Šestnáct skladeb na osmadvacet minut. Člověk nemusí být zrovna matematik, aby si spočítal, že tady to Rancid hrnou pod tlakem. Jen třetina skladeb má přes dvě minuty, zbytek jsou punkové střely, které prosviští kolem, a když člověk nedává pozor, ani si nevšimne, o čem že vlastně ta či ona písnička byla. Ne že by tak kapela dřív nehrála, ale pořád prokládala nahrávky delšími či „singlovějšími“ skladbami, aby dala posluchači trochu vydechnout. Taková na novince není ovšem ani jedna.
Tomorrow Never Comes jsou úplně jiní Rancid, než jak se kdysi proslavili. V devadesátkách balancovali na hraně mainstreamu (což nebylo dáno jejich měkkotou, ale tendencemi v šoubyznysu), a zatímco kolegové Green Day nebo Offspring se vydali cestou MTV a hitparád, Rancid raději hodili šipku zpátky do rozkotleného publika. Nicméně jim z té doby zůstaly hity, co vydržely dodnes v setlistu. A pořád měli výraz schopný oslovit širší skupinu než pankáče. Tedy spíš jinak, staří Rancid dokázali širokému publiku přiblížit punk rock v čisté podobě.
To už je pryč. Tomorrow Never Comes je první deska po šesti letech a Rancid během té doby pokračovali v posunu k jádru žánru. Po popu tu nezůstalo ani smítko, teď už se jede ryzí žánrovina, ovšem i ta ztratila trochu své autenticity. Rancid jsou po třiceti letech na scéně tak vyhraná kapela, že technicky překonávají většinu punkrockové produkce. Zní trochu jako z učebnice. Nebo spíš z katalogu, chybí tomu syrovost a špína. Není to ovšem myšleno jako kritika, dříve či později se do této lehce odosobněné profesionální technické úrovně dostane každá kapela, co vydrží desítky let na scéně. Je třeba jen upozornit posluchače, že Rancid nejsou a nejspíš už nikdy nebudou jako kdysi.
Tomorrow Never Comes je rozhodně lepší nahrávka než předchozí dvě alba, kde se kapela trochu motala na pětníku. Nasadila větší drive, stopáž skladeb i desky taky pomohla naklonit ten tobogán ještě divočeji. A za pozornost stále stojí Armstrongovy texty, i když není jednoduché všechny při prvním poslechu pobrat. Stále umí do obrazů vložit jasný vzkaz či sdělení, z buřiče se ale víc posouvá do polohy vypravěče. Možná je to věkem, možná ležérnějším přístupem ke zpěvu, nemůžu se však zbavit dojmu, že se Armstrong začal víc inspirovat v lyrice i melodice hospodských a námořnických písní. Rancid tím víc než kdy dřív evokují irský punk a je to jedna z řady drobných změn, jimiž kapela v posledních letech prochází.
Celá deska je vlastně jen taková zastávka na této cestě proměny, zachycení aktuální tvůrčí nálady, než se kapela vydá zase do kroku. Nebývá to úplně zvykem, aby punkrockové skupiny po dekádách na scéně procházely obdobným vývojem. O to víc je potřeba novou tvorbu Rancid ocenit, protože nic není otravnější než pankáči žijící z dřívější slávy. Jenže pamětníci a fanoušci starých Rancid nebudou mít mnoho důvodů, proč se po jednom či dvou posleších k novince vracet.
Verdikt: 72%
Rancid prochází proměnou, jaká je asi zajímavější pro nezaujaté posluchače než skalní fanoušky. Je to lepší deska než několik předchozích, kvality těch z devadesátek ale nepřekonává, protože se o to ani nesnaží.