Kapela po oznámení desky uvedla, že se posluchači mohou těšit na nové svěží prvky. A nebyla to jen marketingová fráze. Nothing But Thieves si na Dead Club City sice zachovali svůj rozpoznatelný rukopis, ale převlékli ho do nového kabátu. Navíc nijak nebazírovali na tvrdosti, a tak má jedenáct písní na albu, jakkoli v nich stále hrají prim kytary, takřka popovou hranu. Jsou melodické, zpěvné, některé i taneční.
Už titulní Welcome to the DCC dobře načrtne, na co se tentokrát posluchači mohou těšit. Dynamická a silně rytmická píseň obalená synťáky je esencí osmdesátek; po nich kapela pomrkává i jinde, hraje si s jejich hudebním výrazivem tam, kde se to hodí, ale nečerpá z nich do zblbnutí. Není to absolutní reinkarnace, ale spíše inspirace, která dodává písním více vrstev, zvukovou hutnost a šťávu, a přitom jim nebere ostrost. Nothing But Thieves se podařilo udržet vkusnost na maximu a bez podbízení.
Zároveň však deska díky chytlavým melodiím a mnohovrstvým, avšak stravitelným aranžím funguje na první dobrou. Dead Club City není z řad těch, na něž si musí člověk vyhradit několik poslechů. Ať už je to zmiňovaná titulní píseň, euforická Overcome, nebo neony prodchnutá Do You Love Me Yet? se skoro Jacksonovou rytmikou, všechny se ihned vepíšou do paměti a nepustí.
Desku ale nespojuje jen jednotnější zvuk, ale i koncept. Album popisuje příběhy z fiktivního města a vzájemně je propojuje. Sami hudebníci se ptají, zda jde o kolektivní vědomí, korporátní pustinu, nebe či něco dalšího. Možná i díky určitému příběhu se kapela soustředila na celkovou větší soudržnost, díky níž z desky žádná písnička nevypadává. Není tu zbytečná vata nebo cokoli navíc. I nostalgický love song Green Eyes : Siena do konceptu a barevnosti desky skvěle zapadá a dodává mu nečekaný twist.
Samozřejmě lze namítnout, že Nothing But Thieves se nikdy úplně nebránili popové melodičnosti a přístupnosti. To je sice pravda, ale tentokrát jí vyloženě vycházejí vstříc. Ne ke škodě. Dost dobře mohli nahrát další desku opřenou o klasičtější rock, fanouškům by to jistě nevadilo. V rámci hudebního vývoje ale udělali logický krok, jenž jim smysluplně rozšířil zvukové portfolio. Dead Club City je deska, která baví, nutí k podupávání a která bude nepochybně skvěle fungovat naživo. I proto si tohle hudební město zaslouží návštěvu. A ne jednu.
Verdikt: 80%
Nothing But Thieves posunuli svůj zvuk do popovějších vod, využívají osmdesátkový zvuk se synťáky, ale přitom ze sebe neztratili vůbec nic. Dead Club City není jejich nejtvrdší deska, ale je rozhodně působivá a velmi kompaktní.