Ne všechno se povedlo, některé písničky by se určitě daly oželet, aby byl dojem z desky kompaktnější, ale i tak je výsledkem pestré album s pozitivním nábojem, jemuž však bude rozumět jen ten, kdo už má také něco za sebou.
Dostali jsme se do doby, kdy ostřílení rockoví matadoři s kořeny v šedesátých letech nabízejí svá „poslední alba“. Na takových albech se řeší pocity a nálady před „velkou cestou“. Janda je naprosto výstižně vyjadřuje už v názvu svého třetího řadového sólového alba: „Asi se mi nebude chtít.“ Jsou to písně člověka, který miluje život, prožívá šťastné stáří, žije ve vzpomínkách, ale zároveň si užívá každou chvíli, která mu ještě zbývá. Prostě, je to vyhřívání starých kostí na sluníčku.
Především klobouk dolů. Kolik muzikantů dokáže v osmdesáti natočit smysluplné album. Jandův hlas sice místy zní smutně, ale trochu plačtivý témbr jeho barytonu byl takový odjakživa. I v tomhle věku je pevný, většinou bez stařeckého chvění, snadno rozeznatelný. Starého psa novým kouskům nenaučíš, takže autorský rukopis je už čtyřicet let neměnný. Stačí si poslechnout jedinou instrumentálku desky, Jandův svatební pochod, a spolu s jeho tříminutovým kytarovým sólem jsme zpátky u Okna mé lásky. Mimochodem, krásná melodie!
Nikdo nevyjádří své pocity výstižněji než muzikant sám. Proto je také textařsky nejvýstižnější titulní píseň, jedna ze dvou skladeb, ke kterým si Janda napsal text sám. Není to nic básnicky zázračného, ale upřímnost autorových slov je přesvědčivá: „Houká můj vlak / Jízdenku dávno mám / Jen pořád nevím kam / Pojedu.“ Druhá z Jandových písní U Starýho hrocha má podobné téma jako Pumpa od Tří sester. V atmosféře snu místo „Láďa Padrůněk se krčí u lahváčů, hůl ho podpírá“ máme „Na bicí válí Peroutka Ferda / Do klapek mlátí Béda Berka…“ Vzpomínka padlým!
Oba další textaři, Ondřej Fencl a Lukáš Koranda se mohou sebevíc snažit, ale životního poznání osmdesátníka nemohou dosáhnout. Některé texty jsou proto spíše kolekcí bohapustého žvanění. „Dolů a nahoru, život je síla / vpravo, vlevo, černá, bílá / Bezhlavě dopředu, pak zase zpátky / Strachy, zmatky, krachy, lásky.“ Často je to na hranicích zpívatelnosti. Ale občas se i jim něco povede. Závěrečná píseň Mladej kmet, na které Jandu doprovází jen klavír a saxofon, vylepšená navíc vokalizovou kreací dcery Marty, je muzikantským vyznáním par excellence. To je efektní tečka! Škoda, že pak ještě následuje bonus v podobě dvou bezvýznamných blábolů.
Jandu doprovází parta výborných muzikantů, kteří hrají na centimetr přesně podle jeho představ. Se zpěvákem si zahrálo několik vynikajících hostů – Janda jim často dává prostor v úvodu skladeb, čímž definuje jejich vyznění. Sólo Jiřího Stivína připomene časy Olympiku s Janem Antonínem Pacákem, foukací harmonika Matěje Ptaczka ve Starém hrochovi dává písni bluesový nádech, housle Pavla Šporcla odstartují skladbu J. S. Bach.
Janda dovede překvapit. Vzpomeňme například na jeho výkon Vodníka v Rusalce. Tentokrát s Emilem Viklickým a Antonínem Gondolánem v písni Střepy udělal z rockera svérázného, ale docela důvěryhodného jazzového zpěváka.
To stojí za slyšení!
Verdikt: 70 %
Dobrá práce. To nejlepší z Jandovy a olympické produkce za řadu let.