Ať člověk poslouchá Ficovo druhé album Potom (2020), anebo aktuální novinku Homunkulus kolem dokola a ještě znovu, možná se nezbaví dojmu, že jeho doposud nejsilnějším albem byl přece jen debut Město (2019). Tam totiž po letech hraní s různými kapelami, zejména relativně ortodoxně bluesovými The Weathermakers, poprvé soustředil svoji originální vizi, jak má, nebo by mohlo, vypadat a znít blues ne snad přímo po česku, ale přinejmenším oproštěné od všech zažitých klišé a dogmat.
To samotné by stačilo, aby byl Fic brán velmi vážně, protože takových současných tvůrců je, co by se za nehet vešlo, a to nejen u nás, ale i v obecném žánrovém kontextu. K zajímavému zvuku a celkovému přístupu k hudbě mu nepochybně velmi pomohl producent Martin E. Kyšperský, který s bluesovou muzikou nikdy předtím neměl – a teď už hned tak asi zase nebude mít – nic společného. Jejich spolupráce se protáhla ještě na druhé album, muzikantsky načechranější a textově možná o něco obraznější, na druhou stranu na něm autor opustil, alespoň co se formy týče, na dřeň obroušené výrazivo. Pocit toho, že debut umělec zatím nepřekonal, je ale do značné míry diktován tehdejším šokem z toho, že někdo de facto na začátku cesty předestřel tak originální hudební model a velmi silnou osobní textovou výpověď. Což je sice možná nespravedlivé, ale snad omluvitelné.
Přestože promomateriály citují Ficův výrok, že Homunkulus je dokončení albového triptychu, jeho rozdílnost oproti předchozím dvěma titulům je patrná po všech stránkách. Ne že by autor ztratil nebo zcela zásadně pozměnil svůj rukopis, to by bylo absurdní. Ale to, že tentokrát zčásti spolupracoval s úplně jinými lidmi, a z velké části pojal album jako čistě sólové jak hráčsky, tak vlastně i produkčně (byť ve spolupráci s Radovanem Kramářem a Dušanem Součkem), se odrazilo na jeho výrazu možná víc, než plánoval.
Velkou část písní Jan Fic nahrál zcela sám, využil k tomu instrumentář z vlastní dílny Red Bird Instruments – elektrické kytary, cigar box, resofonickou kytaru. Jen někde přispívají Luboš Pecina s baskytarou a Radovan Kramář s klávesovými nástroji – mimochodem muzikanti, kteří tvořili kdysi s Ficem „country-srandakapelu“ The Honzíci, která je jako pomrknutí „pro znalce“ podepsána pod finální písní Dlouhej stín (jež je legrační využitím hudebních countryprostředků včetně recitativu hostující Lubici Christophory, vztahovým textem ale rozhodně nikoli).
Album tak z velké části zní tak, jak posluchači znají Fice z koncertů, coby osamělého muže hrajícího jako poněkud ošuntělý one man band. Ze všech dosavadních sólových alb je Homunkulus bez diskuse Ficovo nejbluesovější, znějí tu dokonce vysloveně explicitní hookerovské figury jako v písni Prach z obilí, zkreslený cigar box v Baráku snad musí být inspirován sólovými alby Billyho Gibbonse a stavbu repetitivních hypnotických riffů a strunných frází, podložených rytmem stomp boxu nebo perkusí mají vlastně skoro všechny písničky – výrazně se vymyká snad jen závěrečná countryovka a víceméně folková Chvilku mi lži. Jenomže vypočítáváme-li všechny tyto spojnice Ficových songů s blues, ještě to neznamená, že se písničkář rozhodl oprášit exponáty z nějaké muzejní vitríny. S bluesovou materií nakládá Fic i nadále velmi volně a osobitě, zůstává ojedinělým, jen se možná víc přiblížil k jakési prapodstatě. Což ostatně nejspíš bylo záměrem takto syrově pojatého alba.
Tento přístup se vlastně odráží i do textů. Fic je v nich odjakživa velmi osobní, nejspíš jsou pro něj nějakou terapií, vyháněním zlých duchů, tentokrát se zdá (ale opravdu to může být jen pocit, počítat statistická čísla nebudeme), že první osoba převládá ještě patrněji než na předchozích albech a autor hovoří o svých pochybách o své pozici ve světě ještě otevřeněji a jasněji. Stačí začít poslouchat album od začátku, není třeba nic složitě dohledávat: „není proč střílet / do těžkejch mraků / déšť se tím stejně nespustí / já jsem to zkoušel tak dlouho / až začalo lejt / ale nebe o mně přesto / jenom sotva ví / není proč plakat / do vypitý flašky / slzy ji znovu nenaplní /…/ je tvrdý si přiznat / jak věci jsou / že nejsme nijak výjimeční / že se jen vznášíme nocí / na smítku prachu / co ráno oknem odletí.“ (Oddechnutí)
Vrstevnatý metaforický jazyk, který se objevoval na albu Potom, tentokrát poněkud ustupuje do pozadí ve prospěch hovorové zkratky, i v tom je možná tentokrát Fic „větší bluesman“: „klečí jen tak bosá / není to modlitba / ale přece trochu je / a jde to všechno za ní / rozhodnutí, co mělo bejt dobrý / a vono ne.“ A když už přijde na metafory, jsou opět průzračnější, otevřenější, jako by autor chtěl, aby ho posluchač pochopil a souzněl s ním na první dobrou, byť mu rozhodně nejde naproti v pocitovém smyslu, naopak u něj vyvolá pochybnosti o něm samém: „jsem takovej ten plakát / co už dávno opršel / takže ti nepovím, kam máš jít / a co je dobrý / a až mě jednou přelepí / další a další novou reklamou / pak vlastně budu rád / že už jsem schovanej.“ Na podřezání to zatím ještě není, ale kratochvilný poslech rozhodně taky ne. Je dobře, že vznikají i u nás pořád ještě alba, která z principu nemohou fungovat jako kulisa.
Verdikt 88%
Jan Fic dokázal, že se umí postavit zcela na vlastní nohy. Že jeho vidění světa lze zaobalit i do komornější, ale rozhodně ne chudší hudební podoby. A že údajný triptych patrně žádným triptychem nebude.