George Ezra je nezlomný optimista. Jeho písně v sobě mají tu správnou míru hitovosti, která se náramně líbí rádiím, jsou melodické, dobře zapamatovatelné, se silnými kolíbavými refrény, a k jejich poslechu je ideální do každé ruky popadnout třeba tequila sunrise nebo sex on the beach. Nic náročného, hloubavého ani přehnaně vyumělkovaného. Ezra zkrátka sází na popovou jednoduchost, bezstarostnou atmosféru i svoji klukovskou image. Přece jen mu tenhle prázdninový koktejl už dvakrát pomohl až k prvnímu místu v britské hitparádě.
Ze stejných ingrediencí proto míchá i napotřetí a deska Gold Rush Kid se v první polovině urputně drží osvědčeného receptu. Nové písně by mohly klidně vzniknout už pro předchozí alba a zcela bez problémů by na ně zapadly. Což o to, svůj účel opět plní – jsou líbivé, úderné a nakažlivě veselé. I když občas sklouzávají ke kýči, bylo by trochu zbytečné za to Ezru sestřelit, protože více či méně se jeho skladby dostanou pod kůži snad každému posluchači. Hodně je také táhne jeho nezaměnitelně medový hlas.
Nakonec je první rozvlněná polovina alba, jakkoli je repetitivní, tím lepším, co z Gold Rush Kid vzešlo. Druhá půlka se totiž nese v pomalejším tempu, zadumané náladě a popfolkovém zvuku. Je to docela zvláštní a zajímavý kontrast, protože Ezra nejprve posluchače navnadí na všechno to slunce, zelenou trávu, modrou oblohu a vůně dálek, aby ho posléze lehce ukolébal ke spánku několika slaďáky ve střihu Eda Sheerana.
Snad i kvůli nim hovoří Ezra o albu jako o svém dosud nejosobnějším. Ve druhém plánu pozitivních i tklivých písní totiž v náznacích zpívá o svých psychických problémech i hvězdné kariéře, která se mu před několika lety trochu vymkla z rukou. Pro náladu alba to ale není nikterak určující.
Rozdělení na dvě poloviny je nicméně zarážející, protože zatímco první části by prospělo sem tam zvolnění, druhá zase žalostně volá po větším vzruchu a dynamice. Celkově kvůli tomu deska trpí a působí nejednotně, respektive necelistvě. Introspektivní a intimní písně nekorespondují s těmi typicky letními a největšími taháky festivalových a koncertních setlistů asi také nebudou. Na druhou stranu je fajn, že Ezra celé album nevěnoval jen jedné poloze, ale zkusil si i jinou, jakkoli je spíš nezajímavá a bez napětí. Možná je to i signál do budoucnosti značící změnu a odklon od typického letního soundu, jenž je sice pořád funkční, ale rychle se zajídá.
Verdikt: 60 %
George Ezra ukazuje na třetí desce dvě hudební tváře. Ta veselá a roztančená opět funguje, i když nepřináší nic nového. Pomalá a intimní stránka alba je spíš jen nudná.