Obrázek k článku RECENZE: Opulentní a přitom průzračná. Pro Feist je láska jako teplý bochník chleba
| Ondřej Černý | Foto: Universal Music

RECENZE: Opulentní a přitom průzračná. Pro Feist je láska jako teplý bochník chleba

Leslie Feist na svém šestém sólovém albu Multitudes prokazuje zralost. Osobní i muzikantskou. Díky třem dekádám v branži se hudebně dokáže vyjádřit jako málokdo. A na novinkovém albu vše podává tak, že je snadné ji při poslechu podlehnout.

Kanadská písničkářka v dvanácti skladbách nabízí svou reflexi prožitků, které ji v předchozích letech potkaly. Jsou ultimátní, neboť šlo o zrození a adopci její dcery a zármutek nad ztrátou otce. Mezi těmito póly a s emocemi, jež se s nimi i tím, co je mezi nimi, pojí, se společně se zpěvačkou pohybujete po celou dobu poslechu.

Na Multitudes Feist zručně využívá talentu i schopnosti napsat melodickou křehkou písničku k tomu, aby posluchače navedla tam, kam sama myšlenkově míří. Dostala se do stadia, kdy si nemá potřebu nic nalhávat. Ani někomu jinému. Album je tedy protkáno jemným niterným materiálem, ale bez vytáček, přímo na komoru.

Vznikalo už během koncertů, po kterých zpěvačka strávila několik týdnů jeho nahráváním. Posloužilo k tomu speciálně postavené domácí studio v Kalifornii, kam se Feist před několika lety přestěhovala. Právě domáckost podpořená účastí dlouholetých spolupracovníků činí novinkové album Feist tak intimním.

V úvodní In Lightning oslavuje sílu přírody, kdy hudba vybuchuje a tvoří kontrast k šepotu zpěvačky. Feist svůj hlas ovládá jako jeden z dalších nástrojů, čímž úspěšně evokuje své předchůdkyně Kate Bush nebo Björk. Následná Forever Before, melancholická, niterně křehká věc reflektuje příchod dcery Tihui. Textem se prolíná strach i nebojácnost jako oba póly životní změny.

Právě rodičovství a láska jsou důležitou součástí alba. Ve skladbě Love Who We Are Meant to Feist přemítá o tom, co láska vlastně znamená. Má nejrůznější podoby, jimž se na desce věnuje. Kromě té mateřské (Forever Before) nic nepředstírá ani v souvislosti s láskou mileneckou (Hiding Out in the Open) (Chci, abys byl teplý jako bochník chleba / Je tisíc způsobů, jak se nakrmit) nebo solidární (Of Womankind) (Buďme vyšší mysli, ženského druhu / Buďme přesně tím, kým jsme).

Podstatnou esencí alba je také smrtelnost. V Become the Earth se Feist nejen opírá o vzpomínky, ale zároveň vše také obrací k pohledu do budoucna a přemýšlí, na jaké planetě bude její dcera jednou žít. Z melancholické pomalé skladby doprovázené pouze akustickou kytarou a jemným violoncellem posléze v jejím průběhu přechází do vícehlasé a cappella harmonie. Nabízí v ní víru, nejistotu, soucit i přijetí, to vše zakomponované do naprosto funkčního celku.

Možná nejsilnější moment alba přichází s Borrow Trouble, skladbou nabízející úžasné sólo na saxofon. Je jiná, nástrojové bohatá, hudebně eruptivní. Připomíná časy, kdy Feist hrála s Broken Social Scene, stejně tak jako akordy Heroes Davida Bowieho. Jako na celém albu i zde je doprovod libozvučných vícehlasů, jež varují před opakováním stejných chyb.

Závěrečná Song for Sad Friends je shrnutím i digestem celé desky. Pomalá akustická záležitost stojí na hlasu, jehož intimita zosobňuje témata, o nichž se zpívá. Nabízí pohled kupředu, který je naplněn nadějí.

Multitudes je velmi plastická deska, která má výbornou produkci. Jednoduché a jemné písničky se zde vrství řadou vokálních linek, atmosférickou, jemnou elektronikou syntezátorů, smyčcovými nástroji i přítomností dechů. Přes veškerou nástrojovou opulentnost zní album průzračně a transparentně. Feist se v jeho průběhu proměňuje v Björk, Kate Bush nebo Aimee Mann, přičemž stále zůstává sama sebou.

Pokud se na minulém albu Pleasure (2017) syrovým lo-fi zvukem vyrovnávala s rozpadem dlouholetého partnerského vztahu, Multitudes jsou výrazně košatější. Stejně jako je život, jenž člověku bere i dává.

Verdikt 80%

Věk může působit na člověka různě. Feist na novém albu osvobozuje. Nabídla na ní soubor hluboce osobních silných skladeb, do kterých vetkla neuvěřitelně precizní a nápaditou práci s více hlasy. Nejlepší album kariéry možná, nejzralejší nepochybně.