A po poslechu desky mohu říci, že sestry nezklamaly. Na albu Bloom jejich vokály, Rebečinu kytaru a Meganinu lap steel kytaru opět doprovází zkušená kapela, kterou tvoří také Rebečin manžel a koproducent desky Bloom Tyler Bryant, jenž obstarává doprovodné kytary a baskytaru. Dále skupinu tvoří Tarka Layman na baskytaru, Caleb Crosby na bicí, Michael Webb na klávesy a Eleanor Denig hrající na smyčce.
Album otevírá skladba Mockingbird, ve které proplétající se akordy lap steelky a Rebečin uhrančivý chraplavý zpěv naznačují, že nás čeká poslech introspektivního alba s tématy sebepoznání a přijetí sebe sama. Prohlášení v textu „Dala jsem se dohromady“ jako by předznamenávalo tezi celé nahrávky. Song se nese v příjemném country duchu a vyznačuje se chytlavými háčky a tradičními bluesrockovými riffy. Stejně na tom jsou i další dvě položky alba – bublavá popově laděná Easy Love Part 1 a balada Little Bit, jež je téměř nakažlivým zhudebněním spokojenosti a pokorné prostoty. To ostatně podtrhuje její text: „Proč bych měla chtít měnit svůj život?“. Na těchto písních zároveň není nic špatného, samy o osobě jsou velmi solidní, ale zastiňuje je druhá třetina alba, ve které se nahrávka teprve dostává do tempa.
Rozjíždí ji zejména jedna z nejlepších skladeb alba – pecka Bluephoria postavená na úderném riffu s nekompromisní slokou a s „call-and-response“ strukturou, která jako by vypadla ze 70. let minulého století a brala si inspiraci u velikánů žánru. Pozadu pak nezůstává Nowhere Fast, která se s punkovou dynamikou a „outlaw country“ švihem rozjíždí jako kabriolet s volskými rohy na přídi po opuštěné venkovské silnici kdesi u Atlanty v Georgii. Tenhle nástup trvá až k závěrečnému Meganinu sólu na lap steelku podpořenému plačícím wah wah pedálem. Následující, klaustrofobicky expanzivní hymna všech silných žen If God Is A Woman s groovem jak z hlubin delty Mississippi a Rebečiným vokálem pak dosahuje až hranice divokosti s návratem do bluesových kořenů Larkin Poe.
Album si udržuje vysokou kvalitu i s rockově laděnou Pearls a rozchodovkou Fool Outta Me, která je skvěle posazena mezi rock a country. Závěr alba je pak poklidný s baladami You Are the River a Bloom Again. Ve druhé jmenované parádně vyniká harmonie vrstvených vokálů obou sester.
Bloom je tak ve výsledku solidní, zábavné a aktuální album, které se pěkně poslouchá. Za jeho vady lze považovat snad jen nevyrovnanost v celkovém tempu – nejsilnější písně najdeme uprostřed. Navíc to, že se na něm Larkin Poe příliš drží zavedených postupů a nesnaží se trochu víc experimentovat, je také trochu zklamání. Nicméně se i tak jedná o jejich nejosobnější album, které je oslavou individuality.
Verdikt: 80%
Bloom je bouřlivou oslavou americké hudby a všeho, na čem byla postavena. Sestry Lovellovy na něm spojily svůj charakteristický zvuk s dosud nejintrospektivnějšími texty doplněnými smysluplnou hudbou. A to činí album nebývale lidským a živým.