Necelé tři roky po předchozím počinu Ultimate Success Today se parta kolem zpěváka Joe Caseyho a kytaristy Grega Aheeho vytasila s novinkou, která je velmi osobní. Na ploše necelých čtyřiceti minut přináší existenciální uvědomění, jež je spojené se skonem Caseyho matky. Po více než deseti letech podlehla boji s Alzheimerovou chorobou. Ve spojení se sérií vloupání do domu, ve kterém na severozápadě Detroitu strávil celý život, právě tyto události vytvořily v jeho životě pomyslnou poušť.
Ta posloužila i jako místo vzniku šesté desky kapely. Ranč Sonic v Tornillu v Texasu se tak stal dalším kamínkem do skládačky naplněné emocemi a snahou vyrovnat se se ztrátou. Joe Casey se pokoušel zhutnit své myšlenky do textů jednotlivých skladeb a kytarista Greg Ahee společně s Jakem Aronem (Snail Mail, L‘Rain) jako producenti pracovali stejně se zvukem desky. Zároveň se Ahee jako hlavní skladatel repertoáru pokusil autorsky napojit na to, čím si Casey procházel.
Hned úvodní Make Way ukazuje, jak se kapela naučila pracovat s dynamikou. Střídající se ticho a intenzita symbolizují různé stavy, jimiž člověk ve svém životě prochází. Vybrnkávaná westernová kytara je nahrazována ostrým hrábnutím do strun silným jak poryv větru při vichřici. Nebylo by to možné bez skvěle šlapající rytmiky v podání Scotta Davidsona (basa) a Alexe Leonarda (bicí). Jen než singlový otvírák desky, který netrvá ani dvě a půl minuty, dozní, člověku při jeho poslechu na mysli vytanou jména jako Nick Cave, Leonard Cohen nebo Tindersticks. To vše za doprovodu steel kytary, kterou si bylo možné dosud s kapelou spojovat jen obtížně.
Komplikovanost a nejednoznačnost je ostatně tím, čím lze desku charakterizovat. V jejím průběhu se střídají náladotvornější skladby bázlivě vykukující zpoza kouřové clony (Elimination Dances), kterým skvěle slouží kytara Grega Aheeho s valivě masivní maskulinní entitou (Fun in Hi Skool), kde náladotvornost slouží jako příprava před výbuchem reprezentovaným kytarovým rifem, jenž je doprovázen přesnými, neagresivně dopadajícími údery bubnů.
Paleta možností, s nimiž Protomartyr na své albové novince přicházejí, je ale výrazně barevnější. For Tomorrow je chytlavá, dynamická záležitost, kterou nebrzdí ani syntezátorové plochy. Nepůsobit to tak paradoxně, dalo by se o ní napsat, že jde o hitovou věc.
Zklidnění nabízející Let’s Tip the Creator ukazuje, jak se jednotlivci v kapele podřizují jejímu celku. Jemnější skladba přináší i subtilnější kytarovou Aheeho hru, aby mohla vyniknout naléhavost bicích a zpěvu. Právě tato poloha, evokující v každé hlásce, že o něco jde, je pro desku typická.
Naléhavost v nejrůznějších fazetách je podstatou nahrávky. Pomalejší, introspektivní a záhadná Graft vs. Host právě takovou polohu nabízí. Dynamická basa v 3800 Tigers je postupně nahrazovaná kytarovým jamem, aby si následně opět převzala pozornost. Kapela umí na krátké ploše – písničky většinou netrvají déle než tři minuty – nabídnout různorodost, jejich součástí je smršť i zklidnění. Funguje to dohromady i ve své odlišnosti.
Druhá polovina alba už nemá takovou sílu. Pořád ale přináší typické prvky, jakým je například natlakovaný odsekávaný zpěv v Polacrilex Kid, odlehčenější, rytmickou We Know the Rats, případně variabilitu Fulfillment Center nesoucí se v rytmu diska, jež ale působí jako zbytečná vycpávka.
Závěrečná Rain Garden je ze stejného ranku jako úvodní Make Way – tím nejdůležitějším jsou atmosféra, pocit a plochy syntezátorů. Protomartyr tak opisují oblouk, jehož součástí jsou především nástrojové a zvukové koláže, které rozhodně nejsou určeny pro jediný poslech. Až s těmi následujícími posluchač odhaluje další vrstvy, jež album nabízí.
Verdikt: 70%
Formal Growth in the Desert je jako amerika. Různorodé, rustikální, nejednoznačné, s názorem. Zůstává bojovné, jako byla i předchozí tvorba kapely. A že umí zaujmout, dokazuje i to, že se skupinou na turné (které se na podzim česku vyhne) už pár let jezdí i Kelley Deal z The Breeders.