Jana Vébrová patří spíše k utajeným klenotům českého písničkářství než k těm nejpopulárnějším, a vlastně ani nepřekvapí, že přichází s druhou studiovou nahrávkou až šestnáct let po debutu. Snad i proto neponechala nic náhodě, vybrala si vynikající nahrávací studio jáMor, sezvala vybranou společnost excelentních muzikantských hostů, a zjevně se také ani trochu nesnažila kalkulovat s tím, kdo bude album poslouchat, takže písně jsou cokoli jiného než jen snadno poslouchatelné a do přízně se lísající popěvky. Natož aby se ohlížely na módní trendy.
Při prvním poslechu se mi vybavil stejný pocit jako kdysi při setkání s debutovým albem Ivy Bittové a Pavla Fajta. Podobně jako Bittová se ani Vébrová nebojí nejen šeptat, ale i naplno zakřičet a emoce z ní přímo tryskají. I tady jsou zjevné ozvěny folklóru, ale zároveň zhudebněné myšlenky člověka, který žije v přirozeném propojení s přírodou a více než technologiemi se zaobírá základními myšlenkami života a sebereflexí. Skladby dobře představují nestandardní dynamiku ve zpěvu autorky: jestliže v hudebním směřování autorka postupuje podobně jako třeba její kolegyně Dorota Barová či Beáta Hlavenková na svém písničkovém albu, v pěveckém projevu je daleko víc nespoutaná, nesmlouvavá a živelnější. Jako na další jméno, které je potřeba zmínit jako hudebně i pěvecky příbuzné, pak nelze zapomenout na Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
Na rozdíl od většiny zmíněných se ale tyto písně nespokojují se skromným podáním – jsou až opulentně bohaté ve své proaranžovanosti a nabízejí experimentálně i hledačsky pojaté hudební doprovody, prozrazují autorčinu schopnost vidět realitu s divadelním nadhledem, dramaticky a vícevrstevně. Navíc to nic nekompenzuje – autorka s každou další písní dokazuje, jak vynikající je zpěvačkou, s neuvěřitelným rozsahem a jistotou podání. A jestliže ona sama se obvykle doprovází na akordeon či piano, zde je každá skladba jiná, hýří barevností a objevovanými možnostmi nástrojů. Což dovoluje i jejich bravurní zvládnutí, jména kontrabasisty Petra Tichého, bubeníka Miloše Dvořáčka, klávesisty Michala Nejtka či dechaře Jana Jiruchy jako hostů nahrávky dnes už znamenají muzikantské pojmy. Navíc právě pro toto album je důležité i to, že ačkoli všichni vycházejí z jazzu, jejich záběr je mnohonásobně širší, jsou schopni zavítat do libovolných hudebních zákoutí. Je tak příznačné, že ačkoli jde o album bytostně akustické, v paletě zvuků a pohrávání s nimi je výrazně bohatší než jakákoli v poslední době vydaná elektronická nahrávka sebeschopnějších producentů.
Jana Vébrová své písně podává s naprostou autentičností a přirozeností. Nezve do pofidérního světa „neohippies“ utíkajících před městem a sebou samými na samoty kdesi v lesích. Je patrné, že vše, co zpívá, si prožila a stále prožívá. Název desky vychází ze záliby lovení neobvyklých oblázků a kamenů ze dna potoků a tůní, můžeme to chápat i jako metaforu hledání toho podstatného v sobě, objevování dosud neobjevené síly. Fyzické i duchovní.
Album ale nespoléhá jen na sílu zpěvu či pouhé bezpečí folklóru. Často přeskakuje od přirozeného písničkářství až k divokým alternativním experimentům a pro běžného posluchače pravděpodobně těžko stravitelným momentům, jakým je třeba předposlední skladba Třesu se. A i textově z poetických obrazů často zabrousí do všednodenní reality, jak ji zná kdokoli z nás. Pokud tak někomu v poslední době připadalo, že většina současné hudby je spíš jen zábavnou kulisou, ze které nejvíc vybočují tvůrci rýpající se ve svých osobních bolístkách a ublíženostech či se okatě snažící o spásu lidstva, pak tady má k dispozici úžasné umělecké dílo, nadčasové, objevné a ve všech směrech kvalitní a dotažené až nečekaně dobře do vypiplaných detailů. Album, které bude s postupující dobou jen zrát a přinášet radost i opakovaně novou inspiraci komukoli, kdo se k němu bude vracet.
Verdikt 94%
Skvělá nahrávka, o to víc, že nečekaná. Dokazuje, že objevovat lze i tam, kde je už zdánlivě vše objeveno. Pestrá, dravá a pěvecky i muzikantsky suverénní. Hudba, která má smysl a která se ani s časem neztratí.