Začněme od toho nejhoršího. Texty jsou opravdu největší slabinou alba. Lze pochopit, že o holkách už sedmapadesátiletý Dodo nezpívá. Ale co tedy posluchačům sdělit? „Cit, lásku ničí klid, hadi syčí / tak rypák dolů jak stádo volů“? Nebo „Slunce stále chrlí / tuny magmatu / Někoho svádí k návratu / Zrychluje čas / tvář maskou skryje / Možná zlomí vaz / A my už neožijem?“ Takové verše připomínají éru osmdesátých let, kdy se nedalo v Čechách o ničem pořádném zpívat a všechno se raději tvářilo jako moudrost tisíciletí, které papaláši nerozumí, ale nechtějí si to přiznat, protože by tím prozradili, že jsou blbí.
Svým způsobem se Doležalovy slovní kreace dají pochopit i z hlediska struktury skladeb. Tvrdý rock není mnohomluvný folk a energii hudebního výkonu nesvědčí dlouhá slova. Mnohem lepší jsou jen výkřiky, za kterými je cosi dalšího ukryto. A to řada textů Doležalovy desky naplňuje. Ale i tak by přece jen měly mít texty alespoň nějaký srozumitelný obsah.
Problém vokální složky díla je navíc v tom, že otec a syn Doležalovi nejsou žádní zpěváci. Slova písní v podstatě jen vykřikují pořád stejným monotónním způsobem, ať je sdělení takové nebo onaké, skladba rychlá nebo pomalá. Koneckonců, jak emocionálně prožívat a sdělovat myšlenku, že „z pěti dílů světa skládá jeden díl / rozbřesk kousky smetá, jako kdyby žil…“ Je v těch verších tragédie nebo nějaká pozitivní informace? Takže lze pochopit, že expresivně řvát nebo přeříkávat podobné myšlenky je asi to nejlepší, co se dá dělat. Jenže když pak dojde na ploužák, jako je Naděje, kde by člověk čekal něco opravdu cituplného, narazí na silácký pěvecký projev jak od vesnické tancovačkové kapely.
Hudebně je Level 777 mnohem zajímavější. Doležalovi se povedlo vymyslet několik riffů, zajímavých buď svým tvarem, nebo barvou nástroje. Občas potěší i takový detail, jako je krátký vstup bicích na začátku titulní skladby. Silnou stránkou jsou i Doležalovy refrény, v nichž se projevuje jeho smysl pro zajímavou melodii.
Zvláštním a pro kritika cenným poučením je celkový sound desky. Tenhle osmdesátkový rock bychom totiž před čtyřiceti lety bez diskuzí označovali za metal. Jak se doba proměňovala a hudba přitvrzovala, dnes si sound Doležalova teamu zařadíme spíš kamsi do hard rocku. Řízného hard rocku, nutno podotknout. Level 777 tak sděluje obecnou pravdu, že muzika zůstává, jen názvy škatulek se z časového odstupu mění. A neplatí to jen o rocku.
Jako kytarista je Doležal excelentní. Nejen svými nápady, ale hlavně energií a drajvem, který se mu podařilo přenést do studia. Hraje s gustem, a když tu formulaci trochu přeženeme, oba poctivé doprovázeče svou září odsunuje do role statistů. Oněch deset písniček sice většinou představuje old school schéma, kdy je sólo signalizováno dlouho předem (a často na stejné pozici ve skladbě), ale to nevadí, i tak se to dá poslouchat.
Verdikt: 60%
Level 777 je dílo rockového tria – Miloš Dodo Doležal, synek Miloš, Jr., s basou a Matěj Čurda na bicí. Plus tu a tam nějaký pomocník. Stačí pohled do bookletu – natočeno a nahráno v letech 2015 až 2024, čili až výjimečně dlouhá doba zrání desky. I to vlastně nabízí otázku, zda jsou Dodova sólová alba tím pravým ořechovým, co mu nejvíc vyhovuje. Možná, že mu mnohem víc sedne kolektivní práce, ať už byla ve Vitacitu, nebo ve schellingerovském projektu Zemětřesení. Tam z něj byl opravdový bůh kytary.