Obrázek k článku RECENZE: Synthpopoví klasici Soft Cell ukazují, jak neznít jako vykopávka
| Jarda Konáš | Foto: Andrew Whitton

RECENZE: Synthpopoví klasici Soft Cell ukazují, jak neznít jako vykopávka

Zažívá období, kdy se na scénu s novými studiovkami vrací řada synthpopových kapel. Tears for Fears, Duran Duran, nyní jsou tu Soft Cell. Ti jdou ale proti veškerým trendům, na nic nebrali ohled a na výsledku je to příjemně znát.

Soft Cell patřili mezi průkopníky synthpopu, dokázali žánr popularizovat a zároveň progresivně posouvali tehdejší hranice, jejich skladba Memorabilia z roku 1981 je považovaná za možná první house track vůbec. Přesto si řada posluchačů Soft Cell spojí jen s hitem Tainted Love. Je to bohužel jeden z těch případů, kdy, ačkoli kapela ani zdaleka nebyla one hit wonder, tak po letech může působit.

Dvojice Soft Cell si za to částečně může sama. Rozhodli se odpískat to už v roce 1983, na vrcholku kariéry i synthpopového žánru. V době, kdy si řada jejich kolegů v branži teprve budovala pozici, Soft Cell stáhli roletu a skončili. Ušetřilo je to běžného osudu synthpopových hvězdiček, které setrvačně objíždějí kluby a zpívají čtyřicet let dokola ty své tři staré hity, zároveň je to vyvázalo z jakéhokoli tlaku. Oba členové Soft Cell nemusí nikomu nic dokazovat, prostě se jednou za pár let sejdou a sem tam vydají tu singl, tu EP a zase se věnují každý svým věcem. Je to jeden z těch krásných případů, kdy jdou hudebníci do studia, protože něco chtějí říct, ne protože musí splnit závazek vydavatelství nebo zaplatit složenky.

 

Jejich nová deska Happiness Not Included je první studiovkou po dvaceti letech. Jde o neuspěchanou nahrávku, která zrála dlouho, a i když jde pořád o klusající elektronickou muziku, nejlepší je vychutnat si ji pěkně v klidu v křesle.

Soft Cell do nejmenšího detailu hrají, co mají jejich fanoušci rádi. Veškerý experiment omezili na to, jak moc retro zvuk vyloudí ze současné techniky. Jinak ale neberou na nic ohled, ani na hitovost, ani na trendy. Pokud nepočítáme společný track s Pet Shop Boys Purple Zone, není tu vlastně jediný potenciální hit. Vše je podvoleno synťákovému zvuku osmdesátek s lehkým přesahem kamsi do zárodečného období rave v devadesátých letech.

Je zajímavé takovou nahrávku slyšet ve srovnání s jinými synthpopovými kolegy. Duran Duran se snažili z poslední desky vymáčknout hity, Tears for Fears zase chtěli být vidět v každém médiu, které jim bylo ochotné poskytnout prostor. Soft Cell na tohle úplně kašlou, prostě přišli s nahrávkou v duchu „tak jsme se zas jednou sešli ve studiu, ber nebo nech bejt“. Svým způsobem je to osvobozující jak v obsahu desky, tak ve vztahu k hudebnímu trhu.

Jestli se v něčem Soft Cell překonávají, tak v textech. Jsou ironičtí, cyničtí, občas glosují naivitu společnosti, jindy si dělají srandu sami ze sebe. „Viděl mě a řekl čau, já řekl čau a on řekl: no ty vole,“ zpívá se v písni Polaroid o nepovedené audienci u Andyho Warhola v roce 1981 v New Yorku. Příběh samozřejmě pokračuje dál, zpěvák Marc Almond nás provede mondénním večírkem ve Warholově studiu The Factory, kde Soft Cell nikoho nezajímali, ale tehdy si mysleli, jak jsou strašně boží.

„S Bohem se nekamarádím, ale já se vlastně nekamarádím s nikým, protože lidi tě akorát zklamou a Bůh se ukáže, jenom když trpíš,“ zpívá se v krásně nihilistickém textu I’m Not a Friend of God. A podobně vtipných textů je na Happiness Not Included většina.

Trochu škoda, že deska v druhé půlce ztrácí drive. Je to problém řady synthpopových umělců. Jakmile zpomalí, stává se z toho generické uspávání hadů a je jedno, jestli posloucháte zrovna nahrávku Soft Cell nebo Erasure. Naštěstí tu té utahané vaty není moc.

Verdikt: 75 %

Soft Cell po dvaceti letech čekání přišli s deskou, na které nabízí vypiplaný zvuk a výtečné texty. Takhle zní důstojné stárnutí žánrových klasiků.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.