„Prostě jsme psali kupu muziky. A psali a psali bez časového tlaku a skončilo to tak, že jsme všechny ty písničky nahráli,“ řekl bubeník Chad Smith v rozhovoru pro Billboard. Je to běžná praxe, kapely toho často ve studiu natáčí víc a to nejlepší nakonec dají na desku, zatímco zbytek strčí do šuplíku, případně vydají po letech jako bonus. Dříve se často takové skladby dávaly i jako b strany k singlům. Ale aby se takové nahrávky po několika měsících prodávaly jako regulérní deska, to je celkem odvážný a vůči fanouškům i drzý krok.
Pojďme si nejdřív říct to dobré. Na Return of the Dream Canteen najdeme to, co hodně přidávalo na hodnotě Unlimited Love. Je to nefalšovaná radost z toho, že se do kapely vrátil kytarista John Frusciante. Staří přátelé opět pospolu, opět ve zkušebně připraveni skládat písničky. Není vůbec divu, že měli materiálu ažaž, chemie mezi muzikanty prosakuje do uší z každého taktu. Hodně dělá i produkce Ricka Rubina, který se rozhodl zvukově kapelu vrátit na přelom 80. a 90. let do dob, kdy kašlali na poprockové singly a jeli ryzí klubový funk rock. Žánrová esence prostupuje celou deskou a nabízí nostalgickou dávku o velikosti podolského bazénu, stačí jen skočit šipku a začít se cachtat. Jenže tohle se dalo čekat, Rubin produkoval už Unlimited Love a nové skladby vznikly během toho samého nahrávání.
Takže co je tam dál? Popravdě, už nic. To nejlepší si prostě Redhoti vystříleli a vydali před půl rokem, Return of the Dream Canteen je kolekce průměrných skladeb bez nápadu. Není divu, že je předtím vyškrtli, neobstojí jako singly a neobohatí ani koncertní setlist. Situaci zachraňuje jen a pouze instrumentální hravost a vyhranost kapely. Jako kdyby si byli muzikanti vědomi toho, že nápadů moc neservírují, o to víc předvádí všelijaké kejkle a onanie. Frusciante se vytasí s efekty, které jsme u něj neslyšeli, Flea se svou basou zase blázní tak, že občas sprintuje daleko před kapelou a vyplazuje na ni jazyk. Kiedisův hlas je pořád okouzlující, ale snad nikdy si nenapsal tak prázdné texty jako tady. O Kalifornii a holkách z trailer parku se nedá zpívat pořád dokola.
Řada tracků navíc nefunguje jako plnohodnotné skladby, připomíná to spíš slepenec nápadů ze zkušebny, tady nás napadl refrén, támhle sloka, tak to pojďme dát dohromady. Výsledkem je rozkolísané tempo, které nikoho ze židle nezvedne. Fanoušci to neuslyší rádi, ale z hlediska songwritingu Redhoti na žádné jiné desce nepředvedli tak slabý výkon jako na Return of the Dream Canteen.
Ale hlavně je ta nahrávka neuposlouchatelná. Když jsem se na jejím konci unaveně podíval do přehrávače, zjistil jsem, že jsem teprve v jedné třetině. Pětasedmdesát minut je ambiciózní stopáž i na konceptuální album progrockové kapely. Pro kolekci béček je to přímo vražedné.
Těžko říct, proč se Redhoti rozhodli album vydat. Možná se chtěli svézt na vlně fanouškovské euforie, kterou před půl rokem vyvolali s Unlimited Love. Možná chtěli světu ukázat, že s Fruscianteho návratem chytili druhou tvůrčí mízu. Ale kdyby Return of the Dream Canteen nevyšla, vůbec nic by se nestalo.
Verdikt: 50 %
Šíleně dlouhá deska plná podprůměrných skladeb, které vytahují muzikantské výkony. Frusciante je zpátky, my víme, ale ani jeho genialita není nekonečná.