Na současné metalové scéně se zřetelně formuje nová vlna. Její směr udali vizionáři Bring Me the Horizon a inspirovali kapely jako Sleep Token, Bad Omens, Dayseeker či nejnověji PRESIDENT k modernímu pojetí metalu s metalcorovými kořeny, které v raketovém tempu dobývá světové haly i hlavní festivalové stage a přivádí k tvrdé hudbě nové generace fanoušků. Tvrdá muzika má k úpadku daleko – naopak zažívá svůj další zlatý věk.
Kapela PRESIDENT je dnes už prakticky bez pochybností spojována se zpěvákem Charliem Simpsonem, kterého britské publikum zná především z pop-punkových Busted a pozdější post-hardcorové formace Fightstar. Busted na přelomu let 2002–2005 prodali přes pět milionů desek a získali dvě ceny Brit Awards, zatímco ve Fightstar Simpson sice nedosáhl podobného komerčního úspěchu, ale výrazně se hudebně posunul a jeho scream, patrný i v aktuální tvorbě PRESIDENT, se stal poznávacím znamením. Kdo o jeho identitě stále pochybuje, může si poslechnout jeho pozdější pop-folkové sólové nahrávky, kde je charakteristický hlas okamžitě rozpoznatelný. Vedle Simpsona tvoří kapelu tři maskovaní hudebníci v jednotných stejnokrojích, kteří vystupují pouze pod přezdívkami The Cardinal, The Bishop a The Deacon.
PRESIDENT mají za sebou teprve dva živé koncerty, přesto okamžitě vzbudili obrovský zájem. Jejich festivalová premiéra na Downloadu přilákala tolik fanoušků, že stan doslova praskal ve švech, a následná samostatná londýnská show byla vyprodaná prakticky okamžitě po oznámení. Takto raketový start kariéry se jen tak nevidí, i když právě to někteří kritici kapele vyčítají – podle nich totiž PRESIDENT nepřirozeně přeskočili fázi pomalého, „odspodu“ budovaného růstu a rovnou cílí na velký úspěch, což v jejich očích může působit poněkud odosobněně.
Jak ale zní samotná hudba? Největší pozornost přitahuje vokál, který je po celou dobu silně podpořen autotunem – pro některé posluchače to může být doslova červený hadr na býka. Mně podobné zvukové experimenty obvykle nevadí a v tomto případě do celkového konceptu dobře zapadají, patrně i proto, že záměrně maskují Simpsonův charakteristický hlas. Z živých vystoupení je však zřejmé, že jeho pěvecká síla je fenomenální, a když se do zpěvu opře naplno, není potřeba žádných studiových úprav.
První dvojice singlů – In the Name of the Father a Fearless – jasně ukazuje, na jak široký záběr si PRESIDENT hned na startu troufají. In the Name of the Father stojí na temné, až sakrální atmosféře, která kombinuje masivní kytarové stěny s elektronikou a dává vyniknout dramatickému vokálu, v němž se střídá emotivní zpěv a ostřejší pasáže připomínající Simpsonovy post-hardcorové kořeny. Fearless oproti tomu působí přímočařeji a úderněji – je to skladba s refrénem, který se okamžitě zařezává do paměti. Skladbu jsem slyšel už tak 30x a je to geniální moderní sing-along, který bude bezpochyby fungovat na každém pódiu. Obě písně tak nejen představují dvě odlišné polohy kapely, ale zároveň vytvářejí silný úvod do jejího temného, emotivně nabitého světa.
Rage ukazuje PRESIDENT v nejtvrdší poloze – otevírá ji jemná elektronická předehra, která by klidně mohla pocházet z dílny Sleep Token, a vzápětí ji rozříznou ostré kytarové riffy. Kapela však nezůstává jen u syrové tvrdosti: v refrénu se přelévají melodické linky a čisté vokály, které dělají skladbu přístupnou i těm, kdo obvykle tvrdší žánry míjejí. Právě to střídání napětí a uvolnění ukazuje, jak dobře PRESIDENT pracují s dynamikou a jak snadno dokážou propojit metalovou energii s chytlavou melodičností. Ještě víc než hudba ale zaujmou klipy: masky, práce se světlem i temná symbolika dávají jasně najevo, že vizuální stránka je pro projekt stejně zásadní jako samotné skladby.
Skladby Destroy Me, Dionysus a Conclave tvoří silný závěr EP. První staví na kontrastu křehkých, téměř emo-rapových slok a drtivého breakdownu a textově rozebírá destruktivní dynamiku vztahu. Druhá přináší djentové riffy, efekty a vokální přechody od syrového křiku k chytlavému refrénu, čímž otevírá širší paletu emocí. Poslední pak celé EP uzavírá v klidnějším, až téměř meditativním duchu, kombinuje piano s elektronikou a střídá jemné pasáže s drsnějšími výbuchy, zatímco v textech naznačuje, že některé bolesti a pouta přetrvávají i za hranicí smrti či velkých změn. Všechny tři skladby navíc doprovázejí výrazně stylizované klipy a vizuály, které potvrzují, že estetika je pro PRESIDENT stejně zásadní jako samotná hudba.
Čeští fanoušci se mohou těšit na premiéru PRESIDENT rovnou v O2 universu po boku Architects 26. ledna a samozřejmě i na Rock for People, kam kapela bez debat patří.
Verdikt: 90 %
PRESIDENT přinášejí debutové EP, které jedinečně spojuje temnotu, chytlavé melodie i silnou vizuální stránku. Každá skladba potvrzuje, že patří k nejodvážnějším a nejpůsobivějším novinkám současné metalové scény.