Přiznávám, že vůči Behemoth chovám už delší dobu upřímný respekt. Příběh kapelníka Nergala (rodným jménem Adam Darski), který to ze sídliště v polské Gdyni dotáhl až na lídra jedné z nejúspěšnějších metalových kapel historie, je stejně obdivuhodný jako jeho neutuchající energie pálit ostrými do konzervativní a zkostnatělé polské společnosti. Osud mu navíc příliš nepřál, když mu lékaři v roce 2010 diagnostikovali leukémii. Tu dokázal po intenzivní půlroční léčbě porazit, aby o pár let později velkolepým comebackovým albem The Satanist (2014) světu ukázal, že se vrací ve vrcholné formě.
Jistě, Behemoth ohromili svým blackened death metalem už v začátcích, a to zejména první opravdu úspěšnou deskou Demigod (2004), jejíž intenzivní riffy a řevy skutečně zněly jako ze samotného pekla. Přesto v té době byli trochu svázáni scénou a undergroundovou koulí u nohy. To všechno ale právě nahrávka The Satanist navždy a definitivně změnila, přičemž určila kapele směr, který najednou oslovoval davy a kapela se tak postupně z větších klubů přesunula do hal a arén. Nergal a spol. trochu uhladili svůj zvuk, zapojili epochálně dramatické podklady a do značné míry také symfonické prvky. A hlavně, samotnému Nergalovi začalo být daleko lépe rozumět. Přesto si ale zachovali kouzlo kapely, která má nadále dar oslovovat pravověrné fanoušky deathu a blacku.
Nový titul The Shit Ov God tak po veleúspěšném Satanistovi přichází po jedenácti letech a albech I Loved You at Your Darkest (2018) a Opvs Contra Natvram (2022), které se nesly v podobném duchu epochální satanistické osvěty – ve skutečnosti spíše jako provokativní fasády vůči stále dominujícímu vlivu katolicismu v Polsku. Přesto se jim těmito alby na úspěch comebackové desky nepodařilo zcela navázat a novinka The Shit Ov God v tomto ohledu také není výjimkou, byť skladatelskou a zvukovou kvalitu si stále drží nadprůměrnou.
Behemoth si zkrátka s bohem stále vytírají zadek skrze mocné bicí blastbeaty a ostré kytary drtící šestnáctiny v šíleném tempu. Úvodní skladby The Shadow Elite a Sowing Salt zároveň posluchače vrací spíše do starší éry Behemothů – jsou mnohem přímočařejší a Nergal se v nich rouhá jako fanatický posel ďábla. Jako by se kapela tentokrát neschovávala za kopce metafor a pálila to do fanoušků všechno napřímo.
Teprve až s titulní skladbou The Shit Ov God se vracíme ke zvuku Behemoth, který poslední dekádu tak dobře známe. Pochodový rytmus a operní nářek jako by otevřel brány pekla po úspěšné porážce pokryteckého božstva, kterému kapela zasazuje po letech zřejmě poslední údery. Plynule a v ještě agresivnějším duchu pak navazuje asi nejambicióznější pasáž Lvciferaeon, kterou kupodivu osvěžuje i kytarové sólo. Posluchač už právě tady v půlce desky, jejíž celková stopáž činní 38 minut vtěsnaných do osmi písní, cítí jakési vyvrcholení koncentrované a gradující agrese, která přijde s kulometným armagedonem To Drown The Svn In Wine – dost možná nejtvrdším počinem Behemoth za poslední dekádu.
Poláci zkrátka umí pracovat s konceptem desek a The Shit Ov God není výjimkou. Poslední třetina nahrávky jako by svou energií a dynamickou rozpolceností vykreslila vítězné bitevní pole. Zejména atmosférickým riffem prosáklá Nomen Barbarvm nastoluje staronový řád – okamžitě mi svým riffem připomněla pecku Chant for Eschaton 2000, kterou kapela nahrála již na desce Satanica v roce 2008.
Ostatně celé album je tak trochu recyklací všech známých forem zvuků Behemothů a koneckonců také kompozic. I přes hezký celek a závěr v podobě vítězoslavného Avgvr (The Dread Vvltvre) – ohlášení porážky bohů, se nedokážu zbavit pocitu, že kapela už trochu recykluje sebe sama. V podstatě celou desku čeká fanoušek kapely na nějaké to překvapení, které zkrátka nepřijde. Vystříleli polští kacíři své nejostřejší náboje právě již na The Satanist? Zdá se, že ano. Nicméně rozumím tomu, že navázat na tak velkou desku musí být obtížné. Pokud ale kapela již kráčí ze zlatého vrchu dolů tímto tempem, nemusí se vůbec za nic stydět. Stále k nim totiž drtivá většina kapel stejného ranku může jen s obdivem vzhlížet.