Každé z postav pověstné stěhovací akce věnovala jednu píseň. Polovinu z nich ale ani písněmi nelze nazvat, jsou to instrumentálky, přes něž běží dialogy z filmu. Druhá polovina alba se pokouší o portréty několika stěhujících se lidí, ale ty postrádají laskavý humor, jenž dodnes z pětačtyřicet let starého filmu sálá.
Radosta je pětičlenná kapela – rytmika, dvě kytary a saxofonistka. Na netu se dočteme, že to jsou zkušení muzikanti původně z dlouho existujících Agnus Dei, ale jejich anticharismatický pop rock je stále amatérský, jakoby nezkušený, beze vší imaginace a nápadů. Možná proto, že nechtěli strhávat pozornost na muziku, když skoro osmdesát procent mluveného slova tvoří jen překopírované hlášky z filmu. Možná to bylo míněno jako něco v duchu filmové hudby. Ale tak nudné to zase nemuselo být.
Jiným negativem je fakt, že jen sedm z třinácti skladeb má něco, co se dá označit za text. Navíc čtyři z nich jsou hned na začátku desky, takže vzniká dojem, že album vyšlo předčasně, nejspíš dřív, než J. J. Šimon a spol. stihli dopsat nebo natočit další texty.
Je těžké dělat humor, a tak nelze s určitostí soudit, jestli portréty důchodkyně Máni (té, co se proslavila termínem směroplatný) nebo pěvce Bílka jsou komické, nebo zda to nejsou sociální protestsongy o bolestech osamělých starých lidí na konci cesty životem: „Máňo, vždyť ona opouští svět / Máňo, můžeš-li mlčet, tak hned.“ Když se do takové panychidy vmontují citáty a bujaré hlášky z filmové komedie, vyvolá skupina, pojmenovaná po Dr. Radostovi, realizátorovi oné filmové dvanáctisměny, v posluchačích rozpaky. Co tím vlastně chtěla říci?
Je zvláštní, že jak Radosta, tak populární tanzmetal Trautenberk, čili obě kapely, které vysávají filmovou a televizní tvorbu, pocházejí ze západních Čech. Náhoda?
Verdikt: 25%
Zajímavý nápad, který měl buď uzrát, nebo zůstat v hospodě.