Jejím ústředním tématem jsou zpěvákovy pocity, často nepříliš radostné. Hned v úvodu zpívá: „Občas se mi stává / že známé nepoznávám / nevidím nic hezký / všechno mi přijde stejný / nechce se mi spát…“ V tomto duchu pak pokračuje většina písní. Dokonce, i když oslovuje partnerku a chce jí sdělit, že je jeho oporou (Vím, na co teď myslíš), je to málem spíš o jeho fobiích než o milostném vyznání. Ne, není to egocentrismus, spíš ego-kňourání. I takové písničky mají své místo na světě, ale zázraky u publika neudělají.
Druhý problém: Artwayovi chybí kouzlo osobnosti. Je to nepochybně hodný člověk, ale bohužel podle tohoto alba „měkejš“. I když sděluje sebevětší pravdy, je v jeho hlase znát určitá nejistota, která by mohla být i romanticky sexy, kdyby s ní zpěvák uměl pracovat. Chybí mu pevným hlasem vyřčené „všechno bude líp“ nebo naopak rezolutní „já se picnu!“
Další vada, kterou lze Artwayovi vyčíst, je prznění češtiny. Víc dává českému jazyku za uši snad už jen Pam Rabbit. U Artwaye je to pravděpodobně následek jeho dlouholeté anglické zpěvácké praxe – zpívá beze smyslu pro přízvuky, čímž kroutí svůj rodný jazyk, aby se trefil do melodie (například „Možná se rozpadaám / snažím se najít směer“). To až bolí. Ale třeba se tím snaží vyhovět nějaké současné módě.
Poslední vážnou závadou je nedostatek kvalitní produkce nebo vůbec někoho vedle zpěváka, kdo se na jeho skladby dívá s nadhledem. Kdosi je sice pod skladbami jako producent a autor hudby zapsán, ale pravděpodobně po celou dobu realizace spal. Nejspíš proto je řada písniček utopená v klišé. Zpěvák skoro pokaždé začne s akustickou kytarou a po čase se přidá kapela, která mimochodem hraje bez jakékoli aranžérské imaginace, a připojují se stále stejně uměle znějící sbory, takže celek působí monotónně. Přitom svižnější Nona, track trochu připomínající zlaté časy rockabilly, naznačuje, že by se s Artwayovými písničkami určitě dalo něco udělat.
Verdikt: 50 %
Z nějakého důvodu zbytečně promarněná příležitost. Možná chyběly náklady na víc než takové „samodomo“, možná si Artway nedal říct nebo měl okolo sebe špatné rádce… Talentovaných poprockových zpěváků kolem třicítky je u nás příliš málo na to, aby se jimi daly dláždit ulice, a o to víc mrzí, že zrovna tahle deska příliš nevyšla.