Jejím cílem je mladé publikum, protože s charismatem, které se pokouší vysílat ze svého nového alba I Love the Internet, to u středních a vyšších cílových skupin asi daleko nedotáhne.
I Love the Internet je stručné, asi sedmadvacetiminutové album, které obsahuje devět skladeb a jeden jakoby hispánský blábol na začátku. Ve své podstatě je to většinou elektro, a pokud někde čteme, že Pam patří k alternativní scéně, tak na téhle desce určitě ne. Není to nic jiného než taneční pop, ve kterém si zpěvačka s jakoby dětským hláskem místy hraje na lolitku, pravda, že ne až tak úplně vylízanou.
To neznamená, že by bylo všechno špatně. Některé skladby jsou postaveny na opravdu nápaditých, ba dokonce i chytlavých melodiích. Taková Anxiety by se v pohodě mohla postavit vedle nejlepších podobných evropských produktů a neudělala by si hanbu. Pam tam vytváří zajímavý efekt – píseň vyznívá jako dialog dvou barvou hlasu odlišených osob, možná něco jako rozhovor se svým druhým já.
Ghosting je taky věc, která zaujme na první poslech, a navíc je dost odlišná od ostatního pop smetí, které se na nás sype. Produkce, která na albu opravdu září, totiž píseň s jakýmisi východoevropskými kořeny zkusila přetlumočit do angloamerického elektropopu.
Co se týče textů, Pamela Králice jich má část čistě jen v angličtině, ty jsou ovšem prázdnější, ale většinou zpívá v anglicko-české makarónštině s takovými bizarními obraty jako „a jak ke sky letíme“ nebo „ukážu ti marvel“, nebo dokonce „made of sex na Marsu“ či „chová se jako savage“. Chvílemi se zdá, že anglismy jsou vkládány do těch písní proto, aby se autorka nemusela babrat s hledáním českých rýmů. Ostatně i její čeština je kostrbatá a pokroucená, aby se vešla do blueprintu skladby. Kdesi prohlásila, že „jazyk se musí přizpůsobovat fonetice hudby, podlehnout, aby nekradl písničce její feeling.“ To bohužel vzorně dodržuje, takže jí není rozumět. Ale několik fanoušků si to určitě najde. V jistém smyslu tenhle jev (a Pam Rabbit v tom není na naší nejnovější scéně zdaleka jediná!) připomíná chvíli, kdy na začátku sedmdesátých let pronikli na jazykově zkostnatělou anglickou scénu jamajští zpěváci a začali po svém používat své přízvuky a slovník. Pokrok nezastavíš! Angličtina to přežila, tak uvidíme, co čeština.
Nechme pokurvený jazyk stranou a jděme po obsahu textů. Pam je z tohoto hlediska nadaná textařka, která dokáže zachytit i relativně prchavou emoci a udělá z ní písničku. To platí především o závěrečné skladbě Modrý světlo, v němž líčí zatčení a pravděpodobně i uvěznění jakési ženy, na kterou hodil její přítel svůj průser. A najednou se story převrací ve vlastní autorčin příběh: „Modrý světlo před barákem / Mám strach, co znamená / koho si vezmou tentokrát / možná to budu já.“ To je výstižně zachycený moment chvíle, kdy se člověk při pohledu na cizí neštěstí taky cítí vinen, i když neví za co a proč.
Pam Rabbit je nadaná umělkyně, před kterou je nekonečné moře práce. Musí se naučit být víc přesvědčivá a dostat do zvukového záznamu (a ještě víc do pódiového vystupování) emoci, která vtáhne lidi do jejích songů. Jako interpretka zatím ještě klouže po povrchu.
Verdikt: 70%
Debut zajímavé zpěvačky, která ještě stojí na křižovatce. Bude písničkářkou, nebo pop zpěvačkou? Půjde víc do výlučné hudby, nebo zamíří ještě víc do popových vod? „Jestli mám být zrůda, chci v tom bejt nejlepší,“ to je skvostný slogan z nejvíc autobiografického songu NPC a svým způsobem i možná předpověď další kariéry.